ECLI:CZ:US:2007:4.US.967.07.1
sp. zn. IV. ÚS 967/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Michaely Židlické a Vlasty Formánkové, ve věci navrhovatelky ROCKDALE CONSULTANTS LIMITED, se sídlem 3 Thasos Street, Dadlaw House, Nicosia, Cyprus, právně zastoupené JUDr. Martinem Radvanem, advokátem se sídlem Revoluční 13, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 14 Cm 139/2000-115, ze dne 22. 10. 2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 Cmo 73/2005-150, ze dne 20. 4. 2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 29 Odo 1291/2006-176, ze dne 23. 1. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 4. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 14 Cm 139/2000-115, ze dne 22. 10. 2004, jímž byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 648.194,- Kč s příslušenstvím pro nedostatek aktivní legitimace. Dále se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 Cmo 73/2005-150, ze dne 20. 4. 2006, jenž rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, a zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky, č. j. 29 Odo 1291/2006-176, ze dne 23. 1. 2007, kterým bylo odmítnuto její dovolání pro nepřípustnost.
Výše uvedenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, konkrétně do práva na spravedlivý proces zaručeného jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), do práva na účinné opravné prostředky garantované čl. 2 a čl. 13 Úmluvy a dále mělo dojít k porušení zásady rovnosti stran dle čl. 1 Úmluvy.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z předložených podkladů vyplynuly následující skutkové a právní okolnosti. V průběhu let 1991 a 1992 vznikly společnosti OSPAP VELKOOBCHOD PAPÍREM, a. s., pohledávky z běžného obchodního styku ve výši 648.194,- Kč za státním podnikem Knižní velkoobchod. V rámci privatizace dle privatizačního projektu č. 97043001 ze dne 29. 7. 1992 přešly tyto pohledávky na právního nástupce státního podniku Knižní velkoobchod, tj. na společnost J.R.Vilímek - velkoobchod s knihami (1871), spol. s r.o. Také na straně věřitele došlo ke změně, když 12. 12. 1997 společnost OSPAP VELKOOBCHOD PAPÍREM, a. s., uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky na společnost MARS WORLD TRADING, s. r. o., která následně tuto pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek a vzájemném započtení postoupila na stěžovatelku. Napadená rozhodnutí pak byla vydána v řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka původně po Fondu národního majetku jako ručiteli dlužníka domáhala zaplacení výše uvedené pohledávky dle ust. §15 odst. 3 z. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2000, a současně dle ust. §306 odst. 1 z.č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějším. Soud prvního stupně provedl veškeré důkazy navržené a předložené účastníky, avšak ve svém rozhodnutí se zabýval především aktivní legitimací stěžovatelky, přičemž dospěl k závěru, že k postoupení předmětné pohledávky nedošlo, tudíž stěžovatelka tuto legitimaci k vedení sporu postrádá. Městský soud v Praze proto rozsudkem, č. j. 14 Cm 139/2000-115, ze dne 22. 10. 2004, žalobu zamítl a stěžovatelka následně neuspěla ani v odvolacím a dovolacím řízení. Soudy totiž dospěly k závěru, že zákonem stanovená podmínka určitosti nebyla v daném případě splněna, a to již při individualizaci pohledávky ve smlouvě uzavřené mezi společností OSPAP VELKOOBCHOD PAPÍREM, a.s., a společností MARS WORLD TRADING, s. r. o., kde smluvní strany individualizovaly postupovanou pohledávku jako pohledávku vzniklou z běžného obchodního styku ve výši 623.262,- Kč s veškerým příslušenstvím. Termín "běžný obchodní styk" podle nich nesvědčí o konkrétnosti postupované pohledávky, přičemž předmětem postoupení může být jen dostatečně určitá, existující pohledávka, jinak je smlouva o postoupení pohledávky podle ust. §37 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějším, (dále jen "občanský zákoník"), neplatná. Tento nedostatek určitosti nelze zpětně zhojit ani dodatečným prokazováním, že postupovaná pohledávka v době postoupení skutečně existovala.
Proti rozhodnutím soudů obou stupňů i proti rozhodnutí soudu dovolacího podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž poměrně obsáhle shrnula průběh dosavadního řízení a v podstatě zopakovala námitky uplatněné již v odvolacím a dovolacím řízení. Podle jejího názoru se tak jednalo o pohledávku určitou, účastníkům i třetím osobám muselo být známo, o jakou pohledávku se jedná, neboť z běžného obchodního styku nevznikly mezi obchodními partnery žádné jiné pohledávky a postoupenou pohledávku tak nelze zaměnit za žádnou jinou, což měl také soud objasnit z důkazů, které předložila. Namísto toho soudy podle ní upřednostnily nepřiměřený formalismus nad smluvní volností stran.
Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že se uvedenou problematikou dostatečně nezabýval a učinil závěr pouze na základě rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, čímž bylo stěžovatelce upřeno právo na účinný opravný prostředek. Rovněž vyslovila nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že ve svém dovolání neuvedla, co považuje za otázku zásadního právního významu, neboť jednoznačně se jednalo o otázku náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky, a to z hlediska její určitosti. Je si sice vědoma, že jde o otázku již dovolacím soudem řešenou, ne však ve světle této specifické situace, kdy je pohledávka identifikována všemi v judikatuře požadovanými znaky a přesto je považována za nedostatečně specifikovanou.
Nerovné postavení účastníků řízení - zahraniční právnické osoby a státu - pak stěžovatelka spatřuje ve způsobu, s jakým je údajně zacházeno s jejími právy. Dosavadní postup zákonodárce, který postupnými změnami zákonné úpravy zkracoval práva věřitelů, stejně jako soudních orgánů podle jejího názoru vypovídá o snaze státu jako ručitele vyhnout se uhrazení pohledávky.
III.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i všech napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III.ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu pak je dán jen v případě, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
V tomto ohledu Ústavní soud - vědom si skutečnosti, že mu zásadně nepřísluší hodnotit správnost aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy - neshledal v závěru obecných soudů vedoucímu k nepřiznání uvedeného nároku z důvodu neplatnosti postupní smlouvy jakékoli pochybení ústavněprávní povahy. Obecné soudy se také řádně zabývaly všemi námitkami stěžovatelky a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
Podle judikatury jednou z podmínek platnosti smlouvy o postoupení pohledávky je skutečnost, že pohledávka převáděná na postupníka je výslovně identifikovaná a postupník již ze samotného textu smlouvy ví, o kterou pohledávku se jedná a kdo je z ní zavázán. Tato podmínka je mimo jiné důležitá z toho důvodu, aby postupník případně mohl pohledávku, jejímž majitelem se stal, neprodleně soudně vymáhat. K dalším obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá, a to i zprostředkovaně, např. odkazem na čísla postupitelových faktur. V daném případě předmětná smlouva tuto podmínku nesplňuje a je pro neurčitost právního úkonu dle §37 odst. 1 občanského zákoníku neplatná, neboť ze smluvního ustanovení, podle kterého je předmětem postoupení pohledávka "vzniklá z běžného obchodního styku", nemůže být postupníkovi zřejmé, která konkrétní pohledávka je předmětem převodu. Za tohoto stavu tedy Ústavní soud žádný nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními obecných soudů, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neshledal. Sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. V této souvislosti je na místě poznamenat, že platí obecně nepřímá úměra mezi identifikací postoupené pohledávky a možnostmi jejího účinného vymožení v soudním nebo jiném řízení. Oč méně údajů identifikujících pohledávku smlouva o postoupení pohledávky obsahuje, o to více praktických potíží mívá postupník při vymáhání pohledávky.
Co se týče námitek stran závěrů učiněných Nejvyšším soudem, Ústavní soud konstatuje, že je věcí dovolacího soudu samotného, zda na základě vlastního uvážení dospěje k názoru, že se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a proto vysloví přípustnost dovolání, nebo zda rozhodnutí nepovažuje za tak zásadní a dovolání nepřipustí. Otázku takové úvahy obecného soudu není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat (usnesení II. ÚS 116/94 ze dne 21. 2. 1995, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 7, str. 333 a násl.).
Nelze přisvědčit ani stěžovatelčině námitce týkající se porušení zásady rovnosti účastníků, neboť jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování nepřekračujícího meze ústavnosti.
V rámci argumentace stěžovatelka na mnoha místech v textu ústavní stížnosti poukazuje i na konkrétní dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž však tam užitá argumentace nebyla shledána přiléhavou.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítané porušení práv, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu