ECLI:CZ:US:2007:4.US.784.06
sp. zn. IV. ÚS 784/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti ing. F. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Šolcem, advokátem, AK se sídlem Prokopova 339, 397 01 Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 Cad 109/2006-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým soud vyhověl jeho žalobě a pro nezákonnost zrušil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 4. 2006, čj. ČSSZ-16970/51/2006-9010/Kar.; stran náhrady nákladů řízení uložil žalované, aby stěžovateli zaplatila částku 2 400,- Kč, představující odměnu za zastoupení stěžovatele daňovým poradcem.
S rozhodnutím soudu v náhradově nákladovém výroku stěžovatel nesouhlasil, neboť soud nerozhodl o požadavku na úhradu soudního poplatku ve výši 2 000,- Kč a náhradě cestovních výloh ve výši 635,- Kč.
Za účelem ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 2 Cad 109/2006, a vyjádření k ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu 2 Cad Krajského soudu v Českých Budějovicích v podání ze dne 9. 2. 2007 Ústavnímu soudu sdělila, že se obsahem ústavní stížnosti zabývala a vydala opravné usnesení, kterým žalobci (stěžovateli) zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000,- Kč vrátila.
Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že k ústavní stížností napadenému rozsudku krajský soud vydal opravné usnesení ze dne 2. 2. 2007, čj. 2 Cad 109/2006-39, kterým stěžovateli zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000,- Kč vrátil, požadované cestovné mu však nepřiznal. Podle odůvodnění tak rozhodl proto, že stěžovatelův zástupce, daňový poradce se sídlem v Praze (Ing. K. Č.), se osobně k jednání soudu nedostavil a k zastupování zmocnil daňového poradce se sídlem v Českých Budějovicích (Ing. Z. M.Daňovému poradci, jehož kancelář má sídlo v Českých Budějovicích, cestovné ve výši, jak požadoval stěžovatel, soud nepřiznal. Opravné usnesení nabylo právní moci dne 9. 2. 2007, stěžovateli bylo doručeno dne 6. 2. 2007, jeho zástupci dne 9. 2. 2007.
Součástí soudního spisu je i Poukaz ze dne 15. 2. 2007, čj. 2 Cad 109/2006-44, kterým předsedkyně senátu požádala účtárnu Krajského soudu v Českých Budějovicích, aby vrátila žalobci soudní poplatek v částce 2 000,- Kč na účet jeho zástupce, daňového poradce Ing. K. Č..
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti.
V projednávaném případě Ústavní soud ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který, posuzováno podle obsahu ústavní stížnosti, brojil proti náhradově nákladovému výroku, v petitu ústavní stížnosti žádal zrušení celého rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, tedy i jeho kasačního výroku, vůči němuž je však třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Je tomu tak proto, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je subsidiarita, což pro projednávaný případ znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatel již vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Kasační výrok, kterým správní soud zrušil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení, tak není rozhodnutím konečným, ale rozhodnutím vracející věc do správního rozhodovacího procesu, ve kterém stěžovatel může hájit svá práva a správní rozhodnutí (podle jeho výsledku), případně opět napadnout správní žalobou. Již proto nelze považovat napadený rozsudek v jeho kasačním výroku za rozhodnutí, jež by bylo ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod, a to zvláště jde-li (v posuzované věci) o rozhodnutí stěžovatelovým zájmům zjevně hovící.
Ústavní soud přezkoumal náhradově nákladový výrok napadeného rozsudku ve spojení s jeho opravným usnesením z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdil, že krajský soud nerozhodl o náhradě nákladů řízení správně, resp. nerozhodl vůbec, neboť kromě odměny pro daňového poradce podle advokátního tarifu nerozhodl o správním poplatku a cestovném. Tato námitka byla v době podání ústavní stížnosti nepochybně relevantní, neboť ani z výroku ani z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku nebylo seznatelné, jak krajský soud na přiznání či nepřiznání této části nákladů řízení reagoval. Takovéto pochybení Ústavní soud zpravidla hodnotí jako libovůli obecného soudu představující porušení ústavního procesního práva účastníka řízení na soudní ochranu, což vede ke kasaci napadeného rozhodnutí.
V projednávané věci však po podání ústavní stížnosti krajský soud náhradově nákladový výrok rozsudku opravným usnesením ze dne 2. 2. 2007 opravil jak shora uvedeno a stran nepřiznání náhrady cestovného odůvodnění rozsudku doplnil. V důsledku této opravy nastala situace, která se v teorii a praxi ústavního soudnictví označuje jako mootness, tj. stav, kdy spor již odezněl nebo byl vyřešen jinou cestou a s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení již nemá další smysl řízení v nějaké věci provádět (srov. i usnesení II.ÚS 413/97, zkráceně publikováno in. Filip/Holländer/Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, Komentář, C. H. Beck 2001, str. 355). Uvedené platí zejména ve vztahu k požadavku na rozhodnutí o úhradě toho, co bylo zaplaceno na soudním poplatku, neboť v mezidobí (od podání ústavní stížnosti do rozhodnutí Ústavního soudu) se stěžovatel "domohl" toho, o co cestou ústavní stížnosti usiloval, čímž požadavek bezprostředního zásahu Ústavního soudu zcela pozbyl na aktuálnosti.
Stran cestovného ve výši 635,- Kč Ústavní soud ověřil, že i o tomto nároku krajský soud formou opravného usnesení rozhodl. To, že krajský soud náhradu cestovného stěžovateli (resp. jeho daňovému zástupci) nepřiznal, což přiměřeným způsobem odůvodnil, nezakládá samo o sobě důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí. Jde o rozhodnutí, které spadá do rámce, ve kterém obecný soud vykonává nezávisle svoji činnost, a Ústavní soud může do takového rozhodování ingerovat jen v případech svévolného rozhodování, např. tehdy, existuje-li mezi právními závěry soudu a vykonaným skutkovým zjištěním extrémní nesoulad, nebo právní závěr soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá. Takové pochybení mající ústavně právní relevanci však Ústavní soud (ve vztahu k rozhodnutí o cestovném) nezaznamenal.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu