ECLI:CZ:US:2007:4.US.799.06
sp. zn. IV. ÚS 799/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. února 2007 o ústavní stížnosti T. K., zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem, Advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.8.2006, č.j. 1 Afs 10/2006-45, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.11.2005, č.j. 31 Ca 269/2005-19, a proti výzvě Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 16.9.2005, č.j. 184985/05/228931/4054, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18.12.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soukromí, informační sebeurčení a právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti výzvě Finančního úřadu v Hradci Králové vznesené dle ustanovení §31 odst. 9 a §36 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), jíž byl vyzván k prokázání, že v době poskytnutí půjčky v letech 2001 a 2002 společnosti Arnica Montana, spol. s r.o., mohl disponovat finančním obnosem ve výši 4.851.000,- Kč, který byl předmětem půjčky. Dále bylo stěžovateli uloženo, aby prokázal, že do svých zdanitelných příjmů zahrnul veškeré příjmy, které v průběhu let 2000, 2001, 2002, 2003, 2004 obdržel a které nejsou od daně z příjmů osvobozeny nebo které nejsou předmětem této daně; stejně tak bylo stěžovateli uloženo, aby prokázal, že finanční prostředky, které byly předmětem smlouvy o půjčce, byly v předchozím období zdaněny, nejsou předmětem této daně, nebo jsou od daně osvobozeny. V postupu finančního úřadu spatřuje stěžovatel porušení práva na soukromí a informační sebeurčení, jak vyplývají z nálezu Ústavního soudu ze dne 1.6.2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05. Stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů, které se odmítly zabývat jeho žalobou na tento postup finančního úřadu, neboť se dle jejich názoru nejedná o rozhodnutí, které by se dotýkalo subjektivních práv stěžovatele ve smyslu §65 soudního řádu správního. Dle jeho názoru obecné soudy nepřípustně zredukovaly stěžovatelova práva pouze na práva hmotná, a navíc se dostatečně s právní argumentací stěžovatele ve svých rozhodnutích nevypořádaly.
Ústavní soud po zvážení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem nepřípustná a dílem zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci byl Ústavní soud především postaven před otázky, zda je výzva finančního úřadu způsobilá porušit základní práva a svobody stěžovatele a zda soudy neoprávněně odmítly stěžovateli přístup k soudu.
Ústavní soud se ve své judikatuře již dříve obecně zabýval tím, zda a v jaké míře může být přeneseno důkazní břemeno na daňový subjekt v daňovém řízení, přičemž došel k závěru, že ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Taková úprava důkazního břemene v daňovém řízení není v rozporu s ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny ani s jinými ústavně zaručenými právy a svobodami (Pl. ÚS 38/95, Sb.n.u. sv. 5, str. 271, č. 130/1996 Sb.).
Ke konkretizaci uvedeného principu se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 29/05 (Sb.n.u. sv. 37, str. 463), jehož se stěžovatel dovolává. Tam Ústavní soud uvedl, že také v daňovém řízení se vztahuje důkazní břemeno pouze k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým subjektem v daňovém přiznání, resp. skutečností, jež je daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání, tedy skutečností upínajících se výlučně k daňové povinnosti subjektu. Daňová povinnost má pak jak rozměr druhový, tedy povinnost vážící se k zákonem stanovené konkrétní dani, tak rozměr časový, vyjádřený v ustanovení §47 zákona o správě daní a poplatků, který stanoví správci daně lhůty, po jejichž marném uplynutí právo státu na vyměření či doměření daně zaniká. Podle Ústavního soudu pouze v tomto časově a věcně omezeném rámci lze po daňovém subjektu požadovat nesení důkazního břemene v daňovém řízení. Rozšíření důkazního břemene mimo tento rámec je nepřípustným vybočením (excesem) správce daně, které v rovině ústavněprávní představuje zásah do výše vymezené autonomní sféry jednotlivce, a tedy i porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Rozsah povinnosti nést důkazní břemeno v daňovém řízení je tedy třeba vůči daňovému subjektu vykládat tak, aby vůbec ještě byl respektován onen autonomní prostor jednotlivce, resp. zachována proporce mezi tímto prostorem na straně jedné a veřejným zájmem na straně druhé. Vyměří-li či doměří-li správce daně na základě takto excesivně vyložené důkazní povinnosti daňového subjektu daň podle pomůcek, poruší tím rovněž i článek 11 odst. 5 Listiny.
Základní odlišností projednávaného případu oproti případu řešeném v nálezu IV. ÚS 29/05 je skutečnost, že v citovaném nálezu stěžovatel brojil proti rozhodnutí správce daně o dodatečném vyměření daně, tedy proti rozhodnutí, kterým je daňovému subjektu uložena povinnost uhradit určitou peněžitou částku, a jež tedy představuje zásah do vlastnického práva daňového subjektu.
V projednávaném případě však žádné rozhodnutí zasahující do práv a svobod stěžovatele vydáno nebylo.
Přípustností ústavní stížnosti směřující (bez předchozího rozhodnutí soudů o odmítnutí žaloby) přímo do výzvy finančního úřadu se Ústavní soud již zabýval (III. ÚS 162/02), přičemž setrval na názoru, který je obecně prezentován i v případech tzv. podkladových rozhodnutích (IV. ÚS 622/06, I. ÚS 43/2000), to jest, že tato výzva není způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Přijetí výkladu, že výzva správce daně má povahu meritorního rozhodnutí o právech a povinnostech daňového subjektu, by ve svých důsledcích znamenalo, že se daňovému subjektu otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv a nevyužít prostředků, které jsou určeny k jeho ochraně ve věcech vyměření (resp. doměření) daně. V předmětné věci meritorním rozhodnutím, způsobilým zasáhnout do základních práv stěžovatele, je tedy až rozhodnutí ve věci samé, proti němuž stěžovatel může využít příslušné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Z vyloženého je patrno, že ve vztahu k výzvě Finančního úřadu v Hradci Králové je ústavní stížnost nepřípustná, neboť tato výzva není konečným rozhodnutím, jímž by bylo bez možnosti dosažení nápravy využitím zákonných obranných prostředků příslušného procesu definitivně rozhodnuto způsobem zasahujícím základní práva stěžovatele [srov. ust. §72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Z téhož pak se současně podává, že Krajský soud v Hradci Králové odmítnutím stěžovatelovy žaloby a Nejvyšší správní soud zamítnutím jeho kasační stížnosti postupovaly zcela v souladu s jimi správně aplikovanými normami jednoduchého práva, a to aniž by se dostaly do rozporu s judikovanými názory Ústavního soudu; na uvedeném opačný názor stěžovatele nemůže ničeho změnit.
Ústavní soud neshledal ani aplikovatelnost závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2005, č.j. 6 A 25/2002-42, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával, neboť v této věci se Nejvyšší správní soud zabýval žalobní legitimací v případech přezkumu rozhodnutí založených na volném správním uvážení ve vztahu k rozhodnutí o neudělení státního občanství. Nejde tedy o věc skutkově ani právně podobnou.
Z výše uvedených důvodů neshledal Ústavní soud pochybení v postupu obecných soudů, a tedy mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu