ECLI:CZ:US:2007:4.US.672.06.1
sp. zn. IV. ÚS 672/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti S. B. a M. P., zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2006, č.j. 28Cdo 819/2006-298, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2005, č.j. 17Co 243/2005-279, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívají se, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1, čl. 10 Ústavy ČR, v čl. 37 odst. 3, čl. 1, čl. 4 odst. 2, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě.
Napadeným rozhodnutím městského soudu byl změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba stěžovatelů na vyklizení a předání zde specifikovaných nemovitostí byla zamítnuta. Stěžovatelé byli dále zavázáni zaplatit vedlejšímu účastníku v postavení žalovaného náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně i soudem odvolacím. Ústavní stížností rovněž napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu pak bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žaloba stěžovatelů se týkala nemovitostí, ohledně kterých uzavřeli s právním předchůdcem vedlejšího účastníka nájemní smlouvu, načež jim z jeho strany bylo znemožněno nemovitosti užívat v souladu s touto smlouvou. Zamítavý rozsudek městského soudu byl odůvodněn uplynutím doby, na kterou byla předmětná nájemní smlouvy sjednána. Proti rozsudku bylo přípustné dovolání, dovolací soud však zcela podpořil závěry soudu odvolacího.
V ústavní stížnosti stěžovatelé rekapitulují řízení před obecnými soudy s opakovaným rozhodováním soudů všech stupňů, které nakonec vyústilo v rozsudky napadené ústavní stížností. Proti jejich odůvodnění stěžovatelé namítají, že ujednání o trvání nájmu obsažené v předmětné nájemní smlouvě nelze vykládat tak úzce, jak to učinil odvolací a dovolací soud. Dle názoru stěžovatelů je nepochybné, že pokud právní předchůdce vedlejšího účastníka svémocně přerušil pokojné užívání pronajaté věci stěžovateli, přerušil se i běh doby, na kterou byl sjednán nájem. Ujednání o pronajmutí věci na dobu deseti let podle vůle stran mělo směřovat k tomu, aby po tuto dobu trvalo skutečné užívání věci stěžovateli. Výklad soudů považují stěžovatelé za nepřiměřeně formalistický a nerespektující ujednání stran.
Argumentace stěžovatelů vychází z toho, že právní úkon jako projev vůle stran je třeba vždy vykládat tak, aby bylo dosaženo účelu, ke kterému je úkon činěn. Postavení účastníků občanskoprávních vztahů je zásadně rovné, v praxi tomu tak však nebylo, neboť právní předchůdce vedlejšího účastníka stěžovatele ve výkonu jejich práv svémocně omezil. Stěžovatelé se tedy domáhali svých práv u soudů, které jim neposkytly dostatečně efektivní ochranu, neboť řízení trvalo od roku 1995 a sjednaná doba nájmu tak zatím uplynula. S ohledem na všechny okolnosti nemůže být dle názoru stěžovatelů jejich žaloba ve finále zamítnuta s odkazem na uplynutí času. V této souvislosti stěžovatelé poukazují i na rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení, které rovněž shledávají nespravedlivým a nezákonným. Městský soud rozhodl dle pravidla úspěchu ve sporu, ovšem stěžovatelé namítají, že jim Nejvyšší soud v dřívějším rozhodnutí z roku 2003, kterým byly předchozí rozsudky zrušeny a věc vrácena na úroveň soudu I. stupně, dal za pravdu, a až posléze bylo rozhodováno s použitím argumentu uplynutí doby, na kterou byl nájem sjednán. Otázka nákladů řízení by tedy neměla být posuzována mechanicky pouze s ohledem na konečný výsledek roky trvajícího sporu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní stížnost je vyjádřením nesouhlasu stěžovatelů se způsobem, jakým odvolací a dovolací soud vyložily otázku uplynutí doby, na kterou byl nájem sjednán. Ústavní soud může do oblasti interpretace a aplikace tzv. "jednoduchého" práva obecnými soudy zasahovat výlučně na základě podmínky současného zásahu do sféry základních práv a svobod účastníků řízení. V tomto konkrétním případě mu nezbývá než konstatovat, že soudy aplikovaly příslušná zákonná ustanovení ústavně konformně a pouhá nespokojenost stěžovatelů s výsledkem takové aplikace zákona nemůže založit zásah do jejich základních práv a svobod. Stejně tak otázka náhrady nákladů řízení byla soudy rozhodnuta zcela v souladu s občanským soudním řádem a není tak dán prostor pro ingerenci Ústavního soudu, která by za této situace byla překročením jeho pravomocí založených Ústavou ČR.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat porušení jejich základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu