ECLI:CZ:US:2007:4.US.663.07.1
sp. zn. IV. ÚS 663/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. Š. a Z. Š., zastoupených JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem v Liberci 2, Na poříčí 116/5, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 29 Co 760/2004 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1346/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 3. 2007 a podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 29 Co 760/2004 s tím, že napadeným rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 17 C 405/95 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali dne 24. 3. 1995 žalobu, kterou se domáhali, aby žalovaným - manželům J. a J. S., bylo uloženo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.), uzavřít s nimi dohodu o vydání domu č. p. 588 včetně k nemovitosti příslušejících pozemků v k. ú. Liberec. Obecné soudy ve věci opakovaně rozhodovaly, přičemž rozsudkem napadeným ústavní stížností Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 3. 2002, č. j. 14 C 405/95-109 tak, že žalobu zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku zaujal názor, že odchylka, kterou byla oceněna předmětná nemovitost, od tehdy platné vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhl. č. 182/1888 Sb."), o 18, 5 % s ohledem na všechny další okolnosti případu (prokázána bytová potřeba žalovaných, řádné zaplacení kupní ceny, řádná údržba domu v dalších letech, ale též i trvající pobyt stěžovatelů mimo území České republiky), je odchylkou, která neumožňuje závěr, že žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Stěžovatelé proti rozsudku krajského soudu podali dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1346/2005, jako nedůvodné odmítl.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky podle zákona o Ústavním soudu, tedy mimo jiné též to, zda je přípustná.
V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli v ústavní stížnosti stěžovatelé pod bodem I. citují rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1346/2005, jeho zrušení v petitu nepožadují. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání.
Stěžovatelé porušení svých základních práv spatřují v tom, že zamítavými rozsudky nebylo rozhodnuto spravedlivě, neboť ve věci rozhodující soudy spíše hledaly formální důvody, aby žalobě nemuselo být vyhověno. Podle názoru stěžovatelů obecné soudy v rozporu s provedenými důkazy nikdy nepřipustily, že žalovaní byli protiprávně zvýhodněni. Stěžovatelé za protiprávní zvýhodnění považují skutečnost, že žalovaní byli příbuzní tehdejšího vysokého funkcionáře Okresního soudu v Liberci, nemovitost nabyli za cenu, kterou určil znalec, kterého platili přímo žalovaní a všichni další uchazeči včetně příbuzných stěžovatelů byli odmítnuti. Stěžovatelé obecným soudům tedy vytýkají jednostranné hodnocení stavu věci, rozhodnutí v rozporu s přirozenou spravedlností s ohledem na stav tehdejší společnosti a podmínky pro nabývání věci do osobního vlastnictví.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebylo shledáno nic, co by jej posouvalo do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové
porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je v restitučních záležitostech nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem. Uspokojení restitučního nároku však musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady. Jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další. Pro případ, že náprava majetkové křivdy není možná obnovením původního stavu (tzv. restitutio in integrum), odčiňuje vzniklou křivdu stát náhradním způsobem - v relutární podobě (viz nález sp. zn. II. ÚS 10/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 62).
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávají a které v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavní soud má za to, že výklad podaný obecnými soudy jak hmotně právních tak i procesních ustanovení není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění.
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelé tvrdí, že jejich základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé opakují námitky již uplatněné v předchozím řízení a polemizují se závěry, které ve věci rozhodující soudy přijaly. Nejvyšší soud pak neshledal námitky stěžovatelů oprávněnými s tím, že nelze mít za to, že tu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odůvodnění posuzovaných rozhodnutí se Ústavnímu soudu jeví jako obsahově konsistentní, přezkoumatelné a nesvědčí o možné libovůli. Jak odvolací soud, tak i soud dovolací se s konkrétními námitkami stěžovatelů, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu, občanského zákoníku, zákona č. 87/1991 Sb. a vyhl. č. 182/1888 Sb. zcela vypořádaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně vysvětlily, jakými úvahami se při posuzování vznesených výtek stěžovatelů řídily.Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné opakovat argumentaci již uvedenou a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
Ústavní soud právní názory obsažené v odůvodnění posuzovaných rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem.
Z důvodů výše uvedených Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu