ECLI:CZ:US:2008:1.US.1016.08.1
sp. zn. I. ÚS 1016/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem T. P. V., zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem, se sídlem Sokolovská 24/37, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 4 Tdo 1391/2007, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2008, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 4 Tdo 1391/2007 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 7 To 208/2007 (dále jen "usnesení městského soudu"), který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 6 T 18/2007. V předmětném trestním řízení byl odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §188 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon").
Tvrdí především, že Nejvyšší soud příliš široce vyložil pojem "přechovávání". Dle §188 odst. 1 trestního zákona se trestného činu se dopustí ten, "kdo vyrobí, sobě nebo jinému opatří anebo přechovává předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku nebo jedu". Dle mínění Nejvyššího soudu je přitom přechováváním jakýkoliv způsob držení prekursoru bez povolení. Postačuje, má-li jej pachatel ve své moci, aniž by se jednalo o předmět přímo jeho, a nezáleží ani na délce přechovávání. S tímto názorem Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí a považuje jej za nebezpečný.
Kromě toto uvádí, že hodnocení důkazů bylo jednostranné a naznačuje, že mu drogu, která byla u něj nalezena, mohl někdo podstrčit.
Stěžovatel odkazuje na principy řádného a spravedlivého procesu, tak jak plynou z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení a vyslovil názor, že k porušení základních práv a svobod stěžovatele nedošlo a jeho námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 6 T 18/2007 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje právní a skutkové závěry obecných soudů na úrovni podústavního práva a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Výklad jednotlivých ustanovení trestního zákona, včetně slova "přechovává" užitého v jeho §188 odst. 1 a obdobných otázek je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud pouze provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný.
Ke stěžovatelovým skutkovým námitkám Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že soudy vyšly při závěru o vině ze zcela konkrétních zjištění, přičemž se vypořádaly právě i se stěžovatelovým tvrzením o podstrčení drogy (viz str. 684 a násl. a 727 a násl. spisu), kdy dospěly k závěru, že stěžovatel jistě věděl, co v zavazadlovém prostoru vozidla, které řídil, převáží, tedy přechovává, neboť není možné přijmout hypotézu, že by neznámý pachatel ponechal v cizím vozidle prekursor velmi vysoké peněžní hodnoty, když obviněného ani nález údajně cizí tašky v kufru vozidla nepřekvapil a postupně policistům Policie České republiky předkládal různá tvrzení o tom, co má příslušné zavazadlo obsahovat (nejprve tvrdil, že v zavazadle je obuv a poté, co se ukázalo, že obsahem je bílý prášek, začal tvrdit, že je to prášek na praní).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelovy námitky mají charakter polemiky se závěry obecných soudů, které jsou však řádně odůvodněny a nevybočují z mezí ústavnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu