ECLI:CZ:US:2007:4.US.662.06
sp. zn. IV. ÚS 662/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Ing. J. R., zastoupeného JUDr. Milanem Kittelem, advokátem se sídlem nám. Republiky 3, 301 16 Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2006 č. j. 25 Cdo 207/2006-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2005 č. j. 39 Co 78/2005-53 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. října 2004 č. j. 17 C 310/2002-31, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou (§72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv plynoucích z čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Mimo vlastní rekapitulaci své občanskoprávní věci v naraci návrhu obsaženou, poukázal na "vědomě nepravdivé a nespravedlivé rozsudky" dle názoru stěžovatele škodu ze strany státu zakládající, což obecné soudy v jím nyní stěžovaném řízení nereflektovaly, a následně odkázal rovněž i na jeho nepřiměřenou délku. Proto se posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil. Ve smyslu §83 zákona č. 182/1993 Sb. dále požadoval, aby náhradu jeho právního zastoupení před Ústavním soudem zaplatil stát.
Elektronickým podáním ze dne 23. října 2006, s uvedením pisatele "Ing. J. R., stěžovatel", to ovšem bez řádného elektronického podpisu, bylo potom Ústavnímu soudu doručeno sdělení, že "věc nemůže řešit z titulu podjatosti soudkyně Formánková", a to bez uvedení jakýchkoliv důvodů.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 310/2002 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti, relevantní pro ústavněprávní posouzení předmětné věci:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. října 2004 č. j. 17 C 310/2002-31 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2005 č. j. 39 Co 78/2005-53 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, takto žalobce v řízení před obecnými soudy, jíž se domáhal úhrady přesně specifikované částky. Své žalobní žádání uplatnil z titulu náhrady škody (zákon. č. 58/1969 Sb., zákon. č. 82/1998 Sb.) vzniklé dle tvrzení stěžovatele výsledkem přesně specifikovaného občanskoprávního sporu, v němž měl postavení žalovaného, završeného rozsudkem zavazujícím jej zaplatit peněžitou částku. Skutková tvrzení stěžovatele (předestřená v žalobě o náhradu škody), odůvodňující uplatněný nárok, byla založena dílem na tom, že soudce projednávající spor "vědomě nepravdivě" označil neprodejné zmetkové zboží za zboží bez vady a dodávku zhotovitele díla za řádně a bez vad provedenou, přičemž neprodejným zbožím (knižní publikace) měla posléze stěžovateli vzniknout škoda na ušlé tržbě ve výši 200.000,- Kč. Dále namítal, že u přesně specifikovaného trestního řízení byl u hlavního líčení soudcem vydán zákaz pokládání otázek svědkům a následně zpochybněna jeho právní způsobilost, z čehož rovněž dovozoval nesprávný úřední postup.
Rozhodovací důvody stěžovaných rozsudků následně vycházely z toho, že zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu splněny nebyly. To z toho důvodu, že pravomocné rozhodnutí v předmětné občanskoprávní věci nebylo jako nezákonné zrušeno nebo změněno, resp. že stěžovatel ani netvrdil konkrétní vady v tomto řízení, v jejichž důsledku by mu vznikla škoda a které by se bezprostředně neprojevily v obsahu vydaného rozhodnutí. Z pohledu druhého žalobního tvrzení potom obecné soudy existenci právního titulu rovněž neshledaly, neboť stěžovatel byl stíhán pro trestný čin útoku na státní orgán a trestný čin křivého obvinění, přičemž k zastavení trestního stíhání [§172 odst. 2 písm. c) tr. řádu] došlo proto, že byl, jak plyne z odůvodnění tohoto zastavení, ve svém jednání veden duševní poruchou, která není léčbou ovlivnitelná.
Následně podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jako nepřípustné usnesením ze dne 27. června 2006 č. j. 25 Cdo 207/2006-81 odmítl, považuje dovoláním předložené otázky za nikoliv po právní stránce zásadního významu. Rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud s hmotným právem souladným, jakož i jsoucím ve shodě s ustálenou judikaturou, na níž příkladmo poukázal. Připomněl rovněž, že s ohledem na princip presumpce správnosti rozhodnutí soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost (případně "pravdivost", jak požadoval stěžovatel) rozhodnutí vydaného v jiném řízení.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Se zřetelem na rozhraničení kompetencí je třeba nejprve připomenout, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 58/04). Takový přístup zrcadlící svévoli (čl. 1 odst. 1 a contrario) v rozhodování obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
Pokud se týče jeho dosavadní rozhodovací praxe, v usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 177/06 ze dne 14. dubna 2006 Ústavní soud v intencích relevantních i pro nyní posuzovaný případ zdůraznil, že právo na soudní ochranu "se především identifikuje s nárokem a jeho způsobilostí být efektivně uplatněn v (původním) procesu, nikoli s ,právem' na autoritativní (kritické) hodnocení tohoto procesu v řízení jiném".
V usnesení sp. zn. III. ÚS 367/06 ze dne 31. května 2006 Ústavní soud potom zdůraznil, že "zákon nezakládá právo účastníka občanského soudního řízení, jemuž rovné postavení vůči soudu přirozeně nesluší, domáhat se v jiném občanském soudním řízení (a to návrhem samostatně vymezené otázky, a tedy v jiné věci) ... přezkoumání správnosti tohoto procesního postupu či zásahu do tohoto (původního) procesu. Takovéhoto přezkumu lze dosáhnout toliko v rámci vlastního meritorního řízení příslušnými procesními prostředky (řádnými či mimořádnými)."
Citované teze dopadají v plném rozsahu i na nyní posuzovanou věc; to i s přihlédnutím k nejnovější judikatuře s tím, že rozhodovací důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 310/05 ze dne 15. listopadu 2006 na ni pro její evidentní (skutkovou i právní) odlišnost jakkoliv nedopadají. Řečeno poněkud jinými slovy, ve věci stěžovatele nejde ze strany obecných soudů o aplikaci (interpretaci) jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Námitkou nepřiměřené délky řízení se Ústavní soud nezabýval již s ohledem na návrhový petit (srov. kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 243/05, II. ÚS 333/05, I. ÚS 516/05), který není v případě tohoto tvrzeného tzv. "jiného zásahu orgánu veřejné moci" v souladu s §82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., když i z judikatury Ústavního soudu se podává, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem kasačního nálezu (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 70/97, III. ÚS 687/04, II. ÚS 494/05 a další).
V návaznosti na řečené nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Zmíněné elektronické podání nemohl vzít Ústavní soud v úvahu pro absenci řádného elektronického podpisu, resp. jeho nedoplnění předložením originálu ve lhůtě zákonem stanovené (srov. kupř. nález sp. zn. IV. ÚS 319/05).
Náhradu nákladů řízení stěžovateli nepřiznal, neboť s ohledem na výsledek (průběh) řízení procesní podmínky uvedené v §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nebyly dány, stejně jako další jím předjímané na podporu předloženého tvrzení stěžovatel nikterak nedoložil.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu