ECLI:CZ:US:2007:4.US.675.07.1
sp. zn. IV. ÚS 675/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti S. Y. Q., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2006, č.j. 7Afs 16/2006-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadené rozhodnutí bylo vydáno ve věci týkající se dodatečného platebního výměru, kterým byla stěžovateli doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 2000. Stěžovatel využil všech procesních prostředků obrany proti tomuto rozhodnutí, konečným rozhodnutím pak byl ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele.
Ústavní stížnost je postavena na údajné "neplatnosti" výzvy k podání daňového přiznání, na kterou stěžovatel ve stanovené lhůtě nereagoval, a proto mu byla vypočtena daň podle pomůcek a vydán dodatečný platební výměr. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud měl k neplatnosti této výzvy přihlédnout z úřední povinnosti a jelikož tak neučinil, porušil základní právo stěžovatele na férový proces. Stěžovatel tuto námitku nevznesl v předchozím řízení z toho důvodu, že mu předmětná výzva byla doručena náhradním způsobem, stěžovatel si její kopii obstaral až po vydání napadeného rozsudku a teprve tehdy dospěl k závěru, že je neplatná a všechny na ni navazující kroky orgánů veřejné moci jsou tudíž nezákonné.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu. Ten ve svém vyjádření vyložil, že nelze ztotožňovat pojem nicotnosti správního aktu s pojmem nezákonnosti, když pouze k nicotnosti je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Námitky stěžovatele směřovaly k nezákonnosti předmětné výzvy. V dané věci pak námitka nezákonnosti výzvy k podání daňového přiznání byla použita poprvé až v ústavní stížnosti, nebyla uplatněna v řízení před Nejvyšším správním soudem, z toho důvodu se k ní Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí nevyjadřoval.
Vyjádření účastníka řízení bylo stěžovateli zasláno k replice. Ten uvedl, že jeho postup, při kterém uplatnil svou námitku "neplatnosti" výzvy k podání daňového přiznání, byl zcela logický, neboť si kopii této výzvy opatřil až po vydání napadeného rozhodnutí. Přístup Nejvyššího správního soudu označuje za příliš formalistický a podává vlastní výklad, podle kterého se měl soud vadami předmětné výzvy zabývat z úřední povinnosti.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložené tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí i vyjádření účastníků a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Ačkoliv stěžovatel jmenuje skutečnost, že neměl k dispozici vyhotovení výzvy k podání daňového přiznání, mezi újmami, které mu v průběhu řízení před správními orgány a soudy byly způsobeny, pravdou zůstává, že mu v rámci aktivní ochrany jeho práv nic nebránilo v tom, aby do spisu nahlédl a kopii si učinil dříve než 19. 2. 2007. Kasačního rozhodnutí Ústavního soudu se stěžovatel domáhá s odkazem na zásah do sféry těch nejvýznamnějších práv a svobod, které se z důvodu svého významu nazývají základními a jsou garantována přímo ústavním pořádkem. Tvrdí tedy pochybení obecného soudu tak flagrantní a zásadní, že bylo s to zasáhnout do těchto práv. Současně však přiznává, že on sám ochraně svých práv nevěnoval ani tolik pozornosti, aby si opatřil kopii zásadního dokumentu, který byl v jeho věci vydán. Ostře soudu vytýká, že k údajné "neplatnosti" tohoto dokumentu nepřihlédl z úřední povinnosti, k poznámce, že měl tuto námitku vznést v řízení před soudem, pak udává toliko, že bylo logické, že vyhotovením předmětné výzvy nedisponoval. S tímto závěrem se ovšem Ústavní soud neztotožňuje.
Povinnost orgánů veřejné moci respektovat základní práva účastníka řízení nelze vykládat jako povinnost nahrazovat jeho vlastní iniciativu tam, kde ji zákon k úspěšnému hájení jeho práv vyžaduje. V tomto případě bylo třeba, jak Nejvyšší správní soud vyložil ve svém vyjádření, aby stěžovatel uplatnil námitku nezákonnosti výzvy k podání daňového přiznání v řízení před soudem. Jestliže k tomu nedošlo proto, že stěžovatel si vyhotovení této výzvy neopatřil, ačkoliv mu v tom nic nebránilo, nelze to přičítat k tíži soudu a vyvozovat z toho závěr o nedostatečném respektování základních práv stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu