ECLI:CZ:US:2007:4.US.537.06.1
sp. zn. IV. ÚS 537/06
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 12. září 2007 sp. zn. IV. ÚS 537/06 ve věci ústavní stížnosti GORDIC, spol. s r. o., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. 3 Cmo 85/2006, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejšímu účastníkovi A. P. na zaplacení 100 000 Kč.
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. 3 Cmo 85/2006 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. 3 Cmo 85/2006 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 9. 2005 č. j. 33 Cm 257/99-100, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o uložení povinnosti zaplacení 100 000 Kč. Žalované nároky měly být nároky z jednání nekalé soutěže, přičemž soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze nepochybně určit, kdo byl nekalosoutěžním jednáním žalovaného (v postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) dotčen, a proto je třeba žalobu zamítnout. Vrchní soud naproti tomu uvedl, že došlo k naplnění znaků jednání nekalé soutěže, které bylo s to způsobit újmu stěžovatelce. Žalobě však rovněž nevyhověl s odůvodněním, že újmu, která by měla být hrazena žalovaným peněžitým zadostiučiněním, stěžovatelka neprokázala.
V podávané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem odvolacího soudu jí byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat. Odvolací soud před vyhlášením svého rozhodnutí neseznámil účastníky se skutečností, že právní názor, na kterém je jeho rozhodnutí postaveno, je odlišný od právního názoru soudu prvního stupně. Účastníkům tak nebylo umožněno se k tomuto právnímu názoru vyjádřit. Stěžovatelka má za to, že za takové situace měl odvolací soud při dodržení zásad spravedlivého procesu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Stěžovatelka dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. překvapivých rozhodnutí. Dále uvádí, že porušení práva na spravedlivý proces spatřuje i v rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, které odvolací soud přiznal vedlejšímu účastníkovi, coby osobě jednající v posuzovaném případě nekalosoutěžně.
Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení o ústavní stížnosti, aby se k ní vyjádřili. Vrchní soud v Praze v zaslaném vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, neboť ji považuje za nedůvodnou. S odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že k tomuto není třeba ničeho dodávat. Ve vztahu k výroku o nákladech řízení uvedl, že podání odvolání bylo v dispozici stěžovatelky, a proto musí nést následky neúspěchu v odvolacím řízení.
Vedlejší účastník A. P. rovněž navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Dle jeho názoru bylo od počátku řízení zřejmé, že ohledně nepeněžité újmy, za kterou mělo být stěžovatelce přiznáno zadostiučinění, existuje důkazní nouze. Nelze tedy hovořit o překvapivém rozhodnutí. Výsledek řízení vidí vedlejší účastník jako důsledek pochybení stěžovatelky v koncepci žaloby i dispozici s ní a toto pochybení není podle něj možné nahrazovat prostřednictvím ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala oproti odůvodnění napadeného rozhodnutí nic nového, Ústavní soud je nezasílal stěžovatelce k replice.
Ústavní soud rozhodoval v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci s tímto postupem vyslovili souhlas.
II.
Judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. překvapivých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 50/03, I. ÚS 113/02, II. ÚS 523/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 120, svazek 27, nález č. 109, a svazek 29, nález č. 12) stojí na tom, že odvolací soud rozhodnutí napadené odvoláním potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje, je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.
V případě stěžovatelky jde především o možnost předložit důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. Je pravda, že stěžovatelka měla vzhledem k žalovanému nároku na zadostiučinění od počátku povinnost tvrdit a dokazovat vznik nepeněžité újmy. Tato skutečnost však nezbavuje soud povinnosti poskytovat v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu ochranu právům účastníků řízení. Ze spisového materiálu, který si Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti vyžádal od Krajského soudu v Ústí nad Labem, vyplývá, že účastníci nebyli v předvolání k prvnímu jednání ve věci poučeni ve smyslu ustanovení §118b odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Následné dokazování v řízení před soudem prvního stupně bylo vedeno k prokázání samotného jednání nekalé soutěže, nikoli újmy, která tímto jednáním mohla být způsobena a jejíž prokazování by bylo nezbytné až v následném kroku. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně žalobu stěžovatelky zamítl na základě výše uvedeného hodnocení týkajícího se jednání vedlejšího účastníka, neměl důvod zabývat se otázkou vzniku nepeněžité újmy stěžovatelce. Stěžovatelka rovněž nebyla v tomto směru poučována dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., a to ani odvolacím soudem, ačkoliv tento dospěl po prostudování věci k závěru, že otázka vzniku nepeněžité újmy stěžovatelce je pro rozhodnutí relevantní, ba dokonce klíčová. V tomto ohledu se tedy v posuzovaném případě jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť účastníkovi nebylo umožněno reagovat na situaci, ve které nabývají významu skutečnosti a důkazy dosud pro soud v jeho rozhodování nevýznamné.
Porušení základních práv stěžovatelky tedy nespočívá důsledně vzato v "překvapivosti" rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž v tom, že jejím právům nebyla poskytnuta ochrana v rozsahu předpokládaném ustanoveními o. s. ř. upravujícími poučovací povinnost soudu. Odvolací soud rozhodoval na základě skutkového stavu zjišťovaného bez ohledu na otázku újmy potenciálně vzniklé stěžovatelce, ačkoliv tato otázka byla pro jeho rozhodnutí stěžejní. V tomto ohledu byl tedy skutkový stav pro potřeby rozhodování odvolacího soudu zjištěn nedostatečně, dokazování bylo třeba doplnit o údaje, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní, a v tomto smyslu poučit stěžovatelku. Jestliže se tak nestalo, byla stěžovatelce reálně odebrána možnost efektivně se domáhat jejích práv před soudem, jak to zaručuje Listina základních práv a svobod.
Z důvodů shora rozvedených Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.