ECLI:CZ:US:2007:4.US.523.06
sp. zn. IV. ÚS 523/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti I. J., t.č. ve Věznici Všehrdy, Pojízdná pošta, 430 01 Chomutov 1, zastoupeného Mgr. Janem Burdychem, advokátem, AK se sídlem Bratislavská 7, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky jako soudu pro mládež ze dne 4. května 2006, sp. zn. 8 Tdo 533/2006, usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 22. prosince 2005, sp. zn. 4 Tmo 134/2005, a rozsudku Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 16. září 2005, sp. zn. 8 Tm 98/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel shora citovaná rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces a právo odepřít výpověď, zakotvená v v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dle odůvodnění ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že byl uznán vinným proviněním loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. výhradně na základě nepřímých důkazů, kterými bylo sice prokázáno, že se v určitém časovém okamžiku zdržoval na místě, kde došlo k napadení poškozené, a v konečném důsledku se zmocnil věcí jí odcizených; tyto důkazy však neprokazují, že se tak stalo z jeho strany za užití násilí nebo bezprostřední pohrůžky násilí. Dále stěžovatel namítá, že soud prvního stupně dovodil možnost rozhodnout o jeho vině na podkladě nepřímých důkazů mimo jiné proto, že v trestním řízení využil svého práva nevypovídat, čímž došlo k porušení práva garantovaného v čl. 40 odst. 4 Listiny.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
II.
Městský soud v Brně, soud pro mládež (dále též jen "městský soud"), účastník řízení, ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a konstatoval, že veškeré námitky stěžovatele směřují k otázce hodnocení důkazů a nikoliv k porušení jeho ústavně zaručených práv.
Vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků řízení vyžadována nebyla.
III.
Z trestního spisu městského soudu sp. zn. 8 Tm 98/2005, který si Ústavní soud k přezkoumání věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem městského soudu ze dne 16. září 2005, sp. zn. 8 Tm 98/2005, byl stěžovatel jako mladistvý uznán vinným proviněním loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se společně se dvěma spoluobžalovanými dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Za toto provinění a sbíhající se provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem městského soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 8 Tm 20/2005, byl odsouzen k souhrnnému opatření odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež (dále též jen "krajský soud"), ze dne 22. prosince 2005, sp. zn. 4 Tmo 134/2005, podle ustanovení §256 tr. ř. zamítnuto.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky jako soudu pro mládež (dále též jen "Nejvyšší soud") ze dne 4. května 2006, sp. zn. 8 Tdo 533/2006, podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů a domáhá se přezkoumání jejich závěrů vztahujících se ke skutkovým zjištěním Ústavním soudem.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu. Právě obecný soud je povinen hodnotit důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu s ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, že nejsa součástí soustavy obecných soudů nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Taková pochybení však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížnost je obsahově shodná s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku; všechny námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v tomto opravném prostředku a následně i v dovolání.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným jak na dokazování v trestním řízení, tak na odůvodnění rozhodnutí.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti směřují výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že soud prvního stupně dostatečným způsobem rozvedl jednotlivé důkazy usvědčující stěžovatele z přímé účasti na loupežném přepadení poškozené, a to se závěrem, že tyto důkazy, byť nepřímé, ve svém souhrnu umožňují učinit jednoznačný názor o vině stěžovatele žalovaným jednáním.
Krajský soud jako soud odvolací na základě odvolání podaného stěžovatelem přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a konstatoval, že řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, není zatíženo žádnými podstatnými vadami, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Konstatoval, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jak stanoví ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a pochybení neshledal ani ve způsobu hodnocení důkazů. Ač se ztotožnil s hodnocením důkazů nalézacím soudem, odvolací soud znovu sám vyhodnotil důkazy podstatné pro rozhodnutí o vině stěžovatele a rovněž dospěl k závěru, že tyto důkazy odůvodňují závěr, že na trestné činnosti vůči poškozené se stěžovatel podílel s dalšími dvěma mladistvými spoluobžalovanými. Přezkoumal i právní kvalifikaci jednání stěžovatele a výrok o trestu a ani v těchto směrech neshledal žádná pochybení.
Ústavní soud konstatuje, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně dostál požadavku řádného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu dostatečně odůvodněny. Se všemi námitkami stěžovatelem uplatněnými v odvolání a opakovanými v ústavní stížnosti se krajský soud v rámci odvolacího řízení zákonným způsobem vypořádal. Oba soudy v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. svá rozhodnutí v přiměřeném rozsahu logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily.
Neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatele týkající se práva odepřít výpověď (čl. 40 odst. 4 Listiny). Stěžovatel nebyl v žádném stadiu trestního řízení k výpovědi nucen a skutečnost, že ústavně zakotveného práva odepřít výpověď využil, mu nebyla soudem prvního stupně přičtena k tíži. Tento soud v odůvodnění svého rozsudku i ve vztahu ke stěžovateli konstatoval, že "není zde žádná obhajoba, se kterou by se soud mohl v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat", čímž pouze vysvětlil, z jakého důvodu se nezabýval obhajobou stěžovatele, aniž by jakýmkoliv způsobem to, že stěžovatel v průběhu celého trestního řízení nevypovídal, bral v úvahu při hodnocení ve věci provedených důkazů.
Ústavní soud proto uzavírá, že soudy prvních dvou stupňů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu postupovaly v souladu s platným trestním řádem a se základními zásadami českého trestního řízení, trestní odpovědnost stěžovatele tyto soudy zhodnotily v souladu se zákonem, a to při respektování hranic vymezených i ústavněprávními předpisy. Po celou dobu trestního řízení byl stěžovatel zastoupen obhájcem, jeho rovné postavení v řízení před soudy bylo zajištěno a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana; jednání soudů byla veřejná, stěžovatel se jich zúčastnil, mohl podávat návrhy a vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům a v plném rozsahu - dle svého uvážení - se hájit. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno "pouze" právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy procesní postup obecných soudů byl v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a z provedených důkazů vyvozeným skutkovým stavem věci ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
K porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovanému čl. 36 odst. 1 Listiny postupem soudů obou stupňů proto nedošlo. Rovněž tak nebylo porušeno právo stěžovatele vyplývající z čl. 40 odst. 4 Listiny.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že v dovolacím řízení nebyla napravena pochybení nalézacího a odvolacího soudu. Tato údajná pochybení, jak vyplývá ze shora rozvedených námitek stěžovatele, se týkají výlučně skutkových zjištění a stěžovatel tudíž v podstatě žádal, aby Nejvyšší soud provedl přezkum skutkových závěrů a nesprávnost právní kvalifikace podle §234 odst. 1 tr. zák. vyvozoval toliko z jím předkládané verze skutkového děje odlišného od zjištění soudů. Zpochybnění skutkových zjištění však nespadá pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný zákonem vymezený okruh dovolacích důvodů. Rovněž dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl uplatněn nedůvodně, neboť odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele až po věcném přezkoumání věci ve veřejném zasedání.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že dovolací soud postupoval v daném případě v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení. Věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem a rozhodnutími všech ve věci rozhodujících obecných soudů ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla, pročež bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. února 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu