ECLI:CZ:US:2007:4.US.683.05
sp. zn. IV. ÚS 683/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti M. K., zastoupené Rudolfem Skoupým, advokátem Advokátní kanceláře ve Svitavách, Soudní 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 4 Cmo 161/2004, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, podanou přihláškou přihlásila do konkurzního řízení na majetek úpadce MODENA, s.r.o., svoji pohledávku v celkové výši 4.125.314,30,- Kč, sestávající z nedoplatku kupní ceny za zboží prodané úpadci ve výši 499.512,30,- Kč, smluvní pokuty 262.819,- Kč a úroků z prodlení 3.362.983,- Kč. Svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty a smluvních úroků z prodlení stěžovatelka, která podnikala jako fyzická osoba nezapsaná do obchodního rejstříku, odvozovala od rámcové kupní smlouvy na dodávky zboží uzavřené dne 30. 1. 1996 mezi ní jako stranou prodávající a úpadcem jako stranou kupující. V rámci konkurzního řízení konkurzní správce uznal její pohledávku na zaplacení kupní ceny, ale popřel zbývající pohledávky na zaplacení smluvní pokuty a smluvních úroků z prodlení s tím, že nemají oporu ve smluvním ujednání. Sporoval i samotné uzavření rámcové kupní smlouvy. Pohledávka na zaplacení kupní ceny sporována nebyla, neboť obchody byly mezi stěžovatelkou a úpadcem uzavřeny a doloženy. S ohledem na popření pohledávky na zaplacení smluvní pokuty a smluvních úroků z prodlení podala stěžovatelka ke Krajského soudu v Praze incidenční žalobu a domáhala se určení existence těchto pohledávek. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2004, č. j. 55 CmI 108/2003-18, byla žaloba zamítnuta s tím, že stěžovatelka neprokázala, že byla účastnicí kupní smlouvy, ze které uplatňuje předmětné pohledávky. Stěžovatelka byla na konci smlouvy označena jako dodavatel: KOSSO KONIG Lanškrounská 36, 571 01 Moravská Třebová, IČO 111 02 047, DIČ 265-6752011266 a nečitelný podpis. Podle soudu neprokazuje takto označený dodavatel, že jím byla skutečně stěžovatelka, neboť samotný dodatek podnikatele nemůže nahradit jméno a příjmení podnikatele, tedy údaje dle soudu rozhodně nezbytné k identifikaci subjektu, který činí právní úkon, byť identifikační číslo je shodné s identifikačním číslem stěžovatelky. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 4 Cmo 161/2004, rozsudek Krajského soudu v Praze potvrdil, neboť i podle jeho názoru stěžovatelka neprokázala, že byla smluvní stranou. Stěžovatelka má za to, že oba obecné soudy v dané věci hodnotily listinný důkaz - kupní smlouvu - přehnaně formalistickým způsobem, aniž by přihlédly ke všem okolnostem případu a provedeným důkazům, zejména k vůli stran, a tímto způsobem upřely stěžovatelce její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 55 CmI 108/2003, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření plně odkazuje na skutková zjištění a právní závěry, jež jsou uvedeny v odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž ani po prostudování obsahu ústavní stížnosti neshledává důvody pro změnu svého stanoviska.
Shora uvedené vyjádření obecného soudu k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, jak dává opakovaně ve svých rozhodnutích najevo, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecné soudní soustavy či jejím vrcholem (čl. 90 Ústavy ČR), respektuje nezávislost obecných soudů a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jurisdikční činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze v případě, shledá-li současně, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(.
Jak Ústavní soud zjišťuje z připojeného spisového materiálu, stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě opakuje svá tvrzení, která uplatnila již v podaném odvolání ze dne 14. 6. 2004 (č.l. 25), a polemizuje se závěry, ke kterým dospěl Vrchní soud v Praze. Jak ale vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, vrchní soud se tvrzeními stěžovatelky dostatečně zabýval a ve svém rozhodnutí rozvedl důvody, proč jejím námitkám nepřisvědčil.
Stěžovatelka se v předmětném řízení domáhala určení existence pohledávky ve výši 3.625.802,- Kč, představované smluvní pokutou a smluvními úroky z prodlení, kterou konkurzní správce neuznal a uspokojil pouze její pohledávku na zaplacení kupní ceny za zboží prodané úpadci ve výši 499.512,30,- Kč. Stěžovatelka pohledávku uplatňuje na základě uzavřené kupní smlouvy ze dne 30. 1. 1996. Obecné soudy však dospěly k závěru, že z označení dodavatele, tak jak je ve smlouvě uveden, nelze dovodit, že smlouvu uzavřela stěžovatelka, která tak neprokázala, že byla účastnicí smluvního vztahu, z něhož by jí vzniklo právo požadovat uplatněné zajišťovací prostředky, tj. smluvní pokutu a smluvní úroky. Tento svůj názor obecné soudy opřely o výklad ustanovení §9 odst. 1 obch. z., z něhož dovodily, že se v posuzovaném případě nejednalo na straně prodávající pouze o nepřesnost v označení právního subjektu, nýbrž o uvedení neexistující osoby. S ohledem na tuto skutečnost proto obecné soudy nepřiznaly stěžovatelkou uplatňovaným nárokům právní relevanci.
Ústavní soud se opakovaně v souvislosti s posuzováním ústavních stížností zabýval používáním obchodního jména (podle současné dikce obchodního zákona označením obchodní firmy) ve smluvních vztazích a důsledky jeho nepřesného nebo nesprávného uvedení ve vztahu k učiněným právním úkonům nebo individuálním právním aktům. Explicitně se pak k této otázce Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 16/02 ze dne 14. ledna 2003 (viz www.judikatura.cz), jímž zároveň sjednotil dosavadní ne zcela jednotnou judikaturu Ústavního soudu. Ústavní soud v tomto stanovisku vyslovuje, že posouzení toho, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem předpokládané a subjekty nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky, je především úkolem obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu. Při posuzování dané věci vzal senát Ústavního soudu toto stanovisko pléna v úvahu.
Dle právní úpravy obchodního zákoníku, platné v době uzavření předmětné kupní smlouvy, se dle ustanovení §8 citovaného zákona obchodním jménem rozumí název, pod kterým podnikatel činí právní úkony při své podnikatelské činnosti. Podle následujícího ustanovení §9 odst. 1 obch. z. pak je tímto obchodním jménem podnikající fyzické osoby její jméno a příjmení a toto může případně obsahovat dodatek odlišující osobu podnikatele nebo druh podnikání. Obchodní jméno má sloužit k jednoznačné identifikaci podnikatele a proto obchodní zákoník výslovně stanovuje, v jaké podobě je třeba uvádět obchodní jméno (podle současné dikce obchodního zákona označení obchodní firmy) ve všech podnikatelských vztazích, které mají právní význam. Jestliže tedy byla stěžovatelka jako prodávající strana v uzavřené kupní smlouvě označena odlišně a nešlo zjevně o nepřesnost, pak v závěru učiněném obecnými soudy, že z označení dodavatele, tak jak je ve smlouvě uveden, není možno dovodit, že smlouvu uzavřela stěžovatelka, nelze spatřovat stěžovatelkou tvrzené porušení jejího základního práva na soudní ochranu.
K námitce stěžovatelky, že obecné soudy hodnotily provedený listinný důkaz (kupní smlouvu) přehnaně formalisticky, Ústavní soud dle již ustálené judikatury a i s odkazem na výše uvedené stanovisku pléna ze dne 14. ledna 2003 připomíná, že mu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Ústavní soud se může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti však Ústavní soud tento extrémní nesoulad, který by svědčil o zásahu do oblasti základních práv a svobod stěžovatelky a odůvodňoval jeho zásah, neshledal. Právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, nezaručuje samo o sobě právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatelky. Spočívá v možnosti dovolat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu rozhodujícího podle pravidel zaručujících spravedlivé posouzení věci. Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovatelce poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu