ECLI:CZ:US:2007:Pl.US.11.07.1
sp. zn. Pl. ÚS 11/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele A. M., zastoupeného Mgr. Bohdanou Slezákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Palackého 641/11, o návrhu na obnovu řízení proti usnesení Ústavního soudu ze dne 30. ledna 2002 sp. zn. I. ÚS 761/2000, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 21. května 2007, domáhá obnovy řízení proti rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. ledna 2002 sp. zn. I. ÚS 761/2000. Navrhuje, aby Ústavní soud uvedené usnesení zrušil a znovu projednal původní návrh na zahájení řízení.
Navrhovatel uvádí, že důvodem podání návrhu na obnovu řízení je rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci H. v. Česká republika ze dne 1. března 2007 č. 5935/02, v němž ESLP konstatoval, že v trestním řízení vedeném proti V. H., spoluobžalovaného Alana Miksy, bylo porušeno jeho právo na respektování soukromého života ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), nejen ohledně použití výpisu ze soupisu telefonních hovorů mezi V. H. a Alanem Miksou, ale rovněž ohledně zaznamenání rozhovoru mezi V. H. a A. B.
Napadené usnesení Ústavního soudu je dle názoru navrhovatele v rozporu s předmětným rozhodnutím ESLP, a to v té části, v níž byla odmítnuta námitka stěžovatele na protiprávnost získání důkazu - výpisu hovorů z mobilního telefonu. Navrhovatel se cítí být legitimován k podání návrhu na obnovu řízení, neboť proti němu bylo vedeno společné řízení s V. H. a důvody rozhodnutí ESLP ve věci H. v. Česká republika svědčí v plné míře také ve prospěch navrhovatele.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze považuje navrhovatel za nezákonná pro rozpor s čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jež byla vydána na základě řízení, v němž byl jako důkaz použit výpis hovorů z jeho mobilního telefonu dva dny předem, než bylo vydáno soudní rozhodnutí k tomu, aby tento výpis byl pořízen.
Navrhovatel spatřuje důvod pro obnovu řízení dle ustanovení §119a) odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), když shledává, že je přípustný, neboť následky porušení lidského práva nebo svobody stále trvají a nejsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí ESLP a nápravy nebylo dosaženo jinak. V souladu se shora uvedeným návrhem požaduje, aby Ústavní soud usnesení ze dne 30. ledna 2002 sp. zn. I. ÚS 761/2000 zrušil a znovu projednal původní návrh na zahájení řízení.
Ze spisu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 761/2000, bylo zjištěno, že Ústavní soud usnesením ze dne 30. ledna 2002 odmítl ústavní stížnost navrhovatele směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. září 2000 sp. zn. 2 To 131/2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2000 sp. zn. 56 T 14/2000, když ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Z rozsudku ESLP ve věci H. v. Česká republika ze dne 1. března 2007 č. 5935/02, vyplývá, že předmětem řízení před ESLP byla stížnost jmenovaného stěžovatele V. H. na porušení čl. 8 a čl. 6 Úmluvy. V rozsudku H. proti České republice dospěl ESLP k závěru, že bylo porušeno právo stěžovatele na respektování soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy, neboť jak využití přehledu uskutečněných telefonických hovorů, tak záznamu rozhovoru pořízeného za použití skrytého nahrávacího zařízení představují zásah do práva stěžovatele na respektování soukromého a rodinného života, pro který však v dané době neexistoval dostatečný zákonný podklad. Naopak použití přehledu hovorů a přepisu rozhovoru jako důkazů v trestním řízení podle názoru ESLP neznamenalo porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Na spravedlivém zadostiučinění podle čl. 41 Úmluvy ESLP přiznal stěžovateli pouze částku požadovanou z titulu nákladů řízení ve výš 1.018,- EUR. Ostatní nároky odmítl a dodal, že konstatování porušení Úmluvy představuje dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou stěžovatel utrpěl. Lze tedy mít oprávněně za to, že následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají a jsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí ESLP.
Ústavní soud se primárně zabýval tím, zda návrh splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., účinného od 1. dubna 2004. Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda návrh na obnovu řízení podala osoba k tomu oprávněná.
Podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak. Uvedená opatření upravuje zákon o Ústavním soudu v oddílu osmém (§117 až §119b). V ustanovení §119 a násl. se stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na obnovu řízení, i další pravidla o tomto řízení před Ústavním soudem (srov. čl. 88 odst. 1 Ústavy).
Podle ustanovení §119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud v trestní věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem je oprávněn podat ten, kdo byl ve věci uvedené v odstavci 1 účastníkem řízení před Ústavním soudem, a v jehož prospěch mezinárodní soud rozhodl.
Z výše citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu lze jednoznačně dovodit, že návrh na obnovu řízení proti rozhodnutí Ústavního soudu může podat toliko účastník původního řízení před Ústavním soudem, v jehož prospěch mezinárodní soud následně rozhodl. Tato podmínka nebyla ovšem u navrhovatele splněna, neboť účastníkem řízení před Ústavním soudem (vedeným pod sp. zn. I. ÚS 759/2000), v jehož prospěch ESLP předmětným rozsudkem rozhodl, nebyl navrhovatel, ale V. H. Uvedené ustanovení nelze vykládat způsobem jak uvádí navrhovatel, tj. že by návrh na obnovu řízení mohl podat kdokoli, kdo tvrdí, že důvody rozhodnutí mezinárodního soudu svědčí i v jeho prospěch, i když nebyl účastníkem řízení před ESLP ani účastníkem jemu předcházejícího řízení před Ústavním soudem. Z uvedeného nelze dovodit, že by rozhodnutí ESLP bylo vydáno i ve prospěch navrhovatele. Opačný závěr by byl výsledkem rozšiřujícího výkladu rozhodnutí ESLP, k čemuž není Ústavní soud oprávněn.
Navrhovatel není v tomto řízení aktivně legitimován k podání návrhu na obnovu řízení, nevyužil možnosti jako spoluobviněný V. H. k nápravě tvrzeného zásahu do svých ústavních práv, neboť nepodal řádnou stížnost k ESLP. Podání navrhovatele v roce 2002 bylo prohlášeno za nepřijatelné, bylo zamítnuto tříčlenným senátem. ESLP se v rozsudku Heglas o možnosti obnovy řízení před Ústavním soudem ani nezmínil, ačkoliv tak zpravidla činí, má-li za to, že jde o nejvhodnější způsob, jakým lze provést restituio in integrum (srovnej rozsudky Krasniki proti České republice, Balšán proti České republice).
Za situace, kdy nyní projednávaný návrh byl podán osobou zjevně neoprávněnou, Ústavnímu soudu nezbylo, než jej podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. září 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu