ECLI:CZ:US:2007:4.US.654.06.1
sp. zn. IV. ÚS 654/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Ostrava, Josefa Skupy 1639/21, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 54 C 299/2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 42 Co 237/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3081/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 30. 9. 2006, na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 10. 12. 2006, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 54 C 299/2003 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 54 C 299/2003, bylo rozvedeno manželství stěžovatelky s I. K. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 42 Co 237/2006, napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka podala ve věci i dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3081/2006, odmítl.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jak Ústavní soud opakovaně uvedl ve svých rozhodnutích (např. usnesení ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 465/02, publikované v ASPI MP952), "z ustanovení zákona o Ústavním soudu explicitně nevyplývá, tak jako např. z ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., nepřípustnost podání ústavní stížnosti ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. ve věcech rozvodu manželství. Nicméně ve své judikatuře se Ústavní soud již k otázce přípustnosti ústavní stížnosti proti tzv. statusovým rozhodnutím vyjádřil v tom smyslu, že ačkoliv nepřípustnost ústavní stížnosti v těchto věcech nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu, která upravují nepřípustnost stížnosti z formálního hlediska (§75 zákona o Ústavním soudu), je nutné ji dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku. V daném případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena. Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že respektování právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (čl. 1 Ústavy) musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí o rozvodu manželství prioritu před principem spravedlivého rozhodování. Případná kasace rozhodnutí o rozvodu manželství by totiž znamenala zásah do principu právní jistoty do té míry a s takovými možnými důsledky, že by v podstatě šlo o popření základního atributu právního státu". Od závěrů vyjádřených v citovaném usnesení Ústavní soud neshledal důvodu odchýlit se ani v projednávané věci.
Z výše uvedeného je zřejmé, proč je ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího ústavní stížnost nepřípustná a proč tedy nebylo možné zkoumat, zda došlo ke stěžovatelkou namítanému zásahu do jejích základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Pokud se týká části ústavní stížnosti, ve které je napadáno usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu, že směřovalo proti takovému rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný, Ústavní soud považoval tuto část ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněnou. Podle zjištění Ústavního soudu byla aplikace i interpretace ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšším soudem v souvislosti s uplatněním mimořádného opravného prostředku provedena způsobem, který nepředstavuje vybočení z mezí ústavnosti.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu