ECLI:CZ:US:2007:4.US.999.07.1
sp. zn. IV. ÚS 999/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. P. S., zastoupeného JUDr. Jiřinou Felnerovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Reslova 9, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 16. 1. 2007, č.j. 12Co 912/2006-161, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2006, č.j. P 398/2000-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Ostravě potvrdil napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu práv a povinností rodičů k nezl. synu stěžovatele.
Podstatnou část ústavní stížnosti tvoří rekapitulace řízení před soudem I. a II. stupně a jejich rozhodnutí, se kterými se neztotožňuje. Stěžovatel sice tvrdí porušení svých základních práv, ale neupřesňuje, čím mělo k jejich porušení dojít kromě toho, že soudy jeho návrhu nevyhověly. Konkrétní námitky uvádí stěžovatel jen ve vztahu k tvrzenému porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jedním z argumentů pro zamítnutí návrhu stěžovatele na změnu úpravy výchovy nezletilého, který použily i obecné soudy, je fakt, že syn stěžovatele dosáhl dne 1. srpna 2007 zletilosti. Z pohledu rozhodování obecných soudů tedy za takových okolností nebyla změny úpravy výchovy nezletilého racionální, z pohledu rozhodnutí Ústavního soudu je to důvod sám o sobě postačující pro odmítnutí ústavní stížnosti, neboť v tomto momentě již nemá kasace napadených rozhodnutí obecných soudů žádný význam. Ústavní soud přitom přistupuje ke zrušení napadeného rozhodnutí pouze v případě, že shledá zásah do základních práv a svobod stěžovatele a současně tento postup Ústavního soudu povede ke zlepšení postavení stěžovatele. Tento následek je ovšem v posuzovaném případě vyloučen.
S ohledem na stěžovatelovu námitku porušení základního práva vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud uvádí, že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo dne 27. 4. 2006, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně základního práva porušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku zákonem č. 160/2006 Sb. přijaté právní úpravy předběžné uplatnění nároku na náhradu škody, respektive žaloba o náhradu škody v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nároku (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno (v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy) pak plyne, že jsou-li uvedené prostředky právním řádem dány k dispozici, není je možno obcházet zahájením řízení o ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu