ECLI:CZ:US:2007:4.US.629.06.1
sp. zn. IV. ÚS 629/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Českomoravského fotbalového svazu, o. s., IČ 00406741, se sídlem Kozí 7, Praha 1, adresa k doručování: Diskařská 100, 160 17 Praha 6, zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem Vlašimská 13, 101 00 Praha 10, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007 č. j. 28 Cdo 2865/2006-150, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2006 č. j. 16 Co 241/2006-127 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2006 č. j. 28 Cdo 2750/2005-97, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007 sp. zn. 28 Cdo 2865/2006 bylo zamítnuto dovolání stěžovatele směřující do rozsudku Městského soudu v Praze citovaného v záhlaví, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. ledna 2005 č. j. 19 C 142/2004-34, ve znění jeho výroku určujícího, že rozhodnutí odvolací a revizní komise stěžovatele ze dne 19. srpna 2004 je v rozporu se zákonem a odporuje jeho stanovám. K potvrzení označeného rozsudku nalézacího soudu takto došlo poté, co bylo předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze (rozsudek ze dne 11. května 2005 č. j. 19 Co 151/2005-69) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2006 č. j. 28 Cdo 2750/2005-97 zrušeno a předmětná věc vrácena soudu odvolacím k dalšímu řízení.
V pořadí druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu, který takto realizoval svou pravomoc jednak nejprve pod aspektem přípustnosti, jakož po kladné úvaze o této následně i z pohledu věcného řešení otázky zásadního právního významu [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3, §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], vycházelo co do odůvodnění jeho zamítavého výroku z myšlenkové konstrukce, dle níž pokud je interní norma sdružení (stěžovatele) v rozporu s §5 větou druhou zákona č. 83/1990 Sb. (o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů) a umožňuje tedy rozhodovat o sankci vůči nečlenům sdružení, potom aktivní legitimace takovým rozhodnutím dotčeného nečlena (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) k určovací žalobě je opřena o §80 písm. c) o. s. ř. za přiměřeného užití §15 zákona č. 83/1990 Sb. (zakládající jinak oprávnění člena sdružení podat předmětnou žalobu), přičemž ovšem určovací žalobu lze stran její návrhové podoby formulovat toliko v mezích vyjádření obsaženého v tomto ustanovení.
V jeho věci vydaná v záhlaví označená rozhodnutí, vycházející z této výkladové konstrukce, stěžovatel napadl včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností. Domáhal se jejich zrušení s tvrzením, že jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručených základních lidských práv zakotvených v čl. 20 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních svobod. Dle podrobně rozvedených bodů ústavní stížnosti pro její posouzení relevantních mělo se tak stát tím, že napadená rozhodnutí vycházejí (stručně shrnuto) z nesprávného právního posouzení věci, když stěžovatel má za to, že předmětná určovací žaloba vedlejšího účastníka, takto žalobce v řízení před obecnými soudy, nemá oporu v zákonném rámci na ni dopadajícím. Jinými slovy vyjádřeno, stěžovatel nesouhlasil s interpretační konstrukcí obsaženou v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007 č. j. 28 Cdo 2865/2006-150. Z toho důvodu se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), ani ostatních orgánů veřejné moci, tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a tím zasáhly do ústavnosti právního státu samotné [čl. 1 odst. 1, čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatele, Ústavní soud neshledal. Se zřetelem na rozhraničení kompetencí je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 126/04). Vycházel-li při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva Nejvyšší soud z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech.
V tomto ohledu patří se konstatovat, že Nejvyšší soud v dostatečném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, vyložil důvody, které jej k jeho výkladovému závěru vedly. V důsledku toho stačí na obsah odůvodnění jeho rozsudku, jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, coby dostatečnou oporu výsledku stěžovatelem naříkaného procesu, odkázat. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další), přičemž učiněný výklad není ani interpretací ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 303/04).
Z těchto důvodů se posléze podává zjevná neopodstatněnost návrhu, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu