ECLI:CZ:US:2007:4.US.955.07.1
sp. zn. IV. ÚS 955/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti L. G., právně zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Kouřimská 42, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2005, č.j. 30 Ca 135/2003-101, a Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2007, č.j. 8 As 25/2005-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi došlo k porušení jejích práv na spravedlivý proces zaručeném v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na vlastnictví zaručeném podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Rozhodnutím stavebního odboru Úřadu městské části Brna, Brno - Žebětín ze dne 28. listopadu 2002, č.j. ÚS-155/94/154, bylo rozhodnuto o odstranění stavebních úprav provedených stěžovatelkou bez stavebního povolení. O jejím odvolání rozhodl Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení dne 12. února 2003, č.j. OÚSŘ U 03/02409/Ra/Wi, tak, že rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil a podané odvolání zamítl. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí správní žalobou, o které rozhodl shora popsaným rozsudkem Krajský soud v Brně tak, že správní žalobu zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Kasační stížnost stěžovatelky shora napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatelka napadla rozhodnutí správních soudů s tím, že porušily její právo na spravedlivý proces tím, že nepřipustily jí navrhovaný důka, a to posudek znalce statika, z něhož jednoznačně vyplynula materiální nevykonatelnost rozhodnutí stavebního úřadu. Soudy se rovněž nezabývaly jejími námitkami a přisvědčily pouze žalovanému. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 5. ledna 2005, sp. zn. IV. ÚS /04 (patrně IV. ÚS 201/04). Dále mělo dojít k porušení jejího vlastnického práva, neboť bez zákonných podkladů jí nebyla povolena přístavba stavby, která je v jejím vlastnictví a leží na jejím pozemku.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 135/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že jakkoliv ústavní stížnost obsáhle popisovala okolnosti, za nichž rozhodovaly správní orgány v rámci stavebního řízení, ústavně právní argumentace stěžovatelky, jakož i výtky proti postupu správních soudů před vydáním napadených rozhodnutí, se zúžily na pouhé konstatování zasažených základních práv.
Podstatná část ústavní stížnosti tak brojila proti postupu stavebních úřadů, které nepovolily stavbu v rozsahu požadovaném stěžovatelkou. Napadená rozhodnutí se však týkají soudního přezkumu rozhodnutí o odstranění stavby, kterou stěžovatelka vybudovala bez stavebního povolení. Rozhodnutí soudů pak bylo napadeno pouze okrajově.
Jak je dále ze spisu krajského soudu patrné, výtky předložené v ústavní stížnosti byly uvedeny již ve správní žalobě, resp. v kasační stížnosti a soudy se s nimi řádně a úplně v napadených rozsudcích vypořádaly. Pokud jde o námitku zkrácení stěžovatelky v jejích naříkaných právech postupem Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, neshledal Ústavní soud opodstatněnost takového tvrzení. V řízení se oba soudy zabývaly předmětem správní žaloby resp. kasační stížnosti a jejich postup byl zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
Postupem soudů rovněž nedošlo ke zkrácení stěžovatelky v naříkaném právu na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Jak konstatoval již krajský soud v napadeném rozsudku, toto právo je moderováno zákonem v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny. V projednávané věci stěžovatelka prováděla stavební úpravy i v době, kdy bylo původní, omylem vydané, stavební povolení zrušeno. Pokud následně mělo, dle jejího tvrzení, dojít k materiální nevykonatelnosti rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby, není možno přisuzovat pochybení správním soudům a ani správním orgánům. Naopak tento stav nastal protiprávním postupem stěžovatelky samotné. K porušení práva na vlastnictví k majetku vytvořeném protiprávním postupem stěžovatelky tak nemohlo dojít činností orgánů veřejné moci.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu