ECLI:CZ:US:2007:4.US.85.07
sp. zn. IV. ÚS 85/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky JUDr. L. D.,zastoupené JUDr. Ivem Danielowitzem, advokátem se sídlem v Táboře, Smetanova 664, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 31. 10. 2006, č. j. 14 To 333/2006-888, a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 10. 2006, č. j. 2 T 7/2003-878, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 10. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 10. 2006, č. j. 2 T 7/2003-878, byl zamítnut návrh stěžovatelky na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu R. K. v trestní věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 7/2003 ve výši 134 504 Kč. Dle názoru okresního soudu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů zanikl, neboť nebyl uplatněn v zákonné jednoroční lhůtě [§151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád")]. Stížnost stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud"), usnesením ze dne 31. 10. 2006, č. j. 14 To 333/2006-888, jako nedůvodnou zamítl.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla opatřením okresního soudu ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 1 Nt 106/2003, ustanovena obhájkyní R. K.. Jednalo se o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť obviněný byl toho času ve vazbě. Dne 4. 9. 2003 stěžovatelka pověřila na základě substituční plné moci zastupováním v předmětné trestní věci JUDr. I. D., svého manžela, který za ní konal veškeré úkony až do okamžiku než obhajobu obžalovaného převzal on sám na základě plné moci ze dne 11. 1. 2005. Obžalovaný byl z vazby propuštěn dne 23. 4. 2004, opatřením okresního soudu ze dne 20. 12. 2004, č. j. 2 T 7/2003-605, pak došlo ke zrušení ustanovení stěžovatelky obhájkyní obžalovaného. Toto opatření bylo na adresu advokátní kanceláře stěžovatelky doručeno dne 3. 1. 2005. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že z důvodu její nepřítomnosti převzala zásilku sl. M., zaměstnankyně JUDr. D., která dodejku opatřila svým podpisem a razítkem stěžovatelky. Vlastní dokumenty pak uložila do knihy došlé pošty JUDr. D.. Návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za obhajobu odsouzeného R. K. byl k okresnímu soudu podán dne 30. 3. 2006, tedy poté, co byla předmětná trestní věc rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 2. 2006, č. j. 14 To 355/2005-809, pravomocně skončena.
Dle názoru stěžovatelky je lhůta uvedená v ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu lhůtou subjektivní, její počátek je proto nutno odvozovat nikoli od skutečnosti směřující k zániku nutné obhajoby, nýbrž ode dne, kde se obhájce fakticky dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila. Obecné soudy neuvěřily tvrzení stěžovatelky, podepřenému čestným prohlášením sl. M. a potvrzením JUDr. D., že si nebyla vědoma existence opatření okresního soudu, jímž bylo zrušeno její ustanovení obhájkyní odsouzeného, svá rozhodnutí však v tomto směru blíže neodůvodnily a na tvrzené a prokazované skutečnosti přiměřeným způsobem nereagovaly. Odůvodnění napadených rozhodnutí nesplňovala nároky, kladené na ně ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu a byla pro svou obecnost nepřezkoumatelná, což dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 271/96, konstituuje porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že její ustanovení obhájkyní bylo omezeno trváním důvodů nutné obhajoby, tedy v tomto případě trváním vazby obviněného. Obviněný byl z vazby propuštěn na základě soudního příkazu ze dne 23. 4. 2004, tento příkaz však nebyl stěžovatelce nikdy doručen. Opatření okresního soudu, jímž došlo ke zrušení ustanovení stěžovatelky obhájcem obžalovaného, bylo pak vyhotoveno až dne 20. 12. 2004. Vzhledem k tomu, že obhajoba R. K. byla po celou dobu trestního řízení zajišťována JUDr. D., se stěžovatelka domnívala, že její obhajovací povinnost stále trvá. Dle jejího názoru se jedná o situaci srovnatelnou s pozicí ustanoveného advokáta, jehož obhajovací povinnost skončila právní mocí rozsudku a který poté podá za obžalovaného dovolání. Při zohlednění všech okolností posuzovaného případu je možno dospět k závěru, že stěžovatelka nepřestala být nositelkou ústavně chráněného legitimního očekávání, že stále trvala její obhajovací povinnost, a že tedy nemohl započít běh prekluzivní lhůty, jejímž marným uplynutím zaniká nárok na protiplnění za řádně odvedené obhajovací úkony, jak již bylo konstatováno v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 167/05. Nezohledněním výše uvedených skutečností tak bylo dle stěžovatelky rovněž porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivou odměnu za práci ve smyslu čl. 28 Listiny, právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na ochranu legitimního očekávání dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by vydáním takových rozhodnutí neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k její ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky s posouzením otázky počátku běhu lhůty pro uplatnění nároku na odměnu advokáta a náhradu hotových výdajů ve smyslu §151 odst. 2 trestního řádu. Obecné soudy přitom odvozovaly počátek běhu této lhůty od data, kdy bylo na adresu sídla stěžovatelky doručeno opatření okresního soudu, rušící ustanovení stěžovatelky obhájkyní obžalovaného R. K.; lhůta tedy počala běžet dne 4. 1. 2005. Stěžovatelka naopak prokazovala, že se o tomto opatření v důsledku postupu zaměstnankyně svého manžela, sl. M., vůbec nedozvěděla.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že "nikterak nezpochybňuje, že prekluzivní lhůta uvedená v §151 odst. 2 trestního řádu je co do stanovení jejího počátku konstruována jako lhůta subjektivní. Nicméně při výkladu dosahu předmětného ustanovení nelze odhlédnout od toho, že konstrukce lhůt se subjektivně určeným počátkem zrcadlí smysl těchto lhůt, vycházející z jejich pravidelného sepětí se současně stanovenou lhůtou objektivní (přesněji se lhůtou s objektivně určeným počátkem). V tom rámci subjektivní lhůta končí vždy nejpozději uplynutím lhůty objektivní. V daném případě zákonodárcem komplementárně taková lhůta stanovena nebyla. Současně lze dovodit, že jeho intencí bylo právě v kontrapozici k předchozí právní úpravě zamezit z hlediska časového neomezené možnosti uplatnění předmětného nároku (srov. důvodovou zprávu k zák. č. 265/2001 Sb. ve slovech "se doplňuje propadná lhůta pro uplatnění tohoto nároku, neboť v praxi dochází k tomu, že nárok není uplatňován po dlouhou dobu od skončení povinnosti obhajování, přičemž podle převažujícího názoru se na tento zvláštní nárok nevztahují obecné promlčecí lhůty podle občanskoprávních předpisů"), ke kterémuž dílčímu závěru možno dospět i na základě objektivního teleologického výkladu (ve spojení s argumentem per reductionis ad absurdum). Z takto koncipované právní úpravy, resp. z argumentačního prostoru jí vymezeného, je dle přesvědčení Ústavního soudu nutno určení počátku (běhu) předmětné subjektivní lhůty vykládat v důsledku uvedeného striktně, tj. dikci "nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila", v designátu "dozvěděl" interpretovat jako do jednoho roku ode dne, kdy se při zachování postupu lege artis o tom, že povinnost obhajovat skončila, dovědět mohl a měl" (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 380/05, dosud nepublikováno).
V projednávané věci považuje Ústavní soud za rozhodující, že stěžovatelce bylo opatření okresního soudu ze dne 20. 12. 2004, č. j. 2 T 7/2003-605, řádně doručeno. Stěžovatelka tedy nejpozději dne 3. 1. 2005 mohla a měla vědět, že její obhajovací povinnost skončila, a proto následujícího dne počala běžet zákonná jednoroční lhůta dle §151 odst. 2 trestního řádu. Organizace práce zaměstnanců přejímajících písemnosti je věcí stěžovatelky a její námitka, že opatření okresního soudu bylo přejímající zaměstnankyní založeno do složky jiného advokáta, tak ve vztahu k projednávanému případu postrádá jakoukoliv relevanci. Obecné soudy proto nepochybily, když k této námitce nepřihlédly. Jestliže stěžovatelka uplatnila svůj nárok na odměnu advokáta a úhradu vynaložených nákladů dne 30. 3. 2006, učinila tak až poté, co její právo prekludovalo, a jejímu návrhu tedy nebylo možno vyhovět. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud v tomto směru za dostatečná. Odvolávala-li se stěžovatelka na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 167/05 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 94, str. 277 a násl.), nutno podotknout, že tento byl přijat za zcela odlišných skutkových okolností. V citovaném nálezu se jednalo o běh lhůty dle §151 odst. 2 trestního řádu v případě podání dovolání, a to zejména v návaznosti na ustanovení §41 odst. 5 trestního řádu. Ve věci stěžovatelky, kdy bylo v opatření okresního soudu ze dne 1. 9. 2003, č. j. 1 Nt 106/2003, jednoznačně určeno, že ustanovení obhájkyní je omezeno na dobu trvání nutné obhajoby, a kdy byla stěžovatelka následně opatřením okresního soudu ze dne 20. 12. 2004, č. j. 2 T 7/2003-605, vyrozuměna, že tyto důvody pominuly, bylo legitimní očekávání na straně stěžovatelky vyloučeno.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu