ECLI:CZ:US:2007:4.US.619.07.1
sp. zn. IV. ÚS 619/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. V., zastoupeného Mgr. Kamilou Petrusovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Rumunská 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006, č.j. 30Co 402/2006-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatel namítá porušení ust. §79 odst. 1 a §80 odst. 2 písm. e) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích").
Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve výrocích o výživném tak, že otec (stěžovatel) je povinen platit na výživu nezl. R. částku 13.000,- Kč měsíčně a na výživu nezl. P. částku 9.000,- Kč měsíčně, jinak bylo v těchto výrocích potvrzeno. Dále odvolací soud změnil výrok o dlužném výživném a ve výroku o styku stěžovatele s nezletilými určil, že tento je oprávněn se s nezletilými stýkat v období vánočních svátků 25. 12. sudého roku od 10:00 hod. do 21:00 hod a v lichém roce od 26. 12. 10:00 do posledního dne vánočních prázdnin do 16:00 hod. a v době letních prázdnin po dobu tří týdnů, jejichž termín je povinen matce sdělit písemně vždy nejpozději do 15. 3. toho kterého roku, jinak byl i výrok o styku otce s nezletilými potvrzen.
Stěžovatel shrnuje odůvodnění své ústavní stížnosti tak, že soud porušil jeho právo na spravedlivé projednání věci, posuzoval životní úroveň matky a stěžovatele odlišně od zákonného ustanovení, nepoužil ustálenou judikaturu ohledně započtení výdajů na dlužné výživné a neumožnil stěžovateli stejný styk s nezletilými dětmi. Stěžovatel v této souvislosti zmiňuje zejména Štědrý den, který se mu ani jeden rok nepodaří s dětmi trávit. Namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zákona o soudech a soudcích, stejně jako Úmluvy o právech dítěte a Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není z povahy svého postavení v rámci moci soudní ovšem mimo soustavu obecných soudů povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ve věcech výchovy a výživy nezletilých dětí nepřipouští občanský soudní řád možnost dovolání. Dalším logickým krokem tedy není podat ústavní stížnost a formulovat v ní námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu, které neopouštějí úroveň podústavního práva a které stěžovatel ve finále shrne jako porušení svého práva na spravedlivý proces. Jak Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve své judikatuře, právo na spravedlivý proces nezahrnuje právo na úspěch ve sporu. Fakt, že se stěžovatel s rozhodnutím obecného soudu nebo jeho konkrétním odůvodněním neztotožňuje a "cítí se jím poškozen" ještě nekonstituuje zásah do jeho základních práv a svobod.
Ústavní soud se při přezkumu napadeného rozhodnutí zabýval otázkou, zda soud postupoval v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. V tomto směru není napadenému rozhodnutí co vytknout. Co se týče jednotlivých výtek, které stěžovatel formuloval, je třeba zdůraznit, že problematika úpravy výchovy a výživy nezletilých dětí je velmi citlivá a těžiště rozhodování tak musí ležet na obecných soudech, které provádějí dokazování, jsou v osobním styku s účastníky řízení a získávají tak lepší přehled o celkové situaci a jejím účinném řešení. Tato problematika je obtížněji než jiné řešitelná za použití obecných principů a pravidel, neboť zasahuje do nejosobnější sféry účastníků řízení a jakékoli zobecňování tak může mít daleko fatálnější důsledky než v jiných oblastech rozhodování o právech a povinnostech účastníků řízení. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že se stěžovateli nepodařilo formulovat, v čem by mělo spočívat pochybení obecného soudu takového charakteru, že by mohlo mít za následek porušení stěžovatelových základních práv a svobod. K jeho ostatním námitkám pak Ústavní soud ze všech důvodů výše uvedených nemůže přihlížet při posuzování ústavnosti napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je pouze polemikou s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, která nevykazuje přesah do oblasti základních práv a svobod, nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na toto odůvodnění, které přehledným způsobem podává úvahy, ze kterých soud vycházel, i jeho závěry. Ústavní stížnost pak nezbývá než odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu