ECLI:CZ:US:2008:1.US.101.08.1
sp. zn. I. ÚS 101/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. P. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 5, Vrázova 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 44 To 539/2007 (chybně uvedeno 44 To 39/2007), a usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 1 KZV 261/2007 (chybně uvedeno sp. zn. 1 ZT 101/2005), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností se K. P. T. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") a usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále též "státní zástupce") pro porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (chybně uvedeno čl. 11 Ústavy) a čl. 1 přílohy 1 dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a pro porušení práva na spravedlivý proces a zákazu diskriminace.
Uvedeným usnesením městský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce, kterým státní zástupce nezměnil ani nezrušil výši peněžité záruky stěžovatele, neboť nepominuly důvody vedoucí k jejímu přijetí, ani se nezměnily okolnosti rozhodné pro určení její výše. Stěžovatel je trestně stíhán pro závažnou majetkovou trestnou činnost se škodou řádově stovek milionů korun. Z tohoto důvodu byl od 18. 1. 2005 do 29. 6. 2005 ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 1 Zt 101/2005, byla přijata složená peněžitá záruka ve výši jednoho milionu korun a stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu, za současného odpadnutí koluzní vazby [§67 písm. b) TrŘ].
Porušení práva na vlastnictví a jeho nerušené užívání stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že nemůže užívat finanční prostředky poskytnuté jako peněžitá záruka za vazbu. Důvod, pro který byl vzat do vazby [§67 písm. a) TrŘ], již neexistuje, nemá odůvodnění ve spisovém materiálu. Ačkoli není pachatelem hlavním, ale pouze pomocníkem, musel složit peněžitou záruku, aby byl z vazby propuštěn, ale další osoby byly propuštěny bez dalšího. Úkony orgánů činných v trestním řízení jsou pouze sporadické a nejsou prováděny téměř žádné úkony směřující k ukončení celé kauzy, čímž dochází k porušování práva na spravedlivý proces. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že jeho trestní stíhání ve věci vedené Policií České republiky Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality pod sp. zn. OKFK-10/15-C-2007, je nedůvodné.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil městský soud a státní zástupce. Státní zástupce, stejně jako městský soud, plně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Navíc dodal, že nahrazení vazby stěžovatele peněžitou zárukou nelze považovat za diskriminační postup směřující výhradně selektivně vůči stěžovateli. Stěžovatel je jedním z více obviněných, u nichž byla vazba nahrazena peněžitou zárukou. Jde tedy o přístup diferencovaný, u jednotlivých obviněných podle konkrétních okolností. Ve vztahu k námitce délky řízení uvedl, že se jedná o rozsáhlou trestnou činnost šestnácti osob, kde je nutné prakticky všechny důkazní prostředky překládat do vietnamského jazyka. U stěžovatele došlo k rozšíření trestního stíhání o další skutky, jejichž vyšetřování nyní probíhá. Proto nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení jednají laxně a sporadicky.
Ústavní soud k těmto vyjádřením při svém rozhodování nepřihlížel, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti nebo důkazy.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle které je, ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy soudem nadřízeným orgánům činným v trestním řízení a nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především tyto orgány, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě podrobných znalostí všech konkrétních okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody, resp. důvody jiných omezujících opatření. Kromě zcela výjimečných případů, např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného, není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Je-li dán důvod vazby podle ustanovení §67 písm. a), c) TrŘ, může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu též tehdy, jestliže přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. Peněžitá záruka podle ustanovení §73a a násl. TrŘ patří mezi opatření nahrazující vazbu a její trvání je neoddělitelně spjato s trváním vazebních důvodů. Podle ustanovení §73a odst. 4 TrŘ má být o zrušení/změně peněžité záruky rozhodnuto tehdy, jestliže pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly, nebo se změnily okolnosti rozhodné pro určení její výše.
V trestní věci stěžovatele orgány činné v trestním řízení neopíraly důvod útěkové vazby pouze o skutečnosti, že je cizí státní příslušník s rozsáhlými kontakty v zahraničí, jak tvrdil stěžovatel. Jednalo se o konstatování faktu, nad rámec předtím uvedených konkrétních skutečností, odůvodňujícího existenci důvodů útěkové vazby (napojení trestné činnosti na cizinu; podezření z velmi závažné organizované činnosti celé řady osob vietnamské národnosti; hrozící uložení citelného trestu; oprávněný poukaz na zahájení dalšího trestního stíhání stěžovatele pro další závažnou trestnou činnost, k němuž došlo v mezidobí, kde je stíhán už jako pachatel hlavní; množství stíhaných osob, rozsáhlá organizovaná trestná činnost a rozšiřování trestního stíhání o další skutky, v nichž je stěžovatel stíhán jako obviněný, odůvodňují mimořádnou složitost vyšetřování).
Vzhledem k existenci konkrétních skutečností útěkové vazby existují i nadále důvody a okolnosti, které vedly k přijetí peněžité záruky a její výši. Stěžovatel je povinen akceptovat existenci peněžité záruky, přičemž delší doba vyšetřování v této věci sama o sobě zrušení peněžité záruky nezakládá.
Důvodnost trestního stíhání stěžovatele ve věci vedené Policií České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality pod sp. zn. OKFK-10/15-C-2007, již byla předmětem předchozí ústavní stížnosti stěžovatele, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1257/07, a byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1258/08, důvodnost trestního stíhání bude zkoumána v průběhu celého trestního řízení. Bude-li podána obžaloba, bude o vině stěžovatele trestným činem rozhodováno nezávislým a nestranným soudem podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
V napadených rozhodnutích a v postupu orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem tvrzenou diskriminaci. Každý případ je totiž třeba posuzovat individuálně, podle konkrétních okolností, aby učiněná zjištění odpovídala individuálním zvláštnostem u jednotlivých obviněných tak, jak tomu bylo v dané věci. Jinými slovy, přístup orgánů činných v trestním řízení je odůvodněn pouze konkrétními okolnostmi na straně každého z obviněných, nikoli nedůvodným zvýhodňováním některého z nich. Z odůvodnění napadeného usnesení státního zástupce a městského soudu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel byl jedním z řady obviněných, kteří byli propuštěni z vazby na svobodu po složení a přijetí peněžité záruky a tato i nadále trvá. To znamená, že stěžovatel je jedním z více obviněných, vůči nimž bylo postupováno stejně. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že s ohledem na podstatu ústavní stížnosti se nezabýval postupem orgánů činných v trestním řízení u ostatních obviněných.
S ohledem na rozsáhlou organizovanou hospodářskou a majetkovou trestnou činnost, pro kterou je stěžovateli postupně, jak během vyšetřování vychází najevo další skutky, rozšiřováno trestní stíhání, nelze přisvědčit jeho námitce o laxním a sporadickém přístupu orgánů činných v trestním řízení.
Rozhodnutí státního zástupce a městského soudu, napadená ústavní stížností, nevybočují z mezí ústavnosti. Věc byla řádně projednána a stěžovatel měl možnost využít všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Dochází-li k zásahu do základního práva stěžovatele podle čl. 11 Listiny, děje se tak na základě a v mezích příslušných ustanovení trestního řádu (viz čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 2 Listiny). V podrobnostech Ústavní soud na obě napadená rozhodnutí odkazuje.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu