Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 21.05.2008, sp. zn. I. ÚS 1056/07 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ],paralelní citace: N 94/49 SbNU 409 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:1.US.1056.07.2
K aplikaci §150 o. s. ř. a §151 odst. 2 o. s. ř. soudem při rozhodování o nákladech řízení
Právní větaÚstavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom však rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Proto Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení - tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné - postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod [srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253), sp. zn. I. ÚS 800/06 ze dne 7. 8. 2007 (N 121/46 SbNU 143), sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171), sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006 (N 39/40 SbNU 325) a další]. Otázka nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení.
ECLI:CZ:US:2008:1.US.1056.07.2
sp. zn. I. ÚS 1056/07NálezNález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 ve věci ústavní stížnosti P. H. proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Opavě č. j. 24 Ro 2399/2006-6 ze dne 7. 11. 2006 ve výroku o nákladech řízení a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 86/2007-62 ze dne 28. 2. 2007, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení §137 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §3 odst. 1 bodu 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.Ústavní stížnost se zamítá.Odůvodnění:I.Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Opavě č. j. 24 Ro 2399/2006-6 ze dne 7. 11. 2006 ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 86/2007-62 ze dne 28. 2. 2007, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Vzhledem ke své sociální situaci navrhoval také odložení vykonatelnosti těchto rozhodnutí. Stěžovatel současně (postupně) navrhl zrušení ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení §137 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §3 odst. 1 bodu 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:Stěžovatel tvrdí, že se Krajský soud v Ostravě nezabýval a nevypořádal se všemi uplatněnými okolnostmi a důvody, které uvedl pro posouzení otázky náhrady nákladů řízení. Krajský soud všechny tyto okolnosti a důvody označil paušálně "za svízelné finanční poměry". Jeho rozhodnutí je prý neúplné a nepřezkoumatelné, takže vykazuje znaky libovůle. Potvrdil tak výši nákladů řízení v částce 8 454 Kč, která je zcela neadekvátní žalované částce 1 008 Kč, čímž je porušena zásada přiměřenosti.Stěžovatel dále požádal o odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí, protože jejich výkon by pro něho znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout vedlejšímu účastníkovi (Dopravnímu podniku Ostrava). Samotnou dlužnou částku ve výši 1 008 Kč stěžovatel zaplatil.Stěžovatel v podání ze dne 9. 7. 2007 navrhl zrušení ustanovení §137 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §3 odst. 1 bodu 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro jejich rozpor s čl. 4 odst. 4Listiny (rozpor se zásadou přiměřenosti), čl. 1Ústavy České republiky a s ustanovením §1o. s. ř. Podáním ze dne 14. 11. 2007 - nikoli prostřednictvím advokáta - rozšířil tento návrh ještě o návrh na zrušení ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").Následným podáním ze dne 17. 1. 2008 vzal stěžovatel zpět - rovněž nikoli prostřednictvím advokáta - návrhy na zrušení ustanovení §137 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §30 odst. 1zákona o Ústavním soudu.Podáním ze dne 17. 1. 2008, doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2008, vyslovil stěžovatel souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.II.Krajský soud v Ostravě ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s argumenty v ní obsaženými nesouhlasí a považuje ji za nedůvodnou. V napadeném rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a odůvodnil, proč neshledal podmínky aplikace ustanovení §150o. s. ř. a proč nepostupoval podle ustanovení §151 odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.Okresní soud v Opavě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odmítl tvrzení, že by výše označeným platebním rozkazem porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Oba obecné soudy vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádřením ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovateli je k eventuální replice nezasílal.Ústavní soud zaslal ústavní stížnost i Dopravnímu podniku Ostrava, a. s., s tím, že mu zákon o Ústavním soudu přiznává postavení vedlejšího účastníka, a vyzval ho k vyjádření k této ústavní stížnosti. Dopravní podnik Ostrava, a. s., dopisem ze dne 19. 10. 2007 sdělil, že se postavení vedlejšího účastníka vzdává. Proto s ním Ústavní soud jako s vedlejším účastníkem dále nenakládal.Poněvadž od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj se souhlasem účastníků upustil (§44 odst. 2zákona o Ústavním soudu).III.Ústavní soud usnesením č. j. I. ÚS 1056/07-57 ze dne 9. října 2007 vyhověl návrhu stěžovatele a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud na základě soudního spisu nedovodil žádný důležitý veřejný zájem, který by mohl být rozhodnutím o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dotčen. Současně také dospěl k závěru, že výkonem napadených rozhodnutí by stěžovatel - vzhledem k tvrzené sociální situaci - mohl utrpět nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout žalobci (Dopravnímu podniku Ostrava).IV.K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 24 Ro 2399/2006 vedený u Okresního soudu v Opavě. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byl podán návrh na vydání platebního rozkazu o zaplacení částky 1 008 Kč z titulu dlužného jízdného ve výši 8 Kč a přirážky k jízdnému ve výši 1 000 Kč s příslušenstvím a o zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 8 454 Kč (z toho 600 Kč soudní poplatek, 6 000 Kč odměna právnímu zástupci žalobce podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., 600 Kč náhrada hotových výdajů za 2 úkony právní služby a 1 254 Kč DPH). Okresní soud v Opavě návrhu vyhověl a platebním rozkazem č. j. 24 Ro 2399/2006-6 ze dne 7. 11. 2006 uložil stěžovateli zaplacení dlužného jízdného a přirážky k jízdnému i náhrady nákladů řízení.Proti výroku o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že tyto náklady jsou nepřiměřeně vysoké, neboť se jedná o typovou formulářovou žalobu, která nevyžaduje žádnou složitější právnickou práci. Stěžovatel stručně poukázal na své obtížné majetkové a sociální poměry, které jsou špatné a jsou soudu prvního stupně známy. Přiložil exekuční příkaz a protokol o prohlášení majetku, dále pak i potvrzení o vedení v evidenci úřadu práce. Následným podáním své osobní, majetkové a sociální poměry blíže rozvedl.Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 57 Co 86/2007-62 ze dne 28. 2. 2007 platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení potvrdil a současně rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku 952 Kč. Uvedl, že soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval správně a v souladu s právními předpisy. Dále prohlásil, že neshledal důvody aplikace mimořádného ustanovení §150o. s. ř. Podle jeho názoru svízelné finanční poměry stěžovatele samy o sobě důvodem aplikace tohoto ustanovení nejsou. Neshledal rovněž důvody pro postup podle ustanovení §151 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř., protože v dané věci nenalezl žádné rozhodující okolnosti, které by odůvodňovaly použití ustanovení o mimosmluvní odměně. Odvolací soud dále konstatoval, že stěžovatel měl možnost předejít předmětnému sporu, a to splněním své povinnosti, k níž se zavázal již podpisem dohody ze dne 20. 5. 2004 (dohoda s Dopravním podnikem Ostrava), nebo mohl reagovat na upomínku ze dne 12. 5. 2006. Vzhledem k těmto skutečnostem odvolací soud nepovolil ani splátky k úhradě stanovených částek.V.Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele směřující proti výši odměny podle advokátního tarifu, která podle jeho názoru neodpovídá náročnosti projednávané věci. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2Listiny základních práv a svobod. Přitom však rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod. To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Proto Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení - tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné - postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3Listiny základních práv a svobod [srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253), sp. zn. I. ÚS 800/06 ze dne 7. 8. 2007 (N 121/46 SbNU 143), sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171), sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006 (N 39/40 SbNU 325) a další]. Otázka nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení.V souzené věci však k takové situaci zjevně nedošlo. Odměna podle advokátního tarifu - ve srovnání s konkrétní výší žalované částky - se sice zdá být vysoká, avšak tento tarif je stanoven právním předpisem ve vazbě na předmět příslušné právní věci. Současně je však nutno si uvědomit, že stěžovatel sám neučinil nic, aby řízení, v němž bylo projednáváno dlužné jízdné a přirážka za jízdu bez zaplacení jízdného, zabránil. V době předcházející soudnímu řízení měl totiž dostatek časového prostoru k tomu, aby svůj dluh, o jehož existenci nebyly pochybnosti, vůči Dopravnímu podniku Ostrava vyrovnal. Ústavní soud v tomto případě přisvědčil odvolacímu soudu, který posuzoval, zda lze v předmětné věci postupovat podle ustanovení §150 nebo §151 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se odvolací soud námitkami stěžovatele zabýval a hodnotil stanovení povinnosti k úhradě nákladů řízení ze všech potřebných úhlů pohledu. Proto Ústavní soud - při přezkoumání rozhodování obecných soudů v otázce povinnosti náhrady nákladů řízení - dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy. V jejich rozhodnutí nelze shledat ani libovůli ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich obecné soudy vyvodily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení stěžovatelových základních práv, jichž se dovolává, nedošlo.Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost zamítnout.Pokud jde o v záhlaví uvedená (napadená) ustanovení právních předpisů, Ústavní soud konstatuje, že původní návrh na jejich zrušení vzal stěžovatel částečně zpět. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (a se zřetelem i k ustanovení §77zákona o Ústavním soudu a contrario) však zpětvzetí návrhu na zrušení právního předpisu zásadně nemá právní relevanci. Ohledně všech, tedy i původně napadených ustanovení právních předpisů, však platí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta či zamítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného ve smyslu §74zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost odmítnuta či zamítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.Odlišné stanovisko k tomuto nálezu si vyhradila soudkyně Ivana Janů.
Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů k výroku nálezuVe smyslu §22 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám odlišné stanovisko k výroku nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1056/07. Ústavní soud v této věci rozhodoval o ústavní stížnosti proti výroku platebního rozkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 11. 2006 č. j. 24 Ro 2399/2006-6 o nákladech řízení a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2007 č. j. 57 Co 86/2007-62, spojené s návrhem na zrušení částí několika právních předpisů. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, zejména tím, že přiznaly úspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení ve výši 8 454 Kč (pozn. z více než 90 % tvořených odměnou advokáta), což bylo neadekvátní žalované částce za jízdu "na černo" (1 008 Kč: z titulu dlužného jízdného 8 Kč a přirážky k jízdnému 1 000 Kč). V řízení před obecnými soudy poukazoval stěžovatel na skutečnost, že náklady řízení jsou nepřiměřeně vysoké, neboť se jedná o typovou formulářovou žalobu, která nevyžaduje žádnou složitější právnickou práci. V odůvodnění nálezu (str. 5) je konstatováno, že odměna podle advokátního tarifu - ve srovnání s konkrétní výši žalované částky - se sice zdá být vysoká, avšak tento tarif je stanoven právním předpisem ve vazbě na předmět příslušné právní věci. Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/06 [nález ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)] při posuzování odměn exekutora vyjádřil myšlenku, že by jeho odměna "neměla vycházet pouze z přímé závislosti na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce". Mám za to, že tento právní závěr má obecné použití, tedy také pro stanovení výše odměn dalších právnických povolání, tedy i v odměnách advokáta se musí odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost. Nerespektování přiměřenosti odměny a vykonané činnosti může ve svých důsledcích - v návaznosti na hypertrofii právních předpisů, jejich složitost a z toho plynoucí nezbytné potřeby právní pomoci i v jednoduchých záležitostech - vést k nežádoucím společenským implikacím, až k finanční nedostupnosti právní pomoci pro jednotlivce a nutnosti hradit náklady na právní pomoc stále většímu počtu subjektů státem, tj. ve finále z prostředků daňových poplatníků. Ve smyslu těchto závěrů může "černá" jízda, byť čin odsouzeníhodný, znamenat i celoživotní zadlužení viníka (s přihlédnutím k narůstajícímu příslušenství - úrokům z prodlení), pokud není schopen uhradit přisouzenou částku bezprostředně a nedošlo k povolení splátek, jako v případě námi posuzovaném.Vzhledem k těmto skutečnostem mělo být ústavní stížnosti vyhověno, neboť obecné soudy zasáhly do základního práva stěžovatele chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože se nezabývaly jeho námitkami ani případným hodnocením podzákonných předpisů upravujících advokátní tarif ve smyslu přímé aplikace ústavního pořádku. V této souvislosti namítám, že postup, kdy konkrétní výši odměn (jdoucí k tíži třetí osoby) určuje Ministerstvo spravedlnosti jako exekutivní orgán vyhláškou, a nikoliv Parlament zákonem (aniž dokonce zákon stanoví referenční rámec pro exekutivní moc), vede k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož lze povinnosti ukládat pouze na základě zákona a v jeho mezích, a ve svých důsledcích k zásahu do vlastnického práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny. V těchto souvislostech považuji stav, kdy účastník soudního řízení je povinen zaplatit protistraně - advokátovi paušální sumu stanovenou vyhláškou, aniž by odpovídala namáhavosti výkonu služby, za nejen nemorální, ale i za rozporný s ústavním pořádkem. Závěrem konstatuji, že v situaci, kdy stěžovatel navrhl i zrušení některých částí advokátního tarifu, měl senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti přerušit a věc předložit plénu Ústavního soudu.