ECLI:CZ:US:2007:4.US.896.07.1
sp. zn. IV. ÚS 896/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Šlechtické, CSc., Počernická 512, Praha 10, správkyně konkurzní podstaty úpadce Zdravotnické zásobování, státní podnik v likvidaci, se sídlem Hybernská 8, Praha 1, právně zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, Kořenského 15, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2006, č.j. 58 Cm 85/2005-116, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2007, č.j. 13 Cmo 239/2006-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 6. 4. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož stěžovatelka brojila proti výše citovaným rozsudkům obecných soudů.
Na závěr napadeného rozsudku vrchního soudu se stěžovatelce dostalo poučení o opravných prostředcích, z něhož vyplývá, že je možné proti rozhodnutí dále brojit dovoláním, ale pouze za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z šetření provedeného Ústavním soudem vyplynulo, že stěžovatelka si dne 6. 4. 2007 podala proti zmíněnému rozsudku vrchního soudu též dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Je tedy zřejmé, že v dané situaci tak dochází k souběhu dvou právních institutů, jež mohou ve výsledku vést ke zrušení napadených rozsudků obecných soudů, a to ústavní stížnost a dovolání.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Z ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelka není před podáním ústavní stížnosti nucena podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatelka této možnosti přesto využije, běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla nepřípustným dovoláním napadena.
Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze takto předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně. Šetřením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2007 bylo zjištěno, že Nejvyšší soud o podání stěžovatelky dosud nerozhodl.
Aktuálně pak lze odkázat též na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. proti České republice ze dne 8. 11. 2007.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Michaela Židlická
soudce zpravodaj