ECLI:CZ:US:2007:4.US.662.05.1
sp. zn. IV. ÚS 662/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze, Letenská 15, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 1. 2003, č.j. 9 C 1810/95-223, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2004, č.j. 22 Co 409/2003-258, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2005, č.j. 28 Cdo 1432/2004-322, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 11. 10. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se Fond národního majetku České republiky (dále jen "Fond národního majetku ČR") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") v právní věci N. V. v postavení žalobkyně proti žalovanému Stavby a montáže Praha, s.p., o uzavření dohody o vydání věci, rozhodl, že v řízení bude pokračováno s Fondem národního majetku ČR. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") následně svým usnesením ze dne 6. 1. 2004 k odvolání Fondu národního majetku ČR napadané usnesení soudu I. stupně potvrdil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") pak svým usnesením ze dne 28. 6. 2005 odmítl dovolání Fondu národního majetku ČR pro jeho opožděnost a určil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Zákonem č. 178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku České republiky a o působnosti Ministerstva financí při privatizaci majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, byl s účinností k 1. 1. 2006 zrušen Fond národního majetku ČR. Dnem jeho zrušení vstoupil do všech jeho práv a povinností z právních vztahů, jichž byl Fond národního majetku ČR účastníkem, stát, přičemž v těchto právních vztazích jedná jménem státu Ministerstvo financí. Podle ustanovení §3 odst. 1 písm. d) zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, jedná v řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti v případech, kdy podaná ústavní stížnost souvisí s věcí týkající se majetku státu, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
2. Stěžovatelka se domnívala, že vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy byla porušena její základní práva, právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), obecné soudy nadto v předmětné právní záležitosti nepostupovaly způsobem, který stanoví zákon, což však odporuje ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
3. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka poté, co Ústavnímu soudu popsala průběh řízení před obecnými soudy, zaměřila na vymezení protiústavnosti napadaného usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru stěžovatelka uvědomila Ústavní soud, že již dne 26. 11. 2002 byla okresnímu soudu předložena procesní plná moc, jíž Fond národního majetku ČR zplnomocnil JUDr. R. K., advokáta se sídlem v Praze, Podolské nábřeží 9/28, k zastupování před okresním, příp. i odvolacím a dovolacím soudem, ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 1810/95. Pokud tedy Nejvyšší soud ČR jako opožděné odmítl dovolání podané Fondem národního majetku ČR dne 15. 4. 2004, a to za situace, kdy napadané usnesení krajského soudu bylo doručeno nejprve odvolateli a následně dne 27. 2. 2004 také JUDr. K., učinil takto Nejvyšší soud ČR v rozporu s ustanovením §45c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), při nerespektování své konstantní judikatury reprezentované např. rozhodnutími ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 22 Cdo 215/98, ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2277/2001, ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2722/99, z níž plyne, že má-li účastník řízení zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se rozhodnutí pouze tomuto zástupci; jestliže byla soudu před doručením rozhodnutí předložena procesní plná moc zástupce, doručení takovéhoto rozhodnutí přímo účastníku je neúčinné a z hlediska počátku běhu dovolací lhůty zcela bezvýznamné. V dalším stěžovatelka připojila rovněž své výhrady vůči napadaným rozhodnutím soudů I. a II. stupně a úvahy, v nichž Ústavnímu soudu předestřela, jakým způsobem by měla být právní záležitost vedená u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 1810/95 řešena a rozhodnuta.
4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 9 C 1810/95. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na napadaná rozhodnutí obecných soudů, při jejichž vydávání tyto postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy. Krajský soud v rámci svého vyjádření oznámil Ústavnímu soudu, že námitky stěžovatelky směřující vůči napadanému rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nedůvodné a plně tak odkazuje na zcela vyčerpávající odůvodnění tohoto usnesení. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření nejprve poznamenal, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze reprodukuje argumentaci jí uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, čímž se snaží docílit přezkumu správnosti jí uplatněného tvrzení ještě v řízení o individuální ústavní stížnosti před Ústavním soudem, což ovšem s ohledem na postavení Ústavního soudu, jenž netvoří součást soustavy obecného soudnictví, relativizuje přípustnost posuzované ústavní stížnosti. V dalším dovolací soud učinil odkaz na napadané rozhodnutí tohoto orgánu a uzavřel, že ač se podklady pro závěr o opožděnosti dovolání Fondu národního majetku ČR nacházejí v procesním spise, kterým Nejvyšší soud ČR nedisponuje, tento má za to, že k odmítnutí předmětného dovolání došlo v důsledku respektování platné právní úpravy.
6. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovatelce zasílána na vědomí.
II.
7. Dříve než Ústavní soud přikročil k věcnému přezkumu napadaných rozhodnutí obecných soudů, považoval za nutné vypořádat se s otázkou aktivní legitimace stěžovatelky. Ve svém usnesení ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 352/03, Ústavní soud judikoval, že: "Definičním znakem ústavní stížnosti je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt, jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod." (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 352/03, publikované pod č. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, str. 751; dostupné také na www.judikatura.cz). Ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, kterých se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především dovolává, mají svůj základ v Listině, která však v čl. 36 odst. 1 zaručuje každému, tedy i státu, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jenž je především povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka ve sporu nevystupuje v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, a v důsledku napadaných rozhodnutí obecných soudů došlo k zásahu do práva stěžovatelky, připustil Ústavní soud stěžovatelčinu aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti. Postupoval ostatně obdobně jako v dalších analogických případech (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. III. ÚS 651/05, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 39, str. 479, dostupné na www.judikatura.cz).
8. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jak bez pochybností plyne z vyžádaného spisu okresního soudu, již dne 4. 12. 2002 byla do tohoto spisu založena procesní plná moc, jíž Fond národního majetku ČR zplnomocnil JUDr. R. K., advokáta se sídlem v Praze, Podolské nábřeží 9/28, k zastupování před okresním, příp. i odvolacím a dovolacím soudem, ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 1810/95 (č.l. 212, ve spojení s č.l. 209). Od tohoto okamžiku tak bylo povinností obecných soudů, zcela ve shodě s §49 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2004, doručovat písemnosti pouze právnímu zástupci Fondu národního majetku ČR, a to s výjimkou těch případů, kdy má účastník osobně v řízení něco vykonat. Této povinnosti ovšem okresní soud nedbal a doručil napadané usnesení krajského soudu přímo účastníku řízení (č.l. 302) a teprve k výzvě jeho právnímu zástupci, což se stalo dne 27. 2. 2004 (č.l. 304). Nejvyšší soud ČR pak dovolání, Fondem národního majetku ČR podané dne 15. 4. 2004 (č.l. 319), odmítl jako opožděné, přičemž v rámci odůvodnění napadaného usnesení dovolacího soudu tento uvedl, že dvouměsíční lhůtu k podání dovolání je v souzené záležitosti potřeba počítat ode dne 6. 2. 2003 (při akceptování právního názoru dovolacího soudu správně 6. 2. 2004, srov. č.l. 302), kdy doručením nabylo napadané usnesení krajského soudu právní moci ve vztahu k Fondu národního majetku ČR, a tato tak skončila dne 7. 4. 2003 (při akceptování právního názoru dovolacího soudu správně 6. 4. 2004). Odhlížejíce od skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 28. 6. 2005 užívá nesprávná data, Ústavní soud musí k námitkám stěžovatelky směřujícím vůči napadanému usnesení dovolacího soudu připustit jejich opodstatněnost. Podle přesvědčení Ústavního soudu je právní závěr Nejvyššího soudu ČR o opožděnosti předmětného dovolání zjevně neudržitelný, neboť nerespektuje ustanovení §49 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2004, resp. ustanovení §45c odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2005, a současně vykazuje rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, v jejímž rámci tento konstatoval, že: "Doručil-li soud prvního stupně rozhodnutí přímo účastníku řízení a nikoli jeho zástupci s procesní plnou mocí ( §49 odst. 1 o. s. ř. ), šlo o vadné doručení, s jehož realizací účinky zmeškání lhůty k podání odvolání spojovat nelze." (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2722/99, publikované v Soudní judikatuře, ročník 2002, sv. 2, str. 172).
10. Ani při vědomí výše naznačeného pochybení dovolacího soudu, jímž bylo zatíženo jeho usnesení ze dne 28. 6. 2005, ovšem Ústavní soud neshledal, že by bylo namístě přistoupit ke kasaci napadaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud totiž nemohl pustit ze zřetele kontext souzené věci, o níž okresní soud jedná pod sp. zn. 9 C 1810/95; proto byl povinen zkoumat příslušné řízení vedené u okresního soudu v celé jeho šíři a důsledky z něj plynoucí vztáhnout na napadaná rozhodnutí obecných soudů. V tomto směru má pak Ústavní soud za významné zdůraznit dvě skutečnosti, které zjistil z jím obstaraného spisu okresního soudu. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti usnesením, jimiž obecné soudy rozhodovaly o otázce, který subjekt je v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 1810/95 pasivně legitimován, přičemž okresní soud ve svém usnesení ze dne 27. 1. 2003, jež bylo následně potvrzeno napadanými rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu, stanovil, že v tomto řízení bude jako s žalovaným pokračováno s Fondem národního majetku ČR. Z vyžádaného spisu okresního soudu se však podává, že problematika pasivní legitimace v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 1810/95 byla okresním soudem opětovně řešena, kdy usnesením tohoto orgánu ze dne 5. 5. 2006, č.j. 9 C 1810/95-329, bylo určeno, že v předmětném řízení bude jako s žalovaným pokračováno s Českou republikou - Ministerstvem financí, tedy se stěžovatelkou. Ústavní soud dále nemohl přehlédnout, že dovolací argumentace Fondu národního majetku ČR (zejm. č.l. 308-309), stejně jako část argumentace Fondu národního majetku ČR z jeho ústavní stížnosti (zejm. str. 6 ústavní stížnosti), jsou vystavěny na tvrzení, podporovaném odkazem na judikaturu, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 1810/95 není pasivně legitimován Fond národního majetku ČR, nýbrž stát, se kterým by tak mělo být v tomto řízení pokračováno jako s žalovaným.
11. Za výše předestřených okolností, kdy původní stěžovatel Fond národního majetku ČR byl ke dni 1. 1. 2006 zrušen, kdy otázka pasivní legitimace v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 1810/95 byla okresním soudem opětovně zkoumána a kdy o této bylo rozhodnuto usnesením tohoto orgánu ze dne 5. 5. 2006, č.j. 9 C 1810/95-329, nahrazujícím napadané usnesení okresního soudu, přičemž toto rozhodnutí okresního soudu ze dne 5. 5. 2006 v důsledku v plné míře vyhovuje požadavkům původního stěžovatele Fondu národního majetku ČR z jeho dovolání, resp. z jeho ústavní stížnosti, postrádají tak úvahy o případném zrušení napadaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, ostatně stejně jako úvahy o případném zrušení napadaných rozhodnutí krajského a okresního soudu, za daného stavu věci smysl. Podle přesvědčení Ústavního soudu tak nastala situace, za které se spor stává čistě akademickým a za níž se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatelky. Ústavní stížnost sice plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní, nicméně ani tato skutečnost nemůže znamenat, že by mohla důvodně směřovat proti neaktuálním, již odezněným zásahům do základních práv ve výše uvedeném smyslu. Obdobně Ústavní soud judikoval ve svém usnesení ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 122/99 (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 122/99, in Sb. n. u., str. 315; dostupné také na www.judikatura.cz). Pro úplnost pak Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka mohla proti usnesení okresního soudu ze dne 5. 5. 2006, které se z hlediska časového jako poslední vyjádřilo k problematice pasivní legitimace v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 1810/95, podat odvolání, o čemž byla v usnesení okresního soudu ze dne 5. 5. 2006 řádně poučena. Z vyžádaného spisu okresního soudu ovšem nebylo možno zjistit, že by stěžovatelka této příležitosti využila.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v této části mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. Součást napadaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tvořil taktéž výrok určující právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky právě tímto výrokem, což ostatně stěžovatelka ani netvrdila, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu