ECLI:CZ:US:2007:4.US.809.05
sp. zn. IV. ÚS 809/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele T. B.,právně zastoupeného advokátem JUDr. Jaroslavem Čapkem, Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 4. 5. 2005, č.j. 14 To 95/2005-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 12. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 4. 5. 2005, č.j. 14 To 95/2005-236.
Výše uvedenými rozsudky mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud v Pardubicích shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu dle ustanovení §242 odst. 1, 2 a ustanovení §217 odst. 1, písm. e) zákona č. 140/1960 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z.), kterých se měl dopustit tím, že v létě roku 1999 v průběhu dvou týdnů v Pardubicích v přesně nezjištěném počtu případů zneužíval dceru své družky nezletilou Elišku (jedná se o pseudonym) narozenou 1988. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dva roky, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dva roky. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, následně podané odvolání zamítl.
Stěžovatel v průběhu soudního řízení opakovaně namítal podjatost znalce PhDr. V. M., který vyhotovil znalecký posudek na základě podkladů, s nimiž stěžovatel obsáhle polemizoval, přičemž obecné soudy nevzaly jeho námitky v potaz. Obecné soudy nemusí sice připustit provedení každého navrženého důkazu, ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí se musí se svým postupem vyrovnat, což však dle stěžovatele neučinily. Stejně tak nebylo vyhověno návrhu obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru psychologie. Navrhovatel poukazuje na skutečnost, že hodnověrnost výpovědí poškozené i stěžovatele je minimálně na stejné úrovni. Pro hodnověrnost jeho výpovědi pak svědčí nejen jeho dosavadní bezúhonnost v oblasti sexuálních deliktů, ale i provedený znalecký posudek provedený MUDr. B., MUDr. V. a výsledek fyziodetekčního vyšetření. Naopak svědecké výpovědi poškozené a dalších svědků jsou rozporné. Při hodnocení jednotlivých důkazů pak nelze odhlédnout ani od osobnosti poškozené, která byla několikrát označena za osobu nespolehlivou a lhavou. Stěžovatel je toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy na základě provedených důkazů došly k závěru, že k popsanému skutku došlo, ačkoli je tento skutkový závěr v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
III.
Přípisem ze dne 23. 8. 2006 se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, který odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v daném případě nestalo. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se Krajský soud řídil a z provedených důkazů vyplývá, že hodnocené skutečnosti se mohly skutečně udát takovým způsobem jaký uvádí poškozená. Samotné zhodnocení toho kterého důkazu, resp. jejich souhrnu, je na úvaze obecného soudu. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Stěžovateli je třeba dát zapravdu v tom, že krajský soud ve svém odůvodnění nijak nereagoval na odvolací námitku podjatosti znalce a na požadavek vypracování revizního znaleckého posudku. Tuto skutečnost je třeba odvolacímu soudu vytknout, neboť ten se měl v odůvodnění vypořádat, byť okrajově, se všemi uvedenými námitkami odvolatele. Dle názoru Ústavního soudu však pochybení krajského soudu v tomto konkrétním případě nedosahuje ústavněprávní roviny, neboť není nadáno náležitou mírou intenzity zásahu, co by základního předpokladu porušení základních lidských práv a svobod. Ne každé porušení zákona představuje takové pochybení, jež by odůvodňovalo kasaci stěžovaného rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že tento, obdobně jako soud prvního stupně, kladl důraz především na svědeckou výpověď poškozené mladistvé Elišky (jedná se o pseudonym). V obecné rovině lze k tomu konstatovat, že důkazní situace je v obdobných případech poměrně složitá a je tedy především na osobě soudce nalézacího soudu, který má bezprostřední kontakt s účastníky řízení, aby zhodnotil věrohodnost výpovědi poškozené. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak také zřejmý důvod použití kvalifikované skutkové podstaty, neboť stěžovatel se dopustil deliktního jednání vůči mladistvé, na jejíž výchově se podílel a de facto s ní žil ve společné domácnosti jako druh její matky.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2007
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu