ECLI:CZ:US:2007:4.US.899.07.1
sp. zn. IV. ÚS 899/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. F., zastoupeného JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Divadelní 16, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005 s tím, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 31 C 159/98 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 29. 5. 1998 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal po žalovaném JUDr. Tomáši Holasovi zaplacení náhrady škody ve výši 1,431.030,- Kč s příslušenstvím. Důvodem k podání žaloby byla skutečnost, že JUDr. Holas převzal právní zastoupení otce stěžovatele H. F. staršího ve věci restitučního nároku na vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") a tento restituční nárok neuplatnil v zákonné lhůtě do 1. 10. 1991 u osoby povinné, neboť výzvu k vydání nemovitostí místo Bytovému podniku města Pardubice adresoval Okresnímu úřadu Pardubice. Okresní úřad Pardubice, kterému byla výzva doručena dne 26. 9. 1991, pak tuto výzvu postoupil osobě povinné, které byla doručena až dne 9. 10. 1991. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 31 C 159/98, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 31 C 159/98, kterým soud prvního stupně žalobu zamítl, Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 10. 2000, sp. zn. 20 Co 275/2000, 20 Co 276/2000 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 poté znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 31 C 159/98 tak, že žalobě co do částky 1,056.400,- Kč s přísl. vyhověl, a co do částky 1,032.600,- Kč s přísl. ji zamítl. Na základě podaných odvolání Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 13 Co 137/2004, v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil a ve vyhovujícím výroku ve věci změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 346.785,- Kč s přísl. zamítl a jinak, tj. do částky 709.615,- Kč s přísl., potvrdil. Nejvyšší soud na základě podaných dovolání rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005, ve výroku I. rozsudek soudu odvolacího a rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé ohledně částky 709.615,- Kč s přísl. zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení. Ve výroku II. dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 346.785,- Kč s přísl. zamítl a co do částky 1,032.600,- Kč s přísl. odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil právní názor, ke kterému dospěl Nejvyšší soud a to, že k zániku restitučního nároku H. F. staršího došlo prekluzí dne 2. 10. 1991 a v tomto okamžiku počala běžet promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody vůči JUDr. Holasovi, jehož odpovědnost za škodu uplynula 2. 10. 1994. Stěžovatel zastává názor, že po stěžovateli jako osobě neznalé práva nelze požadovat, aby sám vyhodnotil odpovědnost jeho advokáta a v běhu právního zastoupení svého advokáta žaloval o náhradu škody. JUDr. Holas totiž na základě plné moci podepsané stěžovatelem dne 10. 12. 1991 a sestrou stěžovatele A. P. dne 16. 9. 1991 podal v zastoupení zmocnitelů dne 26. 3. 1992 žalobu k Okresnímu soudu v Pardubicích na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. Žaloba byla rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 13. 3. 1995, sp. zn. 5 C 56/92, zamítnuta. Rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil na základě podaného odvolání i Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 7. 1997, sp. zn. 16 Co 444/95. Stěžovatel má za to, že soudy v případě žaloby o vydání nemovitostí měly rozhodnout rychle, aby stěžovatel měl možnost právní stav vyhodnotit a svá práva chránit. Za této situace o restitučním nároku a dále o náhradě škody za jeho propadnutí, je soudy jednáno od roku 1991 s různými výsledky a různými právními názory, což samo o sobě je již odepřením spravedlnosti. Ve svém důsledku postup soudů a postup práva přináší stěžovateli těžké pochybnosti o možnosti domáhat se v České republice svých práv.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání, tj. zabýval se jeho přípustností. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, nález č. 111). Podle uvedeného principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Výrokem I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 13 Co 137/2004 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 31 C 159/98, ve vyhovujících výrocích ve věci samé ohledně částky 709.615,- Kč s přísl. a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Za této situace nelze než konstatovat, že v citované části je ústavní stížnost nepřípustná, neboť řízení dále pokračuje a stěžovatel má zachovánu možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu řízení pokračujícího před obecnými soudy
Poté Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele vznesené v ústavní stížnosti ve vztahu k části výroku II. rozsudku dovolacího soudu, kterým Nejvyšší soud jednak zamítl dovolání stěžovatele do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 346.785,- Kč s přísl., dále posoudil námitky stěžovatele ve vztahu k části výroku II. rozsudku dovolacího soudu, kterým Nejvyšší soud odmítl žalobu co do částky 1.032.600,- Kč s přísl.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
Výrokem II. napadeného rozsudku Nejvyšší soud nejprve zamítl dovolání stěžovatele do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 346.785,- Kč s přísl. Dovolacímu soudu byla předložena k řešení otázka promlčení nároku stěžovatele v rozsahu rozšíření žaloby o částku 346.785,- s přísl. a promlčení celého uplatněného nároku (přiznaná částka 709.615,- Kč s přísl.). Nejvyšší soud ve vztahu k částce 346.785,- Kč s přísl. dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně posoudil okamžik vzniku škody a otázku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody s tím, že nárok H. F. staršího na vydání předmětných nemovitostí zanikl prekluzí dne 2. 10. 1991. Nejvyšší soud konstatoval, že závěr odvolacího soudu ohledně promlčení rozšířené části stěžovatelova nároku, byť je založen na poněkud jiném právním názoru, než ke kterému dospěl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku, je věcně správný. Odvolací soud totiž žalobu co do částky 346.785,- Kč s přísl. zamítl z důvodu, že se jednalo o 1/2 částky, o kterou stěžovatel rozšířil žalobu až v průběhu řízení dne 31. 10. 2002 (č. listu 151). Stalo se tak po uplynutí tříleté (2. 7. 2000) objektivní i dvouleté (2. 7. 1999) subjektivní lhůty pro uplatnění práva na náhradu škody. Ústavní soud se s názorem Nejvyššího soudu, že k zániku restitučního nároku H. F. došlo prekluzí dne 2. 10. 1991 a v tomto okamžiku počala běžet promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody vůči JUDr. Holasovi, ztotožňuje. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabýval, své úvahy a závěry o počátku běhu objektivní i subjektivní promlčecí lhůty podrobně odůvodnil a vyložil, proč neshledal důvody pro vyhovění v této části dovolání důvodným, a to v souladu s dikcí ustanovení §157 o. s. ř.
V další části výroku II. dovolací soud odmítl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba soudem prvního stupně co do částky 1,032.600,- Kč s přísl. Dovolacímu soudu byla předložena k řešení otázka rozsahu nároku stěžovatele k zamítnuté částce 1,032.600,- Kč. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele v této části směřuje proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by se jednalo o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl v důsledku závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu a proto přípustnost dovolání posoudil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud konstatoval, že z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání stěžovatele do tohoto potvrzujícího zamítavého výroku ohledně částky 1,032.600,- Kč s přísl. přípustné, neboť vzhledem k závěru o promlčení nároku nemá napadené rozhodnutí v tomto směru po právní stránce zásadní význam. Podle zjištění Ústavního soudu byla aplikace i interpretace ustanovení §237 a násl. o. s. ř. Nejvyšším soudem v souvislosti s uplatněním mimořádného opravného prostředku provedena způsobem, který nepředstavuje vybočení z mezí ústavnosti.
Ústavní soud pokud se týká výroku II. rozsudku dovolacího soudu uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, dovolací soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názory, který mají oporu ve skutkovém stavu.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává a které v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl i obecně formulované námitky k délce řízení před obecnými soudy. Stěžovatel se přitom konstatování průtahů v řízení nedomáhá, neboť petitem se domáhá pouze zrušení rozsudku Nejvyššího soudu. Ústavní soud ustáleně judikuje svou vázanost petitem ústavní stížnosti a od této judikatury nemá důvodu se odchylovat [viz usnesení ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 632/06 in IC ASPI: 33664 (JUD)]. Ústavní soud současně konstatuje, že samotné průtahy důvod ke kasaci nepředstavují.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl v části směřující proti výroku I. napadeného rozsudku dovolacího soudu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a v části směřující proti výroku II. napadeného rozsudku podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu