ECLI:CZ:US:2007:4.US.616.07.1
sp. zn. IV. ÚS 616/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelů S. S. a D. S., zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 22, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2006, č.j. 1 Co 262/2006-83, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, č.j. 34 C 113/2003-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 8. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh stěžovatelů byl podán včas, zda je přípustný a zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti určené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), po stránce materiální pak v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše předestřeného vyplývá, že stanovuje-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud bránit realizaci této pravomoci tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")]. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Pokud však stěžovatel možnosti podat dovolání využije, potom běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla dovoláním napadena (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Od účinnosti zákona č. 83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá nepřípustnost dovolání pro absenci zásadního právního významu, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována.
Z obsahu ústavní stížnosti stěžovatelů, stejně jako ze sdělení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR"), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jak již Ústavní soud konstatoval, takový postup není podle platné právní úpravy nutný, jelikož lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu a proti napadeným rozhodnutím počne stěžovatelům běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Ostatně z toho, že stěžovatelé podali dovolání, je možno usuzovat, že se sami domnívají, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud ČR, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a ústavní stížnost stěžovatelů je tedy podána předčasně. Odmítnutí projednávané ústavní stížnosti však stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť nevyhoví-li Nejvyšší soud ČR jejich dovolání, budou oni moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit taktéž průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelů odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2007
Michaela Židlická
soudce zpravodaj