ECLI:CZ:US:2007:4.US.570.06.1
sp. zn. IV. ÚS 570/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti CVF Investments Limited, se sídlem 27 Pindarou Street, Alpha Business Centre, 1060 Nicosia, Kypr, a K T, Inc., se sídlem 2711 Centerville Road, Suite 400, City of Wilmington, County of Newcastle, Delaware, USA, zastoupených Mgr. Ondřejem Peterkou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 15/583, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2006, č.j. 42K 233/99-3742, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívají se, že jím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Napadené usnesení bylo vydáno v rámci výkonu dohlédací činnosti soudu v konkurzním řízení. Soud odmítl návrh stěžovatelů, který se týkal uložení povinnosti správci konkurzní podstaty blíže specifikovaného úpadce. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ani jeden z navrhovatelů není účastníkem konkurzního řízení a proto byl návrh odmítnut, když jej podala osoba, která k tomu není aktivně legitimována. K obsahu návrhu ještě soud dodal, že soud je oprávněn navrhovaný úkon správci konkurzní podstaty uložit, avšak pouze v případě, kdy lze učinit závěr o důvodnosti soupisu věci na základě elementárního právního posouzení věci. Dále soud vyložil, z jakých důvodů v tomto případě není takový postup na místě.
Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozhodnutí není odvolání ze zákona přípustné, obrátili se stěžovatelé na Ústavní soud, neboť s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a vnímají jej jako zásah do svých výše jmenovaných základních práv a svobod. Stěžovatelé nepopírají skutečnost, že nejsou účastníky konkurzního řízení. Ve své obsáhlé ústavní stížnosti však soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno, neboť na podporu svého návrhu předložili rozsáhlou dokumentaci, na kterou soud nikterak nereagoval. Stěžovatelé při tom podrobně odkazují na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k odůvodňování rozhodnutí obecných soudů a tzv. opomenutým důkazům. Dále stěžovatelé dovozují libovůli soudu v rámci rozhodování věci. Mají za to, že jimi předložené materiály byly dostatečným podkladem pro vyhovění jejich návrhu. Bez ohledu na fakt, že nejsou účastníky řízení, měl soud jejich návrhu vyhovět de facto z úřední povinnosti a na základě předložených materiálů uložit vymezenou povinnost správci konkurzní podstaty. Jelikož soud se podrobně nevypořádal s jednotlivými tvrzeními stěžovatelů, považují stěžovatelé jeho rozhodnutí za projev libovůle.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové. Soud zopakoval, že návrh bylo třeba odmítnout, neboť navrhovatelé nejsou účastníky konkurzního řízení. Dodal, že si je vědom, že úkony dohlédací činnosti provádí ze zákona i bez návrhu, avšak pouze v důvodných případech. V tomto případě pak důvody pro navrhované rozhodnutí neshledal. Dále soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelé na toto vyjádření reagovali přípisem, ve kterém znovu zpochybňují relevanci argumentu, že nejsou účastníky konkurzního řízení. Dále se stěžovatelé vyjadřují k otázce, zda se jedná o případ, kdy je soud povinen ze zákona zasáhnout i bez návrhu účastníků řízení v rámci řádného výkonu dohlédací činnosti. Stěžovatelé rozebírají rovněž vyjádření Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jež bylo k vyjádření soudu přiloženo. Tato argumentace jde však již nad rámec ústavní stížnosti.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Zákonná úprava, která neumožňuje podat proti rozhodnutí soudu v rámci jeho dohlédací činnosti v konkurzním řízení opravný prostředek, je odrazem účelu tohoto institutu. Dohled soudu je vymezen především jako nástroj sloužící samotnému konkurznímu soudu, nemá primárně rozšiřovat prostor pro aktivitu jednotlivých účastníků řízení. Soud rozhoduje i bez návrhu a proti jeho rozhodnutí se nelze odvolat, je zde tedy zřetelný důraz na uplatnění úvahy soudu ohledně toho, jakým způsobem bude tohoto nástroje použito.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé nejsou účastníky konkurzního řízení a tedy jim nepřísluší s předmětem řízení disponovat, neměl soud jinou možnost, než jejich návrh odmítnout. V tomto ohledu se nelze dovolávat nedostatků odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k obsahu návrhu, neboť vlastním důvodem rozhodnutí byl nedostatek aktivní legitimace stěžovatelů. Soud pouze nad rámec poznamenal, že návrh beztak nepovažuje za důvodný.
Stěžovatelé dále obsáhle rozvádějí svůj názor, že soud měl v souladu s jejich návrhem postupovat z úřední povinnosti. Jestliže tak neučinil, bylo podle mínění stěžovatelů jeho povinností svůj postup podrobně zdůvodnit. Tato povinnost však z žádného předpisu nevyplývá. Jak bylo výše uvedeno, rozhodování v rámci dohlédací činnosti soudu je do značné míry v jeho dispozici. V dané situaci se nejednalo o kvalifikovaný návrh účastníka řízení, předložené materiály lze tedy posoudit jako poskytnutí informací soudu, který na jejich základě mohl a nemusel vydat rozhodnutí, jež bylo obsahem návrhu stěžovatelů. Bylo zcela na úvaze soudu, jak s touto informací naloží a zda rozhodnutí ukládající povinnost správci konkurzní podstaty vydá, či nikoliv. Ono nevydání tohoto rozhodnutí by potom nevyžadovalo žádné speciální odůvodnění.
Z výše uvedeného je patrné, že napadené rozhodnutí soudu nebylo s to zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, neboť i na půdě řízení před obecným soudem se stěžovatelé pohybovali mimo rámec svých procesních práv, nejsouce účastníky řízení. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení jejich základních práv, z toho důvodu pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu