ECLI:CZ:US:2008:1.US.1057.07.1
sp. zn. I. ÚS 1057/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně, o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, čj. 25 Cdo 2904/2005-2001, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2005, čj. 23 Co 115/2005-168, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 10. 9. 2003, čj. 6 C 1023/2002-93, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včasnou ústavní stížností brojí proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení zasaženo do jeho práv zaručených čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve líčí genesi případu a poté opakuje argumentaci obsaženou v dovolání, neboť Nejvyšší soud se jeho námitkami nezabýval (pozn. Ústavního soudu: dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné); nutnost zopakovat dovolací námitky je dle stěžovatele dána "tím spíše, že důvody ústavní stížnosti nejsou tak striktně omezené jako důvody dovolací." V řízení došlo k chybám, které ve svém důsledku znamenají porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Věc byla nesprávně právně posouzena, neboť na zjištěný skutkový stav byla nesprávně aplikována právní norma; tato norma byla rovněž nesprávně vyložena. Stěžovatel vytýká, že odvolací soud se v opětovném rozhodnutí nezabýval otázkou spoluzavinění Města Rakovník, jakož i tím, zda je na straně stěžovatele alespoň vědomá nedbalost. Dále stěžovatel polemizuje s odvolacím soudem v tom směru, že při odvolávání z funkce a při rozvazování pracovního poměru s Ing. K. nezanedbal žádné své povinnosti; škodu naopak způsobilo svým postupem Město Rakovník. Stěžovatel při podání dovolání považoval za otázku zásadního právního významu, zda je jakýkoliv vedoucí představitel "správního orgánu, nebo konkrétně obce, nebo vedoucí pracovník organizace" ve smyslu §420 občanského zákoníku odpovědný za škodu vzniklou nesprávným postupem nebo poruchou v postupu tohoto orgánu. Nejvyšší soud dovolání odmítl, a proto se stěžovatel obrací na Ústavní soud; v ústavní stížnosti tuto otázku dále rozebírá (s tím, že odpovědnost představitele organizace "je více méně politická"). Dále se stěžovatel zabývá vztahem odpovědnosti zástupce a zastoupeného, jakož i nutností doručovat podle §266a zákoníku práce č. 65/1965 Sb. Stěžovatel uzavírá, že porušení základních práv spočívá v tom, že "soudy nereflektovaly na všechny podstatné námitky stěžovatele, aniž by řádně odůvodnily svůj postup a že rozhodnutí soudů byla nedostatečně odůvodněna, přičemž byly na případ aplikovány nesprávné právní normy".
Z procesního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 10. 9. 2003, čj. 6 C 1023/2002-93, uložil stěžovateli (coby žalovanému) povinnost zaplatit žalobci (Městu Rakovník) částku 135 364,50 Kč s úrokem z prodlení, v ostatním žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že poté, co Rada Města Rakovník rozhodla o odvolání Ing. F. K. z funkce tajemníka městského úřadu, pověřila stěžovatele, který byl starostou města, dočasně plněním úkolů tajemníka městského úřadu, včetně řešení pracovněprávního vztahu s Ing. K. dle platných předpisů. Stěžovatel ukončení tohoto pracovněprávního vztahu řádně nezajistil; v následném soudním řízení bylo k návrhu Ing. K. pravomocně rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, neboť obě výpovědi mu byly dány, aniž byl řádně odvolán z funkce. Podle rozhodnutí soudu zaplatil žalobce bývalému tajemníkovi na náhradě nákladů řízení a na náhradě mzdy celkem částku 233 440 Kč; z této částky požadoval 135 364,50 Kč na stěžovateli z titulu náhrady škody. Stěžovatel porušil povinnosti při plnění pracovních úkolů ve formě vědomé nedbalosti a za vzniklou škodu odpovídá podle §172 odst. 1 zákoníku práce v rozsahu čtyř a půl násobku průměrného měsíčního výdělku (§179 odst. 1 a 2 zákoníku práce).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2004, čj. 23 Co 477/2003-129, rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že odpovědnost za škodu způsobenou starostou při výkonu veřejné funkce se řídí podle §420 občanského zákoníku. Stěžovatel sice nese odpovědnost za to, že nepostupoval zcela správně při odvolání z funkce a ukončení pracovního poměru tajemníka, což vedlo ke vzniku škody na straně žalobce, avšak při doručování písemností jednal způsobem, který byl v úřadě zaveden, a jeho odpovědnost je především politická.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2005, čj. 25 Cdo 1319/2004-152, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že pokud stěžovatel porušil povinnost, jež mu jako starostovi byla Radou Města uložena při řešení pracovněprávní záležitosti s tehdejším tajemníkem úřadu, jde o porušení povinnosti starosty, který nepožívá žádné imunity, jež by ho zbavovala odpovědnosti za škodu jím způsobenou, a ani politická odpovědnost veřejného funkcionáře nezakládá důvod ke zproštění odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 odst. 3 občanského zákoníku. Otázku zavinění pak nelze směšovat s otázkou porušení povinnosti.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2005, čj. 23 Co 115/2005-168, rozsudek soudu I. stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že žalovaný podle §420 občanského zákoníku odpovídá za škodu, která žalobci vznikla vyplacením náhrady mzdy a náhrady nákladů řízení Ing. K. v příčinné souvislosti s tím, že žalovaný nesplnil povinnost uloženou mu usnesením Rady Města, neboť nezajistil, aby byl dosavadní tajemník městského úřadu Ing. K. odvolán z funkce a ukončen s ním pracovní poměr v souladu s pracovněprávními předpisy. K tvrzení žalovaného, že on škodu nezavinil, když zápis o odvolání tajemníka z funkce mu nechal doručit prostřednictvím zapisovatelky, která dala zápis pouze do přihrádky v úřadě, odvolací soud uvedl, že pouhé předání zápisu ze zasedání městské rady není právním úkonem odvolání z funkce, takže je nadbytečné zjišťovat, zda žalovaný pověřil jemu podřízeného doručením zápisu tajemníkovi, a žádné důkazy k prokázání tvrzení, že své kroky konzultoval s právníky, žalovaný nenavrhl. Neprokázal tedy existenci okolností, které by mohly vést ke zproštění jeho odpovědnosti ve smyslu §420 odst. 3 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2007, čj. 25 Cdo 2904/2005-201, dovolání stěžovatele odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. O přípustnosti dovolání lze uvažovat jenom podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak podmínky přípustnosti podle tohoto ustanovení nejsou splněny. Námitky stěžovatele nesměřují proti právnímu posouzení, nýbrž proti skutkovému stavu, jehož vlastní verzi stěžovatel předkládá. Ani nadnesená otázka - zda vedoucí pracovník je ve smyslu §420 občanského zákoníku odpovědný za škodu vzniklou nesprávným postupem podřízených - nemá v dané věci právní význam, neboť odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na faktu, že by někdo z podřízených nesplnil pokyn nebo příkaz stěžovatele, ale na skutečnosti, že stěžovatel nezajistil provedení právního úkonu odvolání z funkce tajemníka, ač jej tím městská rada pověřila.
Po seznámení se s obsahem podání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Takový zásah do ústavně garantovaných práv však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se ústavní stížností zabývá jen v rozsahu namítaných porušení základních práv rozhodnutím, jehož zrušení se stěžovatel domáhá.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zcela přehlíží naznačený zásadní rozdíl mezi rozhodováním civilních soudů a funkcí, kterou plní rozhodování Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel sice cituje některé články Ústavy, Listiny a Úmluvy, avšak jde o pouhou citaci těchto právních textů bez jakékoliv bližší konkretizace. V ústavní stížnosti tak chybí jakákoliv ústavněprávní argumentace; celá ústavní stížnost je ve skutečnosti pouhou polemikou s rozhodnutími obecných soudů. Jak již Ústavní soud mnohokráte zdůraznil, právo na spravedlivý proces neznamená právo na úspěch v soudním řízení, ale má ryze procesní obsah; proto ani skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, nemůže založit důvodnost Ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat prostou zákonnost napadeného rozhodnutí, ale to, zda obecné soudy neporušily stěžovatelova ústavně garantovaná základní práva a svobody. Tuto skutečnost však stěžovatel zjevně pomíjí, o čemž svědčí argumentace o nesprávném právním posouzení, o nesprávné aplikaci právní normy na skutkový stav apod. V rovině ústavní však Ústavní soud porušení základních práv a svobod neshledal. Postup obecných soudů nelze považovat za svévolný, závěry k nimž dospěly nejsou v příkrém rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, a napadená rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna: např. tvrdí-li stěžovatel, že se soudy nezabývaly otázkou jeho nevědomé nedbalosti, je na omylu, neboť aplikací §420 odst. 3 občanského zákoníku se zabýval jak soud odvolací, tak i dovolací (k tomu Ústavní soud podotýká, že v případě odpovědnosti za škodu podle §420 občanského zákoníku se zavinění škůdce předpokládá a je na něm, aby se exkulpoval). Z ústavního hlediska tedy napadená rozhodnutí obstojí.
Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, a to bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu