ECLI:CZ:US:2007:4.US.694.06.1
sp. zn. IV. ÚS 694/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti CBCS, s. r. o., se sídlem Věštínská 565, 153 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, AK se sídlem Václavské nám. 17, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 7 To 212/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze ve výroku, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2005, sp. zn. 1 T 91/2004.
Stěžovatelka uvedla, že z její prodejny byly v červnu 2001 odcizeny movité věci v hodnotě 751 789,- Kč a poškozením zámků jí vznikla další škoda ve výši 2 000,- Kč. Policejní vyšetřovatel vyslechl dne 19. 12. 2001 svědka P. P., kterého poučil jako poškozeného a který po identifikaci zajištěných věcí v hodnotě cca 200 000,- Kč uvedl, že pokud mu budou věci vráceny, připojí se k trestnímu stíhání jako poškozený s částkou 545 906,- Kč. Podle stěžovatelky byly pochybnosti pramenící z neobratné protokolace, zda tak učinil jménem svým nebo jménem stěžovatelky, rozptýleny jeho následným prohlášením, že je "majitelem prodejny s výpočetní technikou CBCS, spol. s r. o. v Praze 5", podpisem na seznamu odcizených věcí, ke kterému připojil razítko obchodní firmy stěžovatelky, či obsahem protokolu o vrácení věcí, sepsaný Policií ČR, kde se jako poškozená uvádí stěžovatelka. Orgány činné v trestním řízení však v průběhu trestního řízení jednaly s P. P. střídavě jako se svědkem a střídavě jako s poškozeným, až Městské státní zastupitelství v Praze správně rozpoznalo, že poškozenou je právnická osoba, za kterou P. P. toliko jednal, a stěžovatelku vyrozumělo o podání obžaloby (útok ad 64).
Po vyloučení části věci a postoupení k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 5 se obvodní soud dopustil zásadního pochybení, neboť se stěžovatelkou jako s poškozenou vůbec nejednal, nevyrozuměl ji o konání hlavního líčení, nedoručil jí opis obžaloby a nevyzval ji ke včasnému navržení dalších důkazů. Po zahájení hlavního líčení dne 7. 2. 2005 obvodní soud přečetl návrhy poškozených, mezi nimi i návrh P. P. učiněný v přípravném řízení, aniž by zjistil, že skutečnou poškozenou byla stěžovatelka. Stěžovatelka upozornila, že i kdyby obvodní soud považoval jmenovaného za poškozeného, i tak by pochybil, neboť P. P. obeslal jako svědka k hlavnímu líčení až na den 8. 2. 2005. Stěžovatelka se od jmenovaného dověděla o konání hlavního líčení až dodatečně a zprostředkovaně a svůj nárok na náhradu škody uplatnila písemně až dne 17. 3. 2005, kdy zároveň zmocnila pana M. Š., aby ji v trestním řízení zastupoval. Stěžovatelka zdůraznila, že jakkoliv by se její návrh jevil jako opožděný, byl učiněn pozdě výlučně z důvodu pochybení soudu. Obvodní soud však ani poté se stěžovatelkou nejednal a opis rozsudku nedoručil ani jí, ani jejímu zmocněnci, opis rozsudku však doručil (dvakrát) svědku P., jehož návrh stran náhrady škody při prvním hlavním líčení sice přečetl, ale nikterak o něm nerozhodl. Rozsudek obvodního soudu (který byl doručen až na základě upozornění zmocněnce), neobsahoval ani vyhovující výrok v případě obžalovaného R. P., který byl pro skutek pod bodem 16 rozsudku (krádež v prodejně stěžovatelky) uznán vinným, ani odkazující výrok v případě obžalovaného J. Ch., který byl pro předmětný skutek obžaloby zproštěn.
Stěžovatelka uvedla, že podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání, které však Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Odvolací soud konstatoval, že prohlášení P. P. v přípravném řízení nebylo řádným připojením se s nárokem na náhradu škody ve smyslu ustanovení §43 odst. 3 tr. řádu a stěžovatelka tak včas neučinila. Městský soud připustil, že to bylo v důsledku nesprávného postupu obvodního soudu, uvedl však, že tuto skutečnost v rámci odvolacího řízení nelze zhojit.
Stěžovatelka s rozhodnutím Městského soudu v Praze nesouhlasila a v ústavní stížnosti tvrdila, že existující právní úprava, která neumožňuje pochybení zhojit v odvolacím řízení, je v rozporu s čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy. Odvolání stěžovatelky se neprojevilo jako efektivní prostředek, přitom však odvolací soud mohl napravit pochybení obvodního soudu například tím, že by k uplatněnému nároku přihlédl, i když byl uplatněn opožděně. Stěžovatelka upozornila, že v praxi Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu se vyskytly případy, kdy nebylo přihlédnuto k určité skutečnosti, která byla vyvolána contra legem a která by při striktním přidržení se pozitivní právní úpravy provedené trestním řádem vedla ke zmaření účelu trestního řízení a porušení principu spravedlivého řízení (např. nález III.ÚS 83/96, publikovaný pod č. 293/1996 Sb., či rozsudek 2 Tzn 28/97 přezkoumaný nálezem I.ÚS 283/97, publ. in Sb. n. u., sv. 10, str. 125). Mimoto měla stěžovatelka za to, že je povinností státu, aby svoje zákonodárství upravil tak, aby vyhovovalo požadavkům čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, mezi které patří povinnost státu zajistit efektivní právo na přístup k soudu.
II.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, připojeného k ústavní stížnosti, vyplynulo, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl o vině a trestu sedmi obžalovaných, kteří se dopustili trestných činů krádeže, porušování domovní svobody, poškozování cizí věci a podílnictví shrnutě řečeno tím, že vykrádali motorová vozidla, prodejny, byty a kanceláře. Obžalovaný R. P. byl uznán vinným trestným činem krádeže a poškozování cizí věci pro celkem 17 útoků, útoku popsaného pod bodem 16 skutkové věty rozsudku obvodního soudu (útok ad 64 obžaloby) se dopustil vůči stěžovatelce, za což byl odsouzen k úhrnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Obžalovaný J. Ch. byl pro útok proti stěžovatelce zproštěn obžaloby.
V odvolacím řízení městský soud projednal odvolání státního zástupce, pěti obžalovaných (mezi nimi i R. P.) a odvolání stěžovatelky, která namítla, že obvodní soud neuložil obžalovanému P. povinnost k náhradě škody a v souvislosti se zprošťujícím výrokem obžalovaného Ch. neodkázal stěžovatelku jako poškozenou s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze odvolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění uvedl, že obvodní soud nepochybil, když o jejím nároku nerozhodl, neboť stěžovatelka se nepřipojila řádně a včas se svým nárokem na náhradu škody. Prohlášení P. P. ze dne 19. 12. 2001, kterého odvolací soud považoval za tehdejšího majitele poškozené společnosti, že "v případě, že pojišťovnou nebude škoda uhrazena, připojím se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody za odcizené věci a poškozené zámky v celkové výši 745 906,- Kč", nebylo řádným připojením, ale pouze prohlášením o úmyslu se řádně připojit v budoucnu, pokud nebude škoda uhrazena pojišťovnou. Městský soud konstatoval, že do zahájení dokazování před obvodním soudem k tomuto nedošlo, byť tato skutečnost byla způsobena nesprávným postupem obvodního soudu, který poškozenou společnost vůbec nevyrozuměl o konání hlavního líčení a nedoručil jí obžalobu. Městský soud uzavřel, že neměl důvod rozhodovat podle ustanovení §228 odst. 1 tr. řádu z důvodu absence připojení se poškozeného, neboť tuto skutečnost v rámci odvolacího řízení zhojit nelze.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka namítla porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čl. 38 odst. 2 Listiny, zaručujícího každému, aby jeho věc byla projednána veřejné, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kterým garantuje každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem,... který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu, a konečně i čl. 13 Úmluvy stanovícího, že každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
K procesním právům poškozeného v trestním řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně. V nálezu I.ÚS 570/99 (publ. in Sb. n. u., sv. 22, str. 227) zdůraznil, že poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Ústavní soud se v citovaném nálezu ztotožnil se závěrem vyjádřeným v komentářové literatuře (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry, Trestní řád - komentář, 1. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 171 a 173), že přestože adhezní řízení, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním, procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se neredukují toliko na právo na náhradu škody. Zároveň však platí (srov. I.ÚS 249/2000, Sb. n. u., sv. 19, str. 303), že i přes širokou paletu procesních práv poškozený může napadnout rozsudek odvoláním pouze ve výroku, který se přímo dotýká (tj. pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo proto, že takový výrok chybí), nikoliv v jeho dalších částech (tj. ve výroku o vině a trestu obžalovaného). Ze zákonné úpravy (§43 odst. 3 tr. řádu) pak rovněž vyplývá lhůta, ve které je třeba nárok uplatnit.
Ze shora vymezeného Ústavní soud vycházel i v projednávané věci. Pro posouzení důvodnosti stěžovatelčina tvrzení o porušení jejích ústavních procesních práv Ústavní soud považoval za rozhodující výsledek hodnocení obsahu výpovědi P. P. učiněné dne 19. 12. 2001, které Městský soud v Praze nepovažoval za řádné připojení se k trestnímu stíhání a uplatnění nároku stěžovatelky na náhradu škody. Ústavní soud tento závěr akceptoval, neboť byl učiněn v rámci, ve kterém obecný soud vykonává nezávisle svoji činnost a do které Ústavní soud není oprávněn generelně zasahovat. Ústavní soud zpravidla uplatňuje svoji kasační pravomoc tehdy, pokud právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, neboť takové soudní rozhodnutí je možné považovat za odporující kautelám řádného a spravedlivého procesu. V hodnocení výpovědi P. P. obecným soudem však Ústavní soud pochybení vykazující extrémní míru nesouladu se skutkovým stavem neshledal, a proto dále vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelka svůj nárok řádně podle ustanovení §43 odst. 3 tr. řádu v přípravném řízení neuplatnila a že výpověď P. P. nemohla představovat uplatnění nároku stěžovatelky ani v hlavním líčení, kde byla dne 7. 2. 2005 soudem čtena. Neuplatnila-li stěžovatelka řádně a včas svůj nárok, nemohla se stát subjektem práv zaručených Úmluvou. Úmluva sama o sobě poškozenému žádná práva v trestním procesu nepřiznává, a to ani právo uplatnit proti obviněnému nárok na náhradu škody v adhezním řízení, neboť poškozený vždy může podat občanskoprávní žalobu. Jestliže však trestní řád připouští uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení, pak poškozený, který toto právo uplatnil, je poživatelem práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy z titulu, že se rozhoduje o jeho "občanském právu" (srov. Repík B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 99). Stěžovatelka, jak shora uvedeno, řádně a včas svoje právo v adhezním řízení neuplatnila, a proto její tvrzení o porušení práv plynoucích z Úmluvy postrádá opodstatnění.
Ústavní soud rovněž zvažoval, na jakém základě jmenovaný za stěžovatelku jednal. Městský soud v Praze jej označil za "tehdejšího majitele poškozené", z veřejně přístupné databáze Ministerstva spravedlnosti - obchodní rejstřík a sbírka listin (www.justice.cz) však majitelem ani jednatelem poškozené obchodní společnosti není a nebyl. (Ústavnímu soudu byl k dispozici výpis z obchodního rejstříku založený ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 76 K 1/2006 přiloženého k ústavní stížnosti téže stěžovatelky projednávané pod sp. zn. II.ÚS 1/07.) Pokud jmenovaný jednal za poškozenou obchodní společnost přímo a orgány činné v trestním řízení o tomto neměly jasno (jak tvrdí stěžovatelka - pletly si fyzickou osobu s právnickou osobou), má Ústavní soud za to, že statutární orgán stěžovatelky mohl v zájmu důsledné ochrany práv právnické osoby sám v přípravném řízení uvést věc na pravou míru.
Neuplatnila-li stěžovatelka svůj nárok v přípravném řízení, lze předpokládat, že by svého práva využila v hlavním líčení, ke kterému však v důsledku pochybení Obvodního soudu pro Prahu 5 nebyla předvolána. Podle judikatury obecných soudů je lhůta pro uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody uvedená v ustanovení §43 odst. 3 větě druhé tr. řádu lhůtou procesní, kterou trestní řád neumožňuje navrátit, a to ani v situaci, kdy soud prvního stupně nesplní povinnost v ustanovení §198 odst. 2 tr. řádu a nevyrozumí poškozeného řádně a včas o konání (počátku) hlavního líčení (srov. Rt 6/2001, Sb.NS 2001, Rozhodnutí, 2: 74). Postup Obvodního soudu pro Prahu 5 spočívající v nevyrozumění o konání hlavního líčení a nedoručení obžaloby, označil za nesprávný již Městský soud v Praze a Ústavní soud tento závěr potvrzuje konstatováním, že jím byla porušena práva stěžovatelky zaručená i na ústavní úrovni v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť soud zabránil projednání věci stanoveným způsobem, neprojednal věc v přítomnosti stěžovatelky a odňal jí právo vyjádřit se k prováděným důkazům. Nešlo o pochybení ojedinělé, neboť obvodní soud se stěžovatelkou jako stranou trestního řízení řádně nejednal ani poté, kdy jednatelka stěžovatelky uplatnila, byť pozdě, nárok na náhradu škodu a doručila soudu plnou moc, ze které bylo patrno, že je zastoupena zmocněncem.
Postup obecného soudu, který nelze napravit z důvodu nevratnosti lhůty k uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody, je sice postupem, který má negativní dopad do ústavně chráněných procesních práv strany trestního řízení, neznamená však bez dalšího akceptování stěžovatelčina návrhu vyjádřeného v petitu ústavní stížnosti. Kasací napadeného rozsudku Městského soudu v Praze by odvolací soud nemohl rozhodnout o nároku stěžovatelky proto, že chybí jedna ze zákonných podmínek uplatnění nároku, a to uplatnění nároku včas ve smyslu §43 odst. 3 věta druhá tr. řádu. Tento nedostatek nelze zhojit, a stěžovatelkou žádané rozhodnutí Ústavního soudu by tak postrádalo právní funkci. V ústavní stížnosti stěžovatelka naznačila možnost řešit její problém tak, že by soud nepřihlédl k opožděnému uplatnění nároku (což bylo způsobeno postupem obvodního soudu) a připomněla, že v praxi Ústavního soudu se takové případy nepřihlížení k určité skutečnosti, která byla vyvolána postupem contra legem, již vyskytly. Ústavní soud však takový postup nemohl v projednávané věci akceptovat. V projednávaném případě nešlo o deficit právní úpravy uplatnění práv poškozeného v trestním řízení, jak stěžovatelka tvrdila, ale o jednoznačně stanovené zákonné podmínky uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody, kterým (nejenom pochybením obecného soudu) nedostála. Její srovnání s případy řešenými nálezy III.ÚS 83/96 a III.ÚS 84/97 nebylo namístě. V obou těchto případech šlo o obstruktivní jednání účastníků řízení (resp. jejich obhájců) s cílem zmařit účel trestního řízení, kterému Ústavní soud neposkytl ochranu. V prvém případě šlo o vazebně stíhanou osobu, která se svým jednáním snažila blokovat ukončení vazební věci v zákonné lhůtě, ve druhém případě obviněný kladl překážky, aby Nejvyšší soud ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného zmeškal zákonem stanovenou lhůtu ke svému rozhodnutí. Argumentace obsažené v citovaných nálezech, ač mající obecnější platnost, je dle názoru Ústavního soudu pro projednávanou věc zcela nepřípadná.
Nad řečené nelze opomenout, že vzdor pochybením nalézacího soudu v žádné fázi trestního řízení, z něhož vzešel rozsudek zčásti naříkaný ústavní stížností, nebylo stěžovatelce kýmkoliv bráněno, aby tvrzený nárok na náhradu škody uplatnila nikoliv (pouze) v adhezním řízení, ale v řízení občanskoprávním.
Z důvodů výše uvedených Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. září 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu