ECLI:CZ:US:2007:4.US.638.06.1
sp. zn. IV. ÚS 638/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Mgr. J. J., zastoupené JUDr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Kollárova 1660, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2006, č.j. 5 Cmo 191/2006-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 10. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), jímž ten v právní věci stěžovatelky v postavení navrhovatelky, na zápis obchodní společnosti ADHOC ARBITR, s.r.o., do obchodního rejstříku, k odvolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 3. 2006, č.j. F 8869/2006, C 51534/1-5, odvoláním napadené usnesení krajského soudu potvrdil.
Stěžovatelka se domnívala, že vrchní soud vydáním napadaného usnesení zasáhl do jejích ústavně zaručených práv, práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jak jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vrchní soud v předmětné právní záležitosti rovněž nerespektoval čl. 90 Ústavy České republiky.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že ač vrchní soud v napadaném usnesení konstatoval, že zákon pro založení obchodní společnosti výslovně neuvádí, o jakou plnou moc by se mělo jednat, přesto potvrdil nesprávné rozhodnutí krajského soudu ze dne 15. 3. 2006. Vrchní soud nadto nikterak neuvážil, že na podkladě totožné plné moci sepsala notářka příslušnou zakladatelskou smlouvu, čímž jednoznačně potvrdila řádnost a dostatečnost udělené plné moci k založení obchodní společnosti zástupcem stěžovatelky. V dalším stěžovatelka poukázala na skutečnost, že rozhodnutí o zamítnutí jejího návrhu na zápis obchodní společnosti ADHOC ARBITR, s.r.o., který byl krajskému soudu doručen dne 6. 3. 2006, bylo krajským soudem podáno k poštovní přepravě až dne 17. 3. 2006, takto tedy dle stanoviska stěžovatelky došlo k fikci zápisu obchodní společnosti ADHOC ARBITR, s.r.o., do obchodního rejstříku ve smyslu ustanovení §200 db odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ve spojení s čl. V bod 2. zákona č. 216/2005 Sb. Stěžovatelka vrchnímu soudu nakonec vytýkala, že se v napadaném usnesení nezabýval výrokem II. usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006, jímž krajský soud rozhodoval o právu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení. Právě nákladový výrok usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006 ovšem stěžovatelka vnímala jako vadný a nepřípustně zasahující do jejích ústavně zaručených práv.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. C 51534. Z tohoto zjistil, že krajský soud usnesením ze dne 15. 3. 2006, č.j. F 8869/2006, C 51534/1-5, pod výrokem I. zamítl návrh stěžovatelky na zápis společnosti ADHOC ARBITR, s.r.o., do obchodního rejstříku, a pod výrokem II. určil, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při prostudování spisu krajského soudu, sp. zn. C 51534, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté vyzval účastníka řízení, vrchní soud, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil. Vrchní soud ve svém vyjádření především odkázal na odůvodnění usnesení tohoto orgánu ze dne 27. 6. 2006, neboť zde se vrchní soud vypořádal s otázkou dodržení lhůty pro vydání rozhodnutí krajským soudem, resp. náležitostí plné moci k založení obchodní společnosti. Vrchní soud dále poznamenal, že problematikou soudního poplatku za řízení před krajským soudem a nákladů odvolacího řízení se v napadaném usnesení výslovně nezabýval. Vrchní soud rovněž upozornil, že stěžovatelka proti napadanému usnesení nepodala dovolání, proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako nepřípustnou odmítl, příp. ji zamítl.
Vzhledem k tomu, že vyjádření vrchního soudu neobsahovalo žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovatelce zasíláno na vědomí.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí vrchního soudu z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá právní závěry vrchního soudu, k nimž tento dospěl v její záležitosti, a to s tím, že vrchní soud se ztotožnil s vadným právním názorem krajského soudu, dle něhož plná moc udělená stěžovatelkou zmocněnci není řádnou plnou mocí pro založení obchodní společnosti zmocněncem, čehož důsledkem vrchní soud chybně potvrdil odvoláním napadené usnesení krajského soudu, nelze než označit toto jednání stěžovatelky jako její polemiku s vrchním soudem ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí odvolacím soudem v té podobě, jak on učinil. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě ovšem nebyl takovýto zásah do práv stěžovatelky shledán.
Vrchní soud ve svém rozhodnutí zřetelně vyložil, na jakém základě považoval generální plnou moc vystavenou stěžovatelkou jejímu zmocněnci za plnou moc nikoliv řádnou pro založení obchodní společnosti zmocněncem ve smyslu §57 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, z odůvodnění napadaného usnesení vrchního soudu současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byl odvolací soud veden při formulování právního závěru o věcné správnosti usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006 (zejm. č.l. 16). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy vrchního soudu, jak jsou seznatelné z jím vydaného napadaného rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr vrchního soudu, který je ostatně podporován rovněž odbornou literaturou, dle níž: "Plná moc k uzavření společenské smlouvy je speciální plnou mocí; takovou plnou moc nemůže nahradit ani generální plná moc (ledaže by obsahovala výslovné zmocnění k uzavření konkrétní společenské smlouvy) ani prokura." (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. 1443 s. ISBN 80-7179-685-9, str. 169), má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.
Namítá-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že s přihlédnutím k datu, kdy bylo usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006 podáno k poštovní přepravě, došlo k fikci zápisu obchodní společnosti ADHOC ARBITR, s.r.o., do obchodního rejstříku ve smyslu §200 db odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s čl. V bod 2. zákona č. 216/2005 Sb., Ústavní soud ji především odkazuje na již vyslovené v předchozích dvou odstavcích tohoto rozhodnutí, což se přiměřeně vztahuje taktéž na stěžovatelčinu výtku stran fikce zápisu. Dále pak Ústavní soud stěžovatelku upozorňuje, že vrchní soud v napadaném usnesení mimo jiné uvedl, že: "Pokud odvolatel namítal, že o návrhu na zápis do obchodního rejstříku nebylo rozhodnuto ve lhůtě 5 dnů, je třeba poukázat na ustanovení čl. V., části páté, bodu 2 zák. č. 216/2005 Sb., dle kterého v období jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí, že lhůta 5 denní se prodlužuje o dalších 5 pracovních dnů. Návrh na zahájení řízení byl podán 6. 3. 2006 a rozhodnuto o něm bylo 15. 3. 2006, tedy v zákonem stanovené lhůtě a nenastala fikce zápisu." (č.l. 17). K takto naznačenému konstatování vrchního soudu Ústavní soud připojuje, že jej vnímá jako ústavně souladné a věcně přiléhavé. Samotnou citaci z napadaného usnesení vrchního soudu, jak byla v předchozím učiněna, pak Ústavní soud považuje za plně postačující reakci k výhradám stěžovatelky stran nastoupení fikce zápisu v předmětné právní záležitosti. V této části tak Ústavní soud uzavírá, že do práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu, nemůže být zasaženo tím, že obecný soud vyslovil právní názor, rozhodl na jeho základě a své rozhodnutí řádně odůvodnil, což je ovšem případ nyní posuzované věci.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předkládá rovněž námitku, že vrchní soud se v odůvodnění napadaného usnesení nezabýval nákladovým výrokem II. usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006, k čemuž Ústavní soud doplňuje, že v odůvodnění napadaného usnesení vrchního soudu skutečně absentuje ozřejmení, na jakém podkladě vrchní soud nákladový výrok II. usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006 potvrdil. Ústavní soud ovšem současně nemohl přehlédnout, že stěžovatelka ve svých podáních adresovaných krajskému a vrchnímu soudu nepoukazovala, a to ani nepřímo, na jakoukoli vadu či nedostatek výroku II. usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006. Stěžovatelka tedy do odvolání proti usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006 (č.l. 6), do přípisu ze dne 18. 5. 2006 (č.l. 12), stejně jako do doplnění odvolání proti usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006 (č.l. 12a) nezahrnula žádnou výhradu vůči výroku II. usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006 a odvolacímu soudu tak, s výjimkou prohlášení, dle něhož: "Proti tomuto Usnesení a to do všech jeho výroků podávám odvolání, neboť soud rozhodl na základě nesprávného právního posouzení věci." (č.l. 6), nesdělila svůj nesouhlas s tímto výrokem, resp. jemu nepředestřela, byť jen náznakem, v čem jmenovitě vadnost nákladového výroku usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006 shledává. Při vědomí takto popsaného pak nelze postup vrchního soudu, který v odůvodnění napadaného usnesení explicitně neproklamoval správnost výroku II. usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006 a blíže nerozvedl, z jakých příčin tento nákladový výrok potvrdil, označit za neoprávněně zasahující do základních práv a svobod stěžovatelky. Vrchní soud totiž v odůvodnění jím vydaného usnesení nepominul žádnou z odvolacích námitek stěžovatelky a napadané rozhodnutí tak nezatížil vadou, jež by působila důsledky v rovině ústavněprávní.
Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti naznačuje, že krajský soud při určení neoprávněnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení postupoval protizákonně, takto formulovanou výtkou stěžovatelky se Ústavní soud nemohl zabývat. Řízení o ústavní stížnosti je totiž ovládáno zásadou subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tento požadavek ovšem není možno posuzovat výhradně z hlediska formálního, tedy nelze vyžadovat pouhé dodržení procesního postupu vyčerpáním všech opravných prostředků, ale také z hlediska obsahového, tedy je nutno vyžadovat např. navrhování provedení důkazů či namítání případných pochybení již v rámci těchto opravných prostředků. Ústavní soud nepřehlédnul, což již ostatně konstatoval v předcházejícím odstavci tohoto rozhodnutí, že v písemnostech stěžovatelky zasílaných v rámci odvolacího řízení krajskému a vrchnímu soudu zcela absentují výhrady vůči výroku II. usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006 (č.l. 6, č.l. 12, č.l. 12a). Z tohoto pohledu je pak dovolávání se ochrany stěžovatelky ze strany Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti do značné míry problematické, neboť to byl právě odvolací soud, který měl posoudit případná pochybení krajského soudu při rozhodování o návrhu stěžovatelky a případné vady usnesení krajského soudu ze dne 15. 3. 2006. Již před odvolacím soudem tak měla stěžovatelka přednést výše předestřené námitky, které ta předkládá až v rámci řízení o ústavní stížnosti. Za zvolenou taktiku vystupování před soudem a jednání ve vztahu k tomuto orgánu nese odpovědnost sama stěžovatelka, která mimoto byla v odvolacím řízení zastoupena práva znalým zmocněncem.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu