ECLI:CZ:US:2007:4.US.746.07.1
sp. zn. IV. ÚS 746/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 23, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2006, č.j. 22Cdo 1412/2005-169, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, č.j. 64Co 446/2003-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a dále v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel a jeho sestra žalovali v řízení před obecnými soudy na určení vlastnictví k blíže specifikovaným nemovitostem v k.ú. Smíchov. Soud I. stupně jejich návrhu vyhověl, soud odvolací však toto rozhodnutí změnil tak, že ve vztahu mezi žalobci a prvou žalovanou se žaloba zamítá. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí dovolání, které Nejvyšší soud ve vztahu k nároku sestry stěžovatele odmítl, ve vztahu ke stěžovateli pak zamítl.
Stěžovatel se domáhal určení vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě tvrzení, že dražba v rámci exekučního řízení, ve které byly nemovitosti stěžovateli a jeho sestře odňaty, neproběhla podle zákona (zákon č. 142/1950 Sb.). Nemůže mít tedy za následek pozbytí vlastnického práva na straně stěžovatele a jeho sestry. Nezákonnost měla spočívat v tom, že žalobcům byl ustanoven opatrovník jako osobám neznámého pobytu, ačkoliv soudu musel být jejich pobyt z předchozího řízení o dědictví znám. Tímto krokem byli zbaveni možnosti jednat před soudem a chránit svá práva.
Nejvyšší soud vyložil, že zákon č. 142/1950 Sb. upravoval v ust. §488 odst. 2 procesní prostředek náležející povinnému, který nebyl dražbě přítomen, protože mu nebyla doručena dražební vyhláška. Měl právo podat stížnost proti usnesení o příklepu ve lhůtě v tomto zákoně stanovené. Takovou stížností se mohl bránit i povinný, který tvrdil, že mu byla odňata možnost v exekučním řízení jednat tím, že se nezúčastnil dražby, neboť mu soud nesprávně ustanovil opatrovníka jako účastníkovi neznámého pobytu. Pokud povinný stížnost nepodal, usnesení o příklepu nabylo právní moci a povinný spoluvlastnický podíl k nemovitostem pozbyl.
Proti tomuto závěru nabídl stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze tu námitku, že se o ustanovení opatrovníka ani probíhajícím exekučním řízení vůbec nedozvěděl. Zbytek argumentace ústavní stížnosti se soustředí na nesprávnost a nezákonnost postupu při ustanovení opatrovníka, když pobyt stěžovatele i jeho sestry byl soudu znám. Stěžovatel obšírně rozvádí svůj názor, že v důsledku tohoto nesprávného postupu soudu v exekučním řízení mu bylo odňato vlastnické právo i možnost jednat před soudem, aniž by se vyjadřoval přímo k argumentaci Nejvyššího soudu. Z textu ústavní stížnosti nevyplývá, čím mělo být porušeno jeho základní právo podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). V tomto případě stěžovatel nenabízí nic, co by zpochybňovalo zákonnost nebo dokonce ústavnost napadených rozhodnutí, neboť jeho polemika nesměřuje do závěrů, na kterých soud odvolací a dovolací svá rozhodnutí postavily. Pouze se neustále vrací k argumentaci soudu nalézacího, který žalobě vyhověl, když svůj rozsudek založil na jiném právním posouzení, které ovšem bylo soudem odvolacím a dovolacím vyvráceno.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo, než konstatovat, že nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a jeho ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Jako takový jej Ústavní soud v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Ve vztahu k výroku I. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je pak ústavní stížnost podána osobou zjevně k tomu neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c zákona o Ústavním soudu], neboť se jedná o výrok týkající se sestry stěžovatele, nikoli jeho samotného. Tímto rozhodnutím tedy nemohlo být zasaženo do sféry základních práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu