ECLI:CZ:US:2007:4.US.623.05.1
sp. zn. IV. ÚS 623/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky RAAP, spol. s r. o., se sídlem ve Štěchovicích, Nad pískovnou 366, zastoupené Mgr. Tomášem Weberem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2005, č. j. 5 Afs 133/2004-75, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2004, č. j. 10 Ca 34/2004-43, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2004, č. j. 3800/130/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 9. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla platebním výměrem Finančního úřadu v Českém Krumlově (dále jen "finanční úřad") ze dne 18. 2. 2003, č. j. 15180/03/082910/2551, dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2002 v celkové výši 376 970 Kč. Správce daně neuznal nárok stěžovatelky na odpočet daně na vstupu dle §19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 9. 2003 (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), neboť měl za to, že stěžovatelka neprokázala, že přijetí zdanitelného plnění, spočívajícího ve zprostředkování příležitosti uzavřít smlouvu o postoupení pohledávek, použila při svém podnikání. Odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 14. 1. 2004, č. j. 3800/130/2003, zamítnuto. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") poté rozsudkem ze dne 9. 6. 2004, č. j. 10 Ca 34/2004-43, zamítl žalobu stěžovatelky, směřující proti výše uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství, a Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2005, č. j. 5 Afs 133/2004-75, zamítl rovněž následnou kasační stížnost.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že správce daně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl důkazy, které k prokázání svých tvrzení navrhla (výslech svědka Ing. S. po zbavení mlčenlivosti a výslech zástupce advokátní kanceláře V. a spol.), a z těch důkazů, které provedeny byly, vzal správce daně za základ svých skutkových zjištění pouze důkazy svědčící v neprospěch stěžovatelky, naopak důkazy svědčící v její prospěch pominul. V důsledku těchto pochybení dospěl správce daně k nesprávnému závěru o neprokázání přijetí zdanitelného plnění, přičemž náprava nebyla sjednána ani v rámci odvolacího řízení ani v rámci řízení o správní žalobě, resp. kasační stížnosti. Stěžovatelka měla za to, že výše popsaným postupem došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a odkázala v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 591/2000, I. ÚS 54/01, II. ÚS 232/02, II. ÚS 173/01 a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 3. 2000 ve věci Krčmář proti České republice. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spisový materiál finančního úřadu, jehož součástí je rozhodnutí ze dne 14. 1. 2004, č. j. 3800/130/2003.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření konstatoval, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou totožné s těmi, které stěžovatelka uplatnila v žalobě a v kasační stížnosti, a s nimiž se již v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Stěžovatelka v daňovém řízení neprokázala, že k uzavření předmětných smluv došlo na základě činnosti zprostředkovatele a nedostála tak povinnosti vyplývající z §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Bylo na správci daně, aby stěžovatelce prokázal, že předložené důkazy jsou nevěrohodné, nesprávné a neodpovídající skutečnému stavu věci, přičemž správce daně tuto povinnost splnil. Tvrzení stěžovatelky o tom, jakým způsobem bylo ze smlouvy fakticky plněno, neobstálo, neboť stěžovatelka v tomto směru nepředložila žádné důkazy a nebyla schopna faktické naplnění smlouvy konkrétními úkony prokázat. Co se týče provedení výslechu svědka JUDr. V., jednalo se o důkaz zjevně nadbytečný, neboť tento nebyl způsobilý zvrátit zjištěný skutkový stav; v této souvislosti nelze pominout, že to byl sám stěžovatel, kdo poskytl důkaz o existenci právního zastoupení, který pak následně popíral. Nejvyšší soud uzavřel, že dle jeho názoru nebylo daňové řízení zatíženo vadami, které by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí, ani vadami, v jejichž důsledku by stěžovatelka byla zkrácena ve svých procesních právech. Nesouhlas stěžovatelky se závěry, k nimž dospěly obecné soudy, není skutečností, jež by byla způsobilá konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv, Nejvyšší správní soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Shodný názor vyslovil rovněž krajský soud, který dále doplnil, že svědci Ing. S. a JUDr. V. vyslechnuti byli, nicméně se odvolali na povinnost mlčenlivosti a nepotvrdili tedy existenci okolností tvrzených stěžovatelkou a zprostředkovatelem Ing. Č. Krajský soud dále poukázal na existenci rozporu mezi tvrzeními stěžovatelky a zprostředkovatele na straně jedné a listinnými důkazy a výpovědí svědka S. na straně druhé, a dále na skutečnost, že nabídka stěžovatele byla Komerční bankou vyhodnocena jako nejvýhodnější na základě tzv. obálkové metody. Krajský soud rovněž podotkl, že nepřehlédl existenci usnesení Policie ČR ze dne 30. 9. 2003, jímž bylo rozhodnuto v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Dr. H., tehdejším jednatelem stěžovatelky, o odložení věci, nicméně toto s ohledem na rozdílný účel trestního a daňového řízení postrádalo ve vztahu k projednávané věci relevanci. Zjištění, že Ing. Č. neposkytl stěžovatelce zprostředkovatelskou službu za účelem uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, mělo dle názoru krajského soudu dostatečnou oporu ve výsledcích dokazování, věc byla procesně předepsaným postupem projednána, k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces proto nedošlo. Finanční ředitelství pak ve svém vyjádření odmítlo námitky stěžovatelky jako nedůvodné a dále podrobně popsalo okolnosti výslechu svědka Ing. S. a konkretizovalo důvody, pro něž nebyl proveden výslech JUDr. V.. Ve vztahu k výslechu Ing. S. upozornilo na skutečnost, že žádné ustanovení zákona neukládá správci daně povinnost zajistit, aby byl svědek zbaven povinnosti mlčenlivosti. Za opodstatněnou nepovažovalo finanční ředitelství ani námitku stěžovatelky, dovolávající se usnesení Policie ČR ze dne 30. 9. 2003, a to ze shodných důvodů jako krajský soud, tzn. z důvodu, že zjištění Policie ČR jsou významná jen z hlediska trestněprávní odpovědnosti Dr. H., nejsou však důkazem o tom, že údaje týkající se daňové povinnosti stěžovatele jsou správné a nezpochybnitelné. Finanční ředitelství neshledalo žádnou z námitek stěžovatele důvodnou, proto navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí, ta však svého práva vyjádřit se k uváděným skutečnostem nevyužila.
III.
Ústavní soud přezkoumal námitky, jež stěžovatelka vznesla ve své ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, přičemž stejný závěr je možno učinit i ve vztahu k rozhodovací činnosti správních orgánů. Pouze tehdy, jestliže by v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, nebyla respektována její ústavně zaručená práva, by byl Ústavní soud povolán k její ochraně zasáhnout. O takový případ se však nejednalo.
Stěžovatelka měla za to, že daňové orgány a obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť neprovedly jí navrhované důkazy a ty důkazy, které provedeny byly, nesprávně vyhodnotily. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že námitky, jež směřují proti hodnocení důkazů, mohou mít ústavněprávní relevanci pouze ve výjimečných případech, a to zejména pokud je zjištěný skutkový stav v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), resp. tehdy, jestliže by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Existenci pochybení, zakládajících porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Všechna napadená rozhodnutí byla řádně a srozumitelně odůvodněna a bylo v nich adekvátním způsobem reagováno na veškeré námitky, jež stěžovatelka v řízení uplatnila, a to včetně námitky neprovedení opakovaného výslechu svědků Ing. S. a JUDr. V.. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze zopakovala argumenty, s nimiž se již v předchozím průběhu řízení řádně vypořádal krajský a Nejvyšší správní soud; za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu