ECLI:CZ:US:2007:4.US.826.06
sp. zn. IV. ÚS 826/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva Brloh se sídlem v Brloze č. 215, zastoupeného JUDr. Milanem Šišolákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Českých Budějovicích, Biskupská 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 11. 2006, čj. 22 Cdo 2532/2006-213, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2006, čj. 22 Co 2030/2005-185 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. 5. 2005, čj. 9 C 491/2002-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 12. 2006 se Zemědělské družstvo Brloh se sídlem v Brloze (dále též "stěžovatel" nebo "žalovaný") domáhalo, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2006, případně další rozhodnutí na tento rozsudek navazující nebo mu předcházející.
II.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že žalobci 1) P. J., a 2) M. J., bytem České Budějovice, se určovací žalobou podanou u soudu dne 4. 6. 2002 proti žalovanému domáhali výroku, že jsou rovnodílnými spoluvlastníky zemědělské hospodářské budovy postavené na parcele č. 25/3 a stavební parcely č. 25/3, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území Brloh u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 29. 5. 2003 žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 11. 2003 rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 30. 5. 2005 žalobě opětovně vyhověl.
K odvolání žalovaného i žalobců (do výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 2. 2006 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci prvním, o určení vlastnictví, potvrdil a ve výroku v odstavci druhém a třetím (o náhradě nákladů řízení) změnil. V odůvodnění mj. uvedl, že pokud žalovaný tvrdil, že má řádné nabývací tituly k předmětné parcele a až v rámci odvolacího řízení předložil listiny, a to ověřené kopie výpisu z pozemkové knihy č. knihovní vložky 57 a 205 pro k. ú. a obec Brloh, jedná se ve smyslu §212a odst. 3 o.s.ř. o nové důkazy, ke kterým odvolací soud smí přihlédnout jen za podmínek dle ustanovení §205a, případně §211a o.s.ř., avšak žádná z tam předvídaných situací v projednávané věci nenastala. Proto odvolací soud uvedené důkazy neprovedl ani nehodnotil. Odvolací soud dále podrobně odůvodnil své rozhodnutí o nákladech řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 11. 2006 dovolání žalovaného, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jako nepřípustné odmítl.
III.
Stěžovatel tvrdil, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 2. 2006 porušil jeho základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny; jeho postup považuje za odepření spravedlnosti.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel z valné části rekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a polemizoval se způsobem provádění a hodnocení v řízení učiněných důkazů a vyvozenými právními závěry. Zejména zdůraznil, že nalézací i odvolací soud se nevypořádaly se všemi ve věci existujícími důkazy a že nebyl přizván k místnímu ohledání před vypracováním znaleckého posudku znalce Ing. J.. Je toho názoru, že znalec místní ohledání vůbec neprováděl. K odvolacím soudem uplatněnému principu tzv. neúplné apelace uvedl, že listinné důkazy předložené odvolacímu soudu byly součástí spisu již v době, kdy se věcí zabýval soud I. stupně. Ani jeden soud se však s těmito důkazy nikterak nevypořádal. Stěžovatel nesouhlasil ani s povinností nést část nákladů řízení, neboť spor nezavinil.
IV.
Okresní soud v Českém Krumlově se k ústavní stížnosti - ač k tomu vyzván - nevyjádřil. Od ostatních účastníků a vedlejších účastníků Ústavní soud vyjádření nevyžadoval.
V.
Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 9 C 491/2002, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Stěžovatel především tvrdil, že v jeho případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to zejména nesprávným procesním postupem nalézacího a odvolacího soudu při dokazování a vadným právním posouzením jeho věci.
K tvrzení stěžovatele, že nalézací i odvolací soud se nevypořádaly se všemi ve věci existujícími důkazy a že nebyl přizván k místnímu ohledání, čímž byly porušeny principy spravedlivého procesu, včetně rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. tyto pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02 in Sb.n.u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
V daném případě z vyžádaného spisu vyplývá, že žaloba byla okresnímu soudu doručena dne 4. 6. 2002. Listinné důkazy předkládané žalovaným, tj. ověřený výpis z pozemkové knihy, č. knihovní vložky 57 a č. knihovní vložky 205, k.ú. Brloh, odvolacímu soudu došly až dne 22. 8. 2005 s odůvodněním, že je žalovaný obdržel od katastrálního úřadu teprve předminulý týden a po mnoha urgencích. Tyto důkazy měly prokázat tvrzení o vlastnictví předmětných nemovitostí právními předchůdci žalovaného, která uplatňoval již od počátku řízení (č.l. 150 vyžádaného spisu). Z uvedeného lze dovodit, že polemika stěžovatele týkající se nesprávného posouzení relevance uvedených písemných důkazů odvolacím soudem (tj. z hlediska principu tzv. neúplné apelace ve smyslu ustanovení §205a o.s.ř.) nemá oporu ve spise. Odvolací soud se těmito důkazy nezabýval, protože mu to nařizoval zákon, a svůj postup řádně odůvodnil. Jak vyplývá z obsahu odvolání (č.l. 145-146 vyžádaného spisu), stěžovatel jakoukoliv námitku týkající se soudem prvního stupně opomenutých důkazů nevznesl.
Ústavní soud se taktéž nedomnívá, že by tvrzená neúčast stěžovatele na údajném místním šetření provedeném znalcem před vypracováním znaleckého posudku měla jakékoliv ústavněprávní dopady z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu obecnými soudy. Stěžovatel měl možnost se k závěrům znalce vyjádřit.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se samotným právním posouzením jeho věci, Ústavní soud připomíná, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb.n.u., sv. 8, str. 149 (161)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla; z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Rozhodnutí všech obecných soudů pak v dostatečné míře uvádějí důvody, na nichž jsou založena. Princip tzv. neúplné apelace v civilním řízení, zakotvený v ustanovení §205a o.s.ř., Ústavní soud považuje za nerozporný s ústavními principy spravedlivého procesu.
K nesouhlasu stěžovatele s obecnými soudy uloženou povinností nést část nákladů řízení, přestože je nezavinil, Ústavní soud připomíná, že principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, lze aplikovat i na rozhodování o náhradě nákladů řízení, zejména pokud vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků (srov. usnesení IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005; ASPI: 32446). Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí instance ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení přijatému obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí přijatá obecnými soudy při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku spravedlivosti obsaženému v článku 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud zákon ponechává otázky nákladů úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží k výsledku řízení, finančnímu postavení stran a jejich chování v řízení, jak tomu bylo dle přesvědčení Ústavního soudu v případě stěžovatele, nejeví se být jejich rozhodnutí svévolnými ani nepřiměřenými.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. února 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu