ECLI:CZ:US:2007:4.US.821.06
sp. zn. IV. ÚS 821/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky, v právní věci stěžovatele A. K., zastoupeného Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2006, č. j. 22 Cdo 2610/2006-254, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006, č. j. 26 Co 46/2006-224, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 11. 2005, č. j. 5 C 162/2005-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že se žalobou, podanou v roce 2000 u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"), domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, nacházejících se v katastrálním území Zlatníky u Prahy. V žalobě stěžovatel dovozoval, že nikdy nepozbyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť kupní smlouva z roku 1976, na jejímž základě nabyl vlastnictví k těmto nemovitostem stát, byla rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 11. 1991, č. j. 5 C 10/1991-23, prohlášena za neplatnou. Stěžovatel zvolil k ochraně svých práv institut občanskoprávní žaloby a nikoliv cestu restitučních předpisů, neboť tehdy platná judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu takový postup připouštěla a stěžovateli samému se občanskoprávní úprava jevila jako přiléhavější. Ovšem poté, v důsledku vydání rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a v důsledku přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, došlo k zásadní změně relevantní judikatury, a to v neprospěch stěžovatele. Přitom v době, kdy stěžovateli marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, se právní názor, obsažený v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu a stanovisku pléna Ústavního soudu nevyskytoval vůbec a v době podání občanskoprávní žaloby byl minoritní. V důsledku aplikace tohoto právního názoru došlo k vyvlastnění majetku stěžovatele bez náhrady, a to na základě pouhého výkladu zákona. Paradoxem pak bylo, že tímto zákonem byl restituční předpis, jehož účel byl přesně opačný, a to zajistit obnovení vlastnických práv, pozbytých v době nesvobody. Stěžovatel dále odkázal na odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové ve věci Pl. ÚS-st. 21/05, v němž bylo poukazováno na možné negativní důsledky judikatorního obratu, provedeného po dvanácti letech trvání restituční judikatury. Stěžovatel dovozoval, že naplnění principu právní jistoty předpokládá mimo jiné i předvídatelnost rozhodování orgánů veřejné moci, zejména pak soudu. Této předvídatelnosti však nelze dosáhnout bez kontinuálního vývoje výkladové praxe nejvyšších autorit. V době, kdy stěžovateli marně uplynuly lhůty k uplatnění jeho nároku cestou restitučních předpisů, nebylo možno ze znění zákona ani z výkladové praxe těchto autorit dovodit, že se stěžovatel nebude moci domáhat svých práv prostřednictvím občanskoprávní žaloby. Kdyby mohl stěžovatel takový výsledek předvídat, uplatnil by bezpochyby svůj nárok cestou restitučních předpisů. K výkladové změně zákona došlo tři, resp. pět let po podání žaloby a stěžovatel tak byl v probíhajícím řízení znevýhodněn vůči procesní protistraně, což dle jeho názoru představovalo porušení principu rovnosti a spravedlivého řízení. Stěžovatel měl tedy za to, že vydáním napadených rozhodnutí bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 1. 11. 2005, č. j. 5 C 162/2005-180, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006, č. j. 26 Co 46/2006-224, byl rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení změněn a ve zbytku potvrzen. Dovolání stěžovatele pak bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2006, č. j. 22 Cdo 2610/2006-254, odmítnuto, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by řešená otázka měla po právní stránce zásadní význam. Závěr obecných soudů, že byl-li stěžovatel oprávněn domáhat se vydání předmětných pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nemůže svůj nárok uplatnit určovací žalobou dle občanskoprávních předpisů, je v souladu jak s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 32, str. 359 a násl.), tak se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb, jímž jsou všichni soudci IV. senátu vázáni. Za těchto okolností je třeba aplikovaný právní názor považovat za ústavně konformní, v podrobnostech lze pak odkázat na obsah citovaných rozhodnutí.
Stěžovateli je možno přisvědčit v tom, že princip právní jistoty je jedním ze základních principů, o něž je opřeno fungování právního státu. Nicméně tento princip, resp. z něj stěžovatelem odvozovaný požadavek na předvídatelnost soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že by bylo Nejvyššímu, resp. Ústavnímu soudu, zapovězeno změnit již dříve vyslovený právní názor. V právním řádu České republiky nemají soudní rozhodnutí povahu závazných precedentů ve smyslu pramenů práva, není proto vyloučeno, že společenský vývoj vyústí v situaci, kdy se dříve vyslovený právní názor bude jevit jako neudržitelný a bude třeba přistoupit k jeho změně. V zájmu předvídatelnosti soudního rozhodování jsou pro takový postup stanovena zvláštní pravidla; v této souvislosti lze poukázat například na ustanovení §13 zákona o Ústavním soudu, jež stanoví, že rozhodnutí, založené na právním názoru odchylujícího se od právního názoru, již dříve vysloveného v nálezu, je třeba přijmout kvalifikovanou většinou všech soudců. Při respektování všech těchto postupů pak nemůže skutečnost, že došlo ke změně judikatury, konstituovat sama o sobě zásah do ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu