ECLI:CZ:US:2007:4.US.745.06
sp. zn. IV. ÚS 745/06
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 28. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. D. S., zastoupené Mgr. Alenou Chloupkovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Plzni, K Merfánům 47, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2006, čj. 29 Odo 556/2005-129, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2004, čj. 7 Cmo 391/2003-101, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2003, čj. 3 Sm 235/2001-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2006 se Ing. D. S. (dále také "stěžovatelka", případně "žalovaná") domáhala (jak vyplývá z obsahu, nikoliv však petitu ústavní stížnosti), aby Ústavní soud nálezem zrušil nadepsaná rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení směnečné pohledávky 2 500 000,- Kč s příslušenstvím.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že dne 10. 8. 2001 byl Krajským soudem v Brně podle §175 odst. 1 o.s.ř. vydán směnečný platební rozkaz, jímž bylo žalovanému 1) GLACIES, spol. s r.o., se sídlem v Plzni a žalované 2), tj. stěžovatelce, uloženo, aby zaplatili žalobci IPI Břeclav, s.r.o., se sídlem v Rakvicích - Trkmanice žalobou uplatněné směnečné nároky do 3 dnů od doručení tohoto směnečného platebního rozkazu nebo aby v téže lhůtě podali odůvodněné námitky u soudu.
Dne 17. 7. 2002, tj. téměř po roce od vydání směnečného platebního rozkazu, došlo Krajskému soudu v Brně podání žalované, které dle jeho obsahu posoudil jako námitky proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu. Krajský soud usnesením ze dne 21. 2. 2003 námitky odmítl s odůvodněním, že byly podány po uplynutí zákonné lhůty k jejich podání. Z doručenky zjistil, že směnečný platební rozkaz byl žalované doručen dne 29. 9. 2001 fikcí podle §46 o.s.ř. Lhůta k podání námitek začala běžet dne 30. 9. 2001 a její poslední den připadl na 2. 10. 2001. Námitky však byly podány až dne 16. 7. 2002. Tvrzení žalované obsažené v námitkách, že se v době doručování směnečného platebního rozkazu nezdržovala na adrese svého bydliště, soud ověřoval u doručující pošty Plzeň 18. Tato potvrdila, že zásilka se směnečným platebním rozkazem byla u této pošty v době od 19. 9. 2001 do 28. 9. 2001 uložena, avšak v průběhu této doby žalovaná převzala jiné dvě doporučené zásilky ve dnech 21. a 26. 9. 2001. Dále pošta uvedla, že i ve dnech 1. 10. a 24. 10. 2001 byly žalované doručeny další zásilky. Z uvedených zjištění krajský soud měl za prokázané, že v době uložení zásilky se směnečným platebním rozkazem se žalovaná zdržovala ve svém bydlišti a mohla tak zásilku na dodávací poště převzít.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 11. 2004 k odvolání žalované usnesení krajského soudu ze dne 21. 2. 2003 jako věcně správné potvrdil. Vycházel ze zjištění učiněného soudem prvního stupně a dokazování doplnil listinami předloženými doručující poštou Plzeň 18 a výslechem svědků, mj. i poštovní doručovatelky, jež jednoznačně potvrdila, že zásilky doručované dne 21. 9. a 1. 10. převzala osobně žalovaná.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 8. 2006 dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2004 jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění mj. uvedl, že všem případům přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé; poukázal na své rozhodnutí uveřejněné pod číslem 86/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že ústavní stížnost je přípustná, neboť napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který byl odmítnut jako nepřípustný z důvodu závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Popsala průběh a výsledky řízení před obecnými soudy, včetně jí uplatněné argumentace.
Stěžovatelka je toho názoru, že postup obecných soudů všech stupňů byl vadný. Odvolací soud pochybil tím, že neprovedl důkaz listinou nazvanou čestné prohlášení či prohlášení a stěžovatelku nepoučil dle §118a odst. 3 o.s.ř., resp. dle §118a odst. 1 a 2 o.s.ř., čímž neprovedl veškeré jí navržené důkazy. Procesním pochybením bylo i to, že nevyhověl její žádosti o odročení řízení, byť předvolání obdržela s třítýdenním předstihem. Zjištění obecných soudů, že byla schopna si zásilku v období od září do konce října vyzvednout, nejsou správná. Pokud pošta v této době doručila nějakou zásilku, musela ji předat matce či sousedkám v domě.
Stěžovatelka tvrdila, že v řízení před krajským soudem a Vrchním soudem v Olomouci byl porušen čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dovolací soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny svým právním názorem v odůvodnění napadeného usnesení.
Před vlastním meritorním posouzením věci Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti, zejména její včasnost. Dospěl přitom k závěru, že z hlediska ryze formálního byla ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí soudů I. a II. instance podána po lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatelkou podané dovolání bylo nepřípustné ex lege, a to z důvodů podrobně vyložených v napadeném usnesení Nejvyššího soudu a navazujících na dosavadní judikaturu tohoto soudu. Dovolání stěžovatelky nebylo tedy odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), pročež podání tohoto mimořádného opravného prostředku stran lhůty k podání ústavní stížnosti při pravidelném běhu okolností nemohlo by přivodit důsledky v citovaném ustanovení předvídané. Ústavní soud však vzhledem k obsahu poučení v napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2004, dle něhož bylo stěžovatelce sděleno (byť nesprávně), že může podat tzv. podmíněně přípustné dovolání, neodmítl podanou ústavní stížnost pro opožděnost, a neupřel tak stěžovatelce přezkum opodstatněnosti jejího návrhu i ve vztahu k rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Jiný postup mohl by být pociťován jako denegatio iustitiae, neboť bylo právem stěžovatelky spolehnout se na to, že se jí ohledně přípustnosti opravného prostředku dostává ze strany soudu poučení správného.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se skutkovým závěrem obecných soudů, že se v inkriminované době doručování směnečného platebního rozkazu v místě svého bydliště zdržovala, a z toho vyvozeným právním závěrem, že k doručení zásilky došlo fikcí podle §46 o.s.ř.
Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší, aby se zabýval stěžovatelkou tvrzenými omyly v posouzení skutků a právními omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, snad kromě případů, kdy je prima facie zřejmé, že tyto omyly by mohly vést k porušení základních práv a svobod chráněných Listinou. Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat správnost výkladu a aplikace právních předpisů obecnými soudy je omezená; jeho funkcí není nahrazovat obecné soudy, nýbrž ujistit se, že rozhodnutí těchto soudů nejsou poznamenána libovůlí nebo jsou jinak zřetelně nerozumná. Taková pochybení však v daném případě nezjistil. Pokud obecné soudy měly za prokázané, že v době uložení zásilky se směnečným platebním rozkazem se stěžovatelka zdržovala ve svém bydlišti, a mohla tak zásilku na dodávající poště převzít, a toto své zjištění ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, což se ve věci stěžovatelky dle názoru Ústavního soudu stalo, není úkolem Ústavního soudu toto jejich zjištění znovu přehodnocovat.
K tvrzení stěžovatelky, že nalézací i odvolací soud se nevypořádaly se všemi ve věci existujícími důkazy, Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. tyto pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02 in Sb.n.u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
K opomenutí stěžovatelkou navržených důkazů však dle přesvědčení Ústavního soudu v daném případě nedošlo. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu na str. 4 totiž vyplývá, proč soud dokazování listinami označenými jako "prohlášení" neprováděl. Navíc je zřejmé, že odvolací soud provedl i další, stěžovatelkou nenavrhované důkazy.
Pokud stěžovatelka tvrdila, že neakceptuje právní závěry obecných soudů (včetně závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání), jedná se i v této části o stížnost zjevně neopodstatněnou. Rozhodnutí krajského i vrchního soudu jsou dle přesvědčení Ústavního soudu řádně odůvodněna; byla přijata v rámci kontradiktorního řízení, během něhož byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názoru vysloveného obecnými soudy posuzujícími včasnost jejích námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Obdobně se to týká i posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy rozhodly v projednávaném případě předvídatelným způsobem a v souladu se svoji ustálenou judikaturou. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces.
K tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, dle něhož "Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy ... od počátku řízení.", Ústavní soud konstatuje, že - jak vyplývá z napadených rozhodnutí - stěžovatelka byla v řízení před obecnými soudy zastoupena advokátkou Mgr. Alenou Chaloupkovou. K namítanému porušení tudíž nedošlo.
Stěžovatelka dále namítla porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož "Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ... .". Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že namítaný zásah měl spočívat v tom, že Vrchní soud v Olomouci nevyhověl jejímu návrhu a neodročil jednání nařízené na den 16. 11. 2004. Ústavní soud k tomu uvádí, že posouzení závažnosti účastníkem řízení uplatňovaného důvodu odročení jednání ve smyslu §119 odst. 1 o.s.ř. je plně v působnosti obecných soudů. Za situace, kdy - jak tomu bylo v daném případě - stěžovatelka byla řádně a včas uvědoměna o datu, době a místě nařízeného jednání, nutno i tuto námitku stěžovatelky považovat za zjevně neopodstatněnou.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu