ECLI:CZ:US:2007:4.US.589.06.1
sp. zn. IV. ÚS 589/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Praha 8, Křižíkova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2006, sp. zn. 5 Tdo 439/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11.9.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byl porušen čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i účastníku řízení známy.
Přípustnost ústavní stížnosti shledává stěžovatel v tom, že jsou naplněny podmínky požadované ustanovením §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je dle jeho mínění zásadního charakteru, neboť se jedná o ujasnění vzájemného vztahu mezi nalézacími soudy a Nejvyšším soudem, přičemž se věc nemalou měrou dotýká rovněž zásady dvojinstančnosti a úlohy Nejvyššího soudu v trestním řízení. Odmítnutí ústavní stížnosti, a tedy i přezkumu rozhodnutí dovolacího soudu Ústavním soudem, by bylo dle názoru stěžovatele přepjatým formalismem, jakož i porušením zásady hospodárnosti.
V meritu ústavní stížnosti pak stěžovatel obhajuje rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, které v řízení neshledaly, že by jeho jednáním došlo k naplnění nejen objektivní stránky, ale zejména subjektivní stránky trestného činu. Úvahu Nejvyššího soudu, že vzhledem k dosavadní profesionální zkušenosti stěžovatele je nepředstavitelné, že by se s obsahem smluv před jejich podpisem řádně neseznámil, označil stěžovatel za zcela spekulativní.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu, a dále mimo jiné též to, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. III. ÚS 62/95, Sb.n.u. sv. 4, str. 243).
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dovolává výjimky ze shora uvedeného pravidla zakotvené v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V případě aplikace tohoto ustanovení zákona o Ústavním soudu musí bezpodmínečně existovat okolnosti, které jsou způsobilé vést Ústavní soud k závěru, že je nutno věc vyjmout z běžného právního postupu, zejména z rozhodování obecných soudů. Především se však musí jednat o takové řízení, kdy nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu základních práv a svobod. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (III. ÚS 16/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 325; Pl. ÚS 1/98, Sb.n.u. sv. 12, str. 71), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (Pl. ÚS 89/94, Sb.n.u. sv. 2, str. 151), příp. kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (I. ÚS 38/95, Sb.n.u. sv. 5, str. 283), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (I. ÚS 322/96, Sb.n.u. sv. 9, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (III. ÚS 467/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 221). Z tohoto výčtu je patrné, že se stěžovateli nepodařilo prokázat podstatný přesah jeho vlastních zájmů ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť se v projednávaném případu jedná pouze o otázku jeho viny, resp. naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu.
V projednávaném případě brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnutí vrchního soudu zrušeno a věc byla vrácena do dalšího řízení. Nejedná se tedy o rozhodnutí konečné, jímž by se rozhodlo o právech a povinnostech stěžovatele, ale o rozhodnutí, jež vrací věc do rozhodovacího procesu. Byť je vrchní soud dle trestního řádu právním názorem Nejvyššího soudu vázán, nelze dopředu presumovat podobu rozhodnutí vrchního soudu a konečný výsledek řízení. Z těchto důvodů nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 158/04, Sb.n.u. sv. 37, str. 23).
Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než stěžovatelovu ústavní stížnost jakožto návrh předčasně podaný odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Vycházeje z toho, že stěžovatel se výslovně domáhal aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přičemž posouzení existence podmínek v tomto zákonném ustanovení zakotvených (za jejichž splnění byla by jinak nepřípustná ústavní stížnost projednatelná) náleží senátu, bylo rozhodnuto o odmítnutí návrhu senátně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu