ECLI:CZ:US:2007:4.US.71.07
sp. zn. IV. ÚS 71/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele P. Z., zastoupeného Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Struze 1740/7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 10. 2006, č. j. 29 Odo 1388/2006-192, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2006, č. j. 6 Cmo 164/2006-183, a Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2006, č. j. 47 Cm 80/2001-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že je proti němu u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 47 Cm 80/2001 vedeno řízení o zaplacení částky 73 981 357 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně, obchodní společnost GALILEO REAL k.s., podala návrh, aby bylo v řízení dále na jejím místě pokračováno s obchodní společností MAURIA spol. s.r.o., přičemž městský soud tomuto návrhu svým usnesením ze dne 24. 3. 2006, č. j. 47 Cm 80/2001-155, vyhověl. Rozhodnutí městského soudu bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2006, č. j. 6 Cmo 164/2006-183, a dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 10. 2006, č. j. 29 Odo 1388/2006-192, zamítnuto. Stěžovatel se domníval, že vydáním výše uvedených rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Stěžovatel namítal, že obecné soudy umožňovaly prostřednictvím aplikace ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), žalobkyni manipulovat s řízením a zneprůhledňovat vlastnictví a původ pohledávky. Dle názoru stěžovatele měly obecné soudy nejprve posoudit aktivní legitimaci původního žalobce, kterou stěžovatel v řízení zpochybnil, a teprve poté se případně zabývat dalšími procesními návrhy a meritem věci. Stěžovatel uvedl, že v důsledku neustálých procesních návrhů, vznášených stranou žalující, nemohou obecné soudy meritorně rozhodnout a řízení se svou délkou dostává do rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. V této souvislosti stěžovatel upozornil na skutečnost, že v řízení byl opětovně podán návrh na záměnu účastníků dle §107a občanského soudního řádu, kdy společnost MAURIA, spol. s.r.o navrhla, aby bylo místo ní v řízení pokračováno se společností ACADEMIC, a.s. Tomuto návrhu okresní soud usnesením ze dne 28. 11. 2006, č. j. 47 Cm 80/2001-194, vyhověl. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis městského soudu, sp. zn. 47 Cm 80/2001. Poté, co se Ústavní soud s příslušným spisovým materiálem seznámil, shledal, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
V posuzovaném případě nemohlo dojít a nedošlo k takovému zásahu do práv stěžovatele, který by byl konečný a nezvratný. Všechna usnesení obecných soudů, napadená ústavní stížností, mají pouze procesní charakter. Obecné soudy provedly ústavně konformní výklad ustanovení §107a občanského soudního řádu a v důsledku jeho aplikace soud prvního stupně správně rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalobce v důsledku singulární sukcese, když k tomuto postupu měl zjištěny veškeré rozhodné skutečnosti. To, zda byla předmětná pohledávka vůči stěžovateli uplatněna řádně, může být předmětem úvah až při rozhodování ve věci samé. Teprve v tomto stádiu řízení je prostor pro uvážení, zda žalovaná pohledávka existuje a zda je žalobce osobou oprávněnou z této pohledávky. V opačném případě by totiž obecné soudy nepřípustným způsobem předjímaly svoje rozhodnutí ve věci.
Ze shora uvedených důvodů shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
V části, v níž stěžovatel namítal průtahy v řízení před obecnými soudy, je ústavní stížnost nepřípustná. S ohledem na zásadu subsidiarity, vyjádřenou v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nezbytné, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procení prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ve vztahu k průtahům v řízení považuje Ústavní soud za takový procesní prostředek návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel tento procesní prostředek nevyužil, nezbylo mu proto, než ústavní stížnost v této části odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností považoval Ústavní soud za nadbytečné vyzývat stěžovatele k úpravě petitu ústavní stížnosti, který nebyl ve vztahu k namítaným průtahům řádně formulován.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu