ECLI:CZ:US:2008:1.US.1070.07.1
sp. zn. I. ÚS 1070/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. M. K., zast. JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, sídlem Krkonošská 16, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12.2.2007, č.j. Nco 208/2006-39, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27.4.2007, napadl v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jímž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudce Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") JUDr. Martina Valehracha projednávajícího stěžovatelovu žalobu v řízení na ochranu osobnosti vedeném u městského soudu pod sp.zn. 34 C 63/2006. Uvedl, že tímto usnesením rozhodl vrchní soud tak, že soudkyně není vyloučena (správně má být "soudce není vyloučen") z projednávání a rozhodnutí v této právní věci. Konstatoval, že námitku podjatosti učinil svým podáním ze dne 6.10.2006, doslovně citoval z jejího odůvodnění (část II. návrhu) a z jejího hodnocení vrchním soudem (část III. návrhu). Stěžovatel je toho názoru, že vrchní soud se věcí nedostatečně zabýval, nezvážil všechny okolnosti, které byly pro rozhodnutí v dané věci rozhodující a svým rozhodnutím porušil jeho právo na spravedlivý proces garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na zákonného soudce zajištěné čl. 38 odst. 1 Listiny. Rozpor se základními právy spatřuje v těchto skutečnostech:
- odůvodnění napadeného usnesení není přesvědčivé, neobsahuje odkaz na vyjádření dotčených soudců,
- vrchní soud hodnotí jeho podání nesprávně, protože nevznášel námitku podjatosti proti dalším soudkyním, pouze navrhoval, jak má soud rozhodnout v případě vyloučení soudce JUDr. Valehracha,
a v návaznosti na to polemizuje s některými formulacemi vrchního soudu, kterými soud vyjádřil svoje závěry o obsahu stěžovatelových podání.
Na základě těchto okolností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
Znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Z předložených podkladů a ze spisu Městského soudu v Praze sp.zn. 34 C 63/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal vůči RNDr. N. K. žalobu na ochranu osobnosti, kterou se domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaslat mu omluvný dopis. V průběhu prvního jednání dne 5.10.2006 vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči soudci. Usnesením napadeným ústavní stížností vrchní soud rozhodl tak, že soudci městského soudu JUDr. Martin Valehrach, JUDr. Jaroslava Lobotková a JUDr. Dagmar Stamidisová nejsou vyloučení z projednávání a rozhodování věci.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem městského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základní práva na spravedlivý proces a z tohoto pohledu konstatuje, že žádné porušení tohoto práva, ani jiných základních práv stěžovatele, nebylo zjištěno.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelův nesouhlas s posouzením jeho námitky podjatosti, přičemž odkazuje i na nález ve věci sp.zn. I. ÚS 371/04. K tomuto odkazu Ústavní soud dodává, že v právní větě uvedeného nálezu je obsažena myšlenka o tom, že vyloučení soudce má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tedy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Na ni však navazuje teze, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního; tedy že otázka podjatosti nemůže vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení. Z obsahu napadeného usnesení je zřejmé, že vrchní soud stěžovatelovy námitky věcně posoudil a adekvátně zhodnotil (viz odůvodnění). Je třeba zdůraznit, že k vyloučení soudce nemůže postačovat subjektivní představa a pocity některého z účastníků řízení.
První senát Ústavního soudu si je vědom jisté odlišnosti přístupů k projednávání ústavních stížností, jejichž předmětem jsou tvrzené námitky podjatosti. Stěžovatel doručil Ústavnímu soudu dne 27.2.2007 jinou ústavní stížnost (její obsah využil při koncipování druhé ústavní stížnosti - viz výše připomenutá neopravená formulace) proti usnesení vrchního soudu ze dne 20.11.2006, č.j. Nco 221/2006-37. Napadené usnesení bylo vydáno v řízení zahájeném stěžovatelovou žalobou na ochranu osobnosti vůči JUDr. S. K. V průběhu tohoto řízení vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudkyně městského soudu JUDr. Jaroslavy Lobotkové, o které rozhodl vrchní soud tak, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost, a to usnesením ze dne 21.3.2007 (sp.zn. II. ÚS 520/07), tedy ještě před podáním ústavní stížnosti v této věci. První senát Ústavního soudu připouští, že ústavní stížnost založená na tvrzení o podjatosti soudce a podaná v průběhu řízení před obecnými soudy může být přípustná, proto se zabýval posouzením její důvodnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na tuto kvalifikaci stěžovatelova návrhu, není důvodný ani jeho požadavek na náhradu nákladů spojených s podáním ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu