ECLI:CZ:US:2007:4.US.712.06
sp. zn. IV. ÚS 712/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. Josefem Holubem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Kladně, Pavlísova 2818, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2006, čj. 11 To 295/2006-188, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 2006, čj. 6 T 95/2005-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 11. 2006 se J. F. (dále též "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 5. 2006 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1,2 tr. zák., za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let.
Odvolání stěžovatele krajský soud jako nedůvodné zamítl usnesením ze dne 17. 8. 2006.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že soudy obou stupňů porušily princip in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v důsledku čehož došly k nesprávným skutkovým zjištěním. Odvolací soud odmítl provést stěžovatelem navržené důkazy k vyjasnění rozporů spatřovaných soudem I. stupně v jeho obhajobě, čímž mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Takto byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel, obdobně jako v odvolání, vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou chybná. V ústavní stížnosti podrobně polemizoval s hodnocením věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí obecnými soudy. Uvedl, že soudem I. stupně specifikované rozpory v obhajobě se snažil vysvětlit v bodě II. svého odvolání. Odvolací soud však jím navržené důkazy (dotazem na společnost T-mobil) neprovedl, čímž mu bylo znemožněno vyvrátit důvody, na základě kterých se soud I. stupně rozhodl neuvěřit jeho obhajobě; takto mu bylo znemožněno účinným způsobem se hájit.
Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 6 T 95/2005, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s průběhem dokazování, hodnocením provedených důkazů a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými. V této souvislosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě.
Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř., §2 odst. 6 tr.ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)].
Stěžovatel dále namítl, že odvolací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz dotazem na operátora společnosti T-mobil. V tomto směru Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, vycházející z principu, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen ke všem prováděným důkazům (jak je výslovně uvedeno v čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění či prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami spravedlivého procesu vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Z uvedeného ovšem nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl [srov. nález III. ÚS 61/94, Sb.n.u., sv. 3, str. 51 (54)] .
V této souvislosti Ústavní soud dále připomíná, že z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Samotná přípustnost důkazů podléhá ovšem v první řadě pravidlům stanoveným zákonem, v daném případě trestním řádem. Z článku 6 odst. 3 Úmluvy tedy nevyplývá nutnost provést veškeré důkazy ve prospěch obžalovaného; jeho hlavním účelem je, jak naznačují slova "za stejných podmínek", úplná "rovnost zbraní" ve věci. Jinak řečeno, úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), není, aby rozhodl, jaké důkazy bylo třeba provést či připustit, nýbrž aby se zabýval tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.
Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplývá, že odvolání stěžovatele bylo řádně projednáno, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Z toho důvodu nepovažoval za nezbytné ještě doplňovat důkazní řízení výpisem uskutečněných telefonních hovorů ze dne 13. 5. 2005, kterým mělo být prokázáno, že stěžovatel kolem půlnoci telefonoval V. F.. Z uvedeného nelze než dovodit, že odvolací soud se návrhem na důkaz výpisem uskutečněných telefonních hovorů zabýval, tento návrh posoudil a dospěl k závěru, že pro rozhodnutí není potřebný. Ústavní soud se tedy neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že nepovedení důkazu výpisem uskutečněných telefonních hovorů lze označit za důkaz opomenutý, s nímž se odvolací soud v odůvodnění svého usnesení nezabýval.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele lze in globo označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 22. února 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu