ECLI:CZ:US:2007:4.US.965.07.1
sp. zn. IV. ÚS 965/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2007 v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem se sídlem Březanova 84/1, 379 01 Třeboň, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. ledna 2007, sp. zn. 8 Tdo 1575/2006, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. února 2006, čj. 3 To 864/2005-578, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. dubna 2005, čj. 7 T 588/2003-464, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a postupem obecných soudů mu byla odepřena spravedlnost (čl. 90 čl. 1 Ústavy České republiky).
Ústavní stížnost stěžovatel odůvodňuje tím, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, odsouzen nebyl na základě důkazů zjištěných v průběhu vyšetřování, ale na základě důkazů vytvářených v průběhu jednání před soudy, přičemž tyto důkazy soudy nehodnotily dle ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž pominuly jednu ze stěžejních zásad trestního řízení - zásadu in dubio pro reo. Nejvyššímu soudu vytýká, že se dostatečně věcně nezabýval jeho námitkou týkající se porušení zásady obžalovací a zásady totožnosti skutku. Dále namítá, že nebylo řádně rozhodnuto o námitce podjatosti státní zástupkyně, kterou vznesl při opakovaném hlavním líčení. Stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena.
II.
K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 7 T 588/2003, ze kterého zjistil následující:
V trestní věci stěžovatele bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 1. 2003, čj. 7 T 348/2003-1950, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro pokus trestného činu pojistného podvodu. Tento zprošťující výrok byl k odvolání státní zástupkyně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2004 sp. zn., 3 To 271/2004, (zrušeny byly i další výroky rozsudku týkající se spolupachatele stěžovatele a dalších obžalovaných).
Dále byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 4. 2005, čj. 7 T 588/2003-464, uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dle skutkové věty výroku o vině dopustil tím, že "dne 29. 9. 1999 v Třeboni obž. J. J. po předchozí dohodě s obž. J. P. vyhotovil pod čj. ORJH 897/OOP-PŘ-99 záznam o malé dopravní nehodě osobního vozidla zn. Peugeot, SPZ JHE 99-53, který měl řídit jmenovaný a k níž mělo dojít dne 20. 8. 1999 na silnici I. třídy č. 34 na 41. kilometru u odbočky na obec Příraz, okr. Jindř. Hradec, ačkoliv na tomto místě v uvedenou dobu k takové dopravní nehodě nedošlo, přičemž následně obž. J. P. uplatnil u Chmelařské pojišťovny, a.s., pobočka České Budějovice, nárok na pojistné plnění ve výši 89.000,- Kč, které však pojišťovna nevyplatila, neboť zjistila, že údaje uvedené uvedenými osobami neodpovídají skutečnosti". Odsouzen byl k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu jednoho roku.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém napadl rozsah dokazování, způsob hodnocení důkazů soudem, vyvozená skutková zjištění a užitou právní kvalifikaci.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2006, čj. 3 To 864/2005-578, byl k odvolání stěžovatele napadený rozsudek zrušen v celé části jeho se týkající a ve vztahu ke stěžovateli bylo znovu rozhodnuto tak, že se uznává vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 3 tr. zák. (bod 9. rozsudku odvolacího soudu) a odsuzuje se trestu shodnému s trestem uloženým rozsudkem nalézacího soudu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Shodně jako v odvolání namítal nedostatečný rozsah dokazování, vadné hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění soudů prvních dvou stupňů. Domáhal se změny skutkového stavu a z této změny dovozoval, že se pokusu trestného činu pojistného podvodu nedopustil. Dále namítal, že byl odsouzen pro jiný skutek, než pro který byl obžalován.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1575/2006, dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.
Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti, s výjimkou tvrzení o nerozhodnutí o vznesené námitce podjatosti státní zástupkyně, vznáší námitky, které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a především v odůvodnění opravných prostředků, jak rozvedeno shora. Znovu vytýká vady vztahující se ke skutkovým zjištěním, rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudem nalézacím a zejména i soudem odvolacím a domáhá se přezkoumání skutkových a právních závěrů těchto soudů Ústavním soudem.
Bylo proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
IV.
Podle čl. 90 Ústavy, jakož i článku 40 odst. 1 Listiny, jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o vině a trestu a v rámci stanoveném trestním řádem hodnotí důkazy podle svého volného uvážení. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani další řádnou odvolací instancí, pročež není v zásadě oprávněn vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn do ní zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich rozhodnutími v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají; pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257, II. ÚS 182/02, Sb.n.u. sv. 31, str. 165, I. ÚS 272/01, Sb.n.u. sv. 34, str. 9, a nepublikované usnesení III. ÚS 375/04). Ústavní soud je tedy v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. V intencích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil projednávanou ústavní stížnost; napadená rozhodnutí soudů přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení základních ústavních práv stěžovatele a dospěl k závěru, že naznačené vybočení z ústavních postulátů v dané věc zjištěno nebylo.
Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož ochrany se stěžovatel domáhá, se v trestním řízení projevuje zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6.
Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Důkazní postup jsou povinny vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku a usnesení (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.).
Bylo již řečeno, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s rozsahem a hodnocením důkazů a v nesouhlasu s právními závěry obecných soudů; s takto uplatněnými námitkami se však již obecné soudy, a to zejména soud odvolací, v odůvodnění svých rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem vypořádaly. Nadto podle ustálené judikatury Ústavního soudu tomuto soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedeného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 23/93, Sb.n.u. sv. 1, str. 41, a III. ÚS 711/01, Sb.n.u. sv. 26, str. 193).
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.
Po prvém rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým v posuzované věci zrušil - mimo jiné - zprošťující výrok týkající se stěžovatele, a to s velmi podrobným odůvodněním (č.l. 320-321), nalézací soud dle pokynů odvolacího soudu v hlavním líčení dne 27.4.2005 dokazování doplnil (č.l. 439v - 440v) a výrok o vině stěžovatele v rozsudku z uvedené dne odůvodnil (str. 25 - 28 rozsudku), byť nikoliv zcela vyčerpávajícím způsobem. Po provedeném hlavním líčení stěžovatel žádné důkazní návrhy neuplatnil (č.l. 441v).
Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku dotčených odvoláním stěžovatele i státní zástupkyně a konstatoval, že soud prvního stupně v novém hlavním líčení doplnil dokazování v rozsahu uloženém mu odvolacím soudem. Odvolací soud dále doplnil dokazování čtením listinných důkazů, a to jak předložených stěžovatelem, tak jím ke čtení navrhovaných (již ve spise obsažených). Provedení dalších důkazů stěžovatel nenavrhoval (č.l. 564). Po vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů soud druhého stupně dospěl k závěru, že skutková zjištění nalézacího soudu je třeba upravit tak, aby jednoznačně vyjadřovala znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu a rovněž změnit právní kvalifikaci jednání stěžovatele, neboť toto zůstalo ve stadiu pokusu trestného činu pojistného podvodu. Odvolací soud proto zrušil výroky napadeného rozsudku týkající se stěžovatele (z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil i výroky vztahující se k dalším obžalovaným v dané trestní věci) a znovu ve věci rozhodl. Pokud se jedná o skutkovou větu výroku o vině, odvolací soud ve svém rozhodnutí skutek, který byl v žalobě i v napadeném rozsudku popsán obecně, popsal podrobněji a vyjádřil v něm i tu skutečnost, že jednání stěžovatele zůstalo nedokonáno. Doplnil skutkovou větu výroku o vině tak, aby bylo přesně specifikováno, v čem spočívaly "údaje", které uvedl stěžovatel při uplatnění nároku na pojistné plnění a které "neodpovídaly skutečnosti", tj. konkretizoval obecný popis jednání stěžovatele obsažený v obžalobě i v rozsudku soudu prvního stupně a upřesnil i popis následku, ke kterému jednání stěžovatele směřovalo, a to výrazně ve prospěch stěžovatele; hrozící škodu snížil na polovinu ve srovnání s obžalobou a odsuzujícím rozsudkem nalézacího soudu. V návaznosti na skutková zjištění vyvozená z provedených důkazů jednání stěžovatele kvalifikoval jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 3 tr. zák. V odůvodnění rozsudku (str. 17 - 19) se odvolací soud řádně vypořádal s námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání, jakož i s obhajobou stěžovatele uplatněnou v průběhu trestního řízení. Velmi pečlivě a přiléhavě odůvodnil veškeré své závěry vztahující se ke skutkovým zjištěním a k užité právní kvalifikaci, podrobně rozvedl, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Vyčerpávajícím a přesvědčivým odůvodněním, které splňuje veškeré požadavky vyplývající z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a je i ústavně konformní, soud druhého stupně beze zbytku napravil i částečně neúplné odůvodnění rozsudku soudu nalézacího.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se dostatečně věcně nezabýval námitkami o porušení zásady obžalovací a zásady totožnosti skutku. Toto tvrzení stěžovatele je neopodstatněné, neboť dovolací soud - ač konstatoval, že námitku týkající se zachování totožnosti skutku nelze relevantně uplatnit v rámci uplatněného důvodu dovolání - se podrobně touto námitkou zabýval a přesvědčivě, a to jak teoreticky, tak i věcně, odůvodnil závěr, že i po doplnění popisu jednání stěžovatele ve skutkové větě výroku o vině v rozhodnutí odvolacího soudu totožnost skutku ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 tr. řádu zůstala zachována. Nejvyšší soud poukázal i na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, který rovněž dospěl k závěru, že totožnost skutku zůstala zachována jak ve shodě jednání (předložení nepravdivých údajů pojišťovně), tak i zamýšleného následku (získání neoprávněného pojistného plnění). Vzhledem k tomu, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je ve vztahu k předmětné námitce stěžovatele zcela vyčerpávající, Ústavní soud na tuto část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str. 6 - 7), se kterou se plně ztotožňuje, odkazuje.
K tvrzení stěžovatele, že nebylo řádně rozhodnuto o námitce podjatosti státní zástupkyně, kterou vznesl při hlavním líčení dne 27. 4. 2005, konstatuje Ústavní soud, že tuto námitku mohl stěžovatel uplatnit v řádném opravném prostředku, tj. v odvolání, což však neučinil a předmětnou námitku uplatnil až v ústavní stížnosti. Za tohoto stavu Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny již v řízení před obecnými soudy, a tím je vyloučil z posuzování těchto tvrzení, a nahrazoval tak jejich rozhodovací činnost. V projednávaném případě stěžovatel tím, že nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv v předmětném směru, ač tak učinit mohl, se o ústavně právní přezkum v tomto rozsahu připravil. Ústavní stížnost je proto v této části nezpůsobilá k věcnému přezkumu a je třeba ji v tomto rozsahu odmítnout.
Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci, soudy, a to především soud odvolací, dostály požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí odsuzujícího rozsudku zákonným způsobem odůvodněny. S podstatou námitek stěžovatelem uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení vyčerpávajícím způsobem vypořádal.
V procesu dokazování a v hodnocení důkazů obecnými soudy, což je podstatou ústavní stížnosti stěžovatele, nebylo Ústavním soudem shledáno nic, co by bylo způsobilé věc posunout do ústavně právní roviny. I co se týče tvrzeného nerespektování zásady in dubio pro reo Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o námitku obsahově vznesenou již v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se obecné soudy náležitě zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nedůvodná je rovněž námitka stěžovatele, že byl odsouzen na základě důkazů "vytvářených" v řízení před soudy. Postup nalézacího soudu, který rozhodl na základě důkazů provedených v hlavním líčení, a to včetně těch, o které dokazování z přípravného řízení sám doplnil, plně odpovídá znění novelizovaného ustanovení §220 odst. 2 tr. řádu (viz zákon č. 265/2001 Sb.). Trestní řízení bylo vedeno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, stěžovatel byl vyslechnut v přípravném řízení i v řízení před soudy, ve věci proběhlo několik řádně vedených hlavních líčení i veřejných zasedání, přičemž stěžovatel měl možnost se k usvědčujícím důkazům v rámci soudního řízení vyjádřit a této možnosti i využil. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy prvního i druhého stupně zhodnotily trestní odpovědnost stěžovatele v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Pochybení nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti byly proto shledány zjevně neopodstatněnými.
K porušení práv stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ani dalších základních práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů v posuzované věci není tudíž na místě.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu