ECLI:CZ:US:2008:1.US.1111.08.1
sp. zn. I. ÚS 1111/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. L. Ž., zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem v Praze 2, Botičská 4, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 To 15/2008-39 ze dne 12. února 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 To 15/2008-39 ze dne 12. února 2008, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 1 Nt 3415/2007-22 ze dne 16. srpna 2007, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 4 T 109/2003. Napadeným rozhodnutím byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel se domáhal povolení obnovy řízení výlučně ve vztahu k uloženému peněžitému trestu 1.000.000,- Kč, neboť Městský soud v Praze uložil tento trest, aniž by zkoumal stěžovatelovy osobní a majetkové poměry. Soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku peněžitý trest neuložil a neměl proto důvod se v průběhu řízení osobními a majetkovými poměry pachatele zabývat. Městský soud v Praze však výrok o trestu změnil a stěžovateli tedy nebyla dána možnost, aby předložil soudu důkazy, z nichž by si soud mohl učinit představu o jeho osobních a majetkových poměrech. Odvolacímu soudu tak nemohly být tyto poměry objektivně známy; jeho výrok je založen na pouhé domněnce soudu, který dovodil, že peněžitý trest je přiměřený "s ohledem na zřejmé poměry obžalovaných podnikatelů, a to jak v podle všeho finančně velmi úspěšné a zajištěné firmě Bussmark, tak i v dalších podnikatelských subjektech zapsaných v obchodním rejstříku, na jejichž vedoucích postech figurují".
Stěžovatel poukázal na ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu, podle něhož musí být v odůvodnění rozsudku uvedeno, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Závěr soudu, že majetkové poměry stěžovatele jsou dobré, však žádnými konkrétními důkazy podepřen nebyl, resp. soud je v odůvodnění rozsudku neuvedl.
Stěžovatel dále uvedl, že se návrhem na obnovu řízení domáhal toho, aby byly skutečně zjištěny jeho osobní a majetkové poměry, což doložil řadou skutečností, z nichž bylo možno tyto poznatky dovodit. Z navrhovaných důkazů prý vyplynulo, že stěžovatel v rozhodném období neměl z účasti ve společnostech žádné příjmy.
Stěžovatel dodal, že soud prvního stupně návrh na povolení obnovy řízení zamítl s odůvodněním, že zákonné podmínky povolení obnovy nejsou splněny. Stěžovatel namítá, že uvedeným rozhodnutím byla obejita dvoufázovost tohoto mimořádného opravného prostředku, a to tím, že již v první fázi soud "dospěje" k závěru že předložené skutečnosti a důkazy nemohou v žádném případě výrok (zde o trestu) změnit. K takovému závěru by mohl soud - podle názoru stěžovatele - dospět jen tehdy, pokud by byl zcela konkrétně schopen uvést, proč tomu tak být nemůže. V daném případě stěžovatel předložil materiály nepochybně relevantní, navíc šlo o materiály, které byly soudu dříve neznámé (o "novosti" předložených důkazů jako základní podmínce pro povolení obnovy ani jeden soud nepochyboval).
Stěžovatel vytýkal soudu prvního stupně i jednostranné hodnocení některých skutečností. Jak v rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i v rozhodnutí soudu odvolacího absentují úvahy, proč se stěžovatel snaží dosáhnout snížení peněžitého trestu. V této souvislosti zdůrazňuje, že hlavním motivem jeho snahy je to, že reálně není schopen tento peněžitý trest zaplatit.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
II.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jsou v ní v zásadě obsaženy argumenty uplatněné již ve stížnosti jím projednávané, které jsou doplněny nesouhlasnou polemikou s napadeným rozhodnutím. Proto na ně odkázal. Vzhledem k tomu, že ve vyjádření odvolacího soudu nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k tomuto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovateli je ani nezasílal k případné replilce.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 1 Nt 3415/2007 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10. Ze spisu zjistil, že stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení vedeného pod sp. zn. 4 T 109/2003 u Obvodního soudu pro Prahu 10. Navrhoval povolení obnovy pouze ve vztahu k uloženému peněžitému trestu. Usnesením označeného soudu č. j. 1 Nt 3415/2007-22 ze dne 16. srpna 2007 byl tento návrh zamítnut. Soud prvního stupně uvedl, že z odůvodnění rozsudku městského soudu, jímž byl peněžitý trest uložen, je zřejmé, že se soud poměry stěžovatele zabýval v dostatečné míře, a poukázal na skutečnosti, které v trestním řízení vyšly najevo. Z prokázané trestné činnosti je prý zřejmé, že stěžovatel zakládá bytová družstva k dosažení nemalého osobního prospěchu, byť je tento získáván zastřeně a skutečně není vyplácen přímo družstvy. Soud uvedl, že tvrzení, že řadu vedoucích funkcí stěžovatel zastává pro blaho společnosti zdarma, je v rozporu s řádně zjištěným skutkovým stavem a nejde o novou skutečnost, která by snad dříve soudu nebyla známa. Stěžovatelem navrhované "nové" důkazy tedy nejsou takového rázu, aby vedly k důvodnému závěru, že by mohly významně ovlivnit skutkový stav (závěry o majetkových poměrech stěžovatele), aby byl návrh na obnovu řízení důvodný. Podle soudu prvního stupně jde v podstatě jen o způsob obhajoby, s níž se odvolací soud již vypořádal v odůvodnění výroku o uložení trestu, dovodiv, že stěžovatel působí v klíčových pozicích v řadě firem disponujících velkým objemem finančních prostředků; tvrzení, že vykonává náročné manažerství zdarma, je jen účelové.
Stížnost proti usnesení soudu prvního stupně byla usnesením Městského soudu v Praze č. j. 9 To 15/2008-39 ze dne 12. února 2008 zamítnuta. V odůvodnění napadeného rozhodnutí soud zejména uvedl, že stěžovatelem deklarovaný příjem rozhodně neodpovídá jeho osobě a způsobu života, jak též vyplývá z listin jím doložených. Prohlásil, že poměry pachatele nejsou jen soupisem jeho aktuálních hmotných aktiv, ale je nutno posoudit i všechna hlediska, která ovlivňují schopnosti a možnosti stěžovatele dosáhnout určité majetkové úrovně v dané době a místě. Odsouzený (stěžovatel) se pohyboval a pohybuje v několika významných manažerských funkcích a možnost jeho potrestání peněžitým trestem a závazky z toho plynoucí vůči státu nemohou být ovlivněny tím, že tyto funkce údajně vykonává obětavě zdarma či za nízkou odměnu. Poměry pachatele při ukládání peněžitého trestu je třeba zkoumat komplexně, tak jak to činil v původním řízení odvolací soud, a ne je mapovat jen jednostranně ve svůj prospěch, jak činí odsouzený. Schopnostem a možnostem odsouzeného jako významného manažera a vedoucího pracovníka nekorespondují pracovní uplatnění vykonávaná zdarma, pokud by pochopitelně takové argumentaci někdo věřil. Naopak jeho citované schopnosti a možnosti nejsou v rozporu s uloženým peněžitým trestem ve výměře 1 mil. Kč.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a ústavní zásady "nullum crimen, nulla poena sine lege", přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů při posouzení, zda jsou splněny podmínky povolení obnovy řízení podle ustanovení §278 trestního řádu. Tu nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy obcházely "dvoufázovost" obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku. Z ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu v podstatě vyplývá, že obecné soudy jsou při posuzování podmínek povolení obnovy řízení povinny posoudit, zda nové skutečnosti nebo důkazy (soudu dříve neznámé) jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné než napadené rozhodnutí; tedy uvedené posouzení spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Vzhledem k tomu, že návrh na obnovu řízení se týkal pouze výroku o peněžitém trestu, pak při posuzování podmínek povolení obnovy řízení musely obecné soudy zvažovat, zda původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§278 odst. 1 tr. řádu). Obecné soudy proto musí již při posuzování, zda bude obnova řízení povolena, zkoumat, zda by předkládané "nové skutečnosti" mohly výrok o trestu změnit. Právě tímto posouzením se obecné soudy ve svých rozhodnutích zabývaly; přitom postupovaly v intencích daných příslušnými ustanoveními trestního řádu, a proto jim porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vytýkat.
Pokud ústavní stížnost v bodu I. kritizuje i samotné rozhodnutí o uložení peněžitého trestu (rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 39/2006 ze dne 29. března 2006) Ústavní soud konstatuje, že uvedené rozhodnutí v tomto řízení napadeno není. Tu je třeba poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1828/07 ze dne 13. března 2008, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele směřující právě (mimo jiné) i proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze. V citovaném rozhodnutí Ústavní soud uvedl: "Rovněž neobstojí tvrzení stěžovatele, že se odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou jeho osobních a majetkových poměrů při ukládání peněžitého trestu. Základním předpokladem pro uložení peněžitého trestu je skutečnost, že pachatel úmyslného trestného činu trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§53 odst. 1 tr. zákona) a jeho funkcí je především postižení majetkového prospěchu, který pachatel získal z trestné činnosti, jestliže jej nelze odčerpat jinak. Při stanovení konkrétní výměry peněžitého trestu se pak zohledňují osobní a majetkové poměry pachatele proto, aby byl uložený peněžitý trest dobytný (§54 odst. 1 tr. zákona). Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že peněžitý trest byl stěžovateli uložen za současného snížení výměry podmíněného trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního stupně, vypuštěním probace a povinnosti uhradit družstvu způsobenou škodu, jakož i omezením výměry trestu zákazu činnosti. Peněžitý trest byl stanoven s ohledem na výši podvodem získané částky a na stěžovatelovu účast ve "dle všeho finančně velmi úspěšné a zajištěné firmě Bussmark" a v dalších podnikatelských subjektech zapsaných v obchodním rejstříku, na jejichž vedoucích postech figuruje (podle výpisu z obchodního rejstříku z 18. 10. 2005 - 19. 10. 2005 byl stěžovatel statutárním orgánem či společníkem v sedmi družstvech a obchodních společnostech). Ačkoliv odvolací soud blíže nezjišťoval stěžovatelovy majetkové poměry (tj. stav jeho jmění, konkrétní výdělkové poměry a závazky - viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání, Praha: C.H. Beck, 2004, str. 470), způsob, kterým dovodil stěžovatelovu solventnost, nelze považovat za nepřípustný, a ani zde není důvod k závěru, že ústavním pořádkem chráněná práva stěžovatele byla konkrétně porušena. Není bez významu, že v ústavní stížnosti stěžovatel netvrdí, že jeho majetkové poměry neumožňují, aby peněžitý trest fakticky vykonal."
Další námitkou stěžovatele vůči napadenému rozhodnutí je to, že obecné soudy dostatečně nezhodnotily předložené důkazy ve svém komplexu, nevypořádaly se dostatečně se všemi důkazy a jejich hodnocení je v některých případech jednostranné. Ústavní soud nepřisvědčil ani tomuto komplexu námitek. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že při hodnocení důkazů a posuzování "nových" skutečností postupovaly v intencích daných výše uvedeným ustanovením §278 trestního řádu. Obecné soudy tedy posuzovaly skutečnosti stěžovatelem předložené samostatně i ve vazbě, ke skutečnostem, které vyšly najevo již v předchozím řízení. Současně také oba soudy vyslovily a řádně odůvodnily hodnocení posuzovaných skutečností a důkazů. Na základě tohoto procesu potom vyslovily závěr, že podmínky povolení obnovy řízení nejsou splněny. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy ani v tomto směru svým postupem právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušily podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel se konečně dovolával i čl. 39 Listiny, který zakotvuje ústavní princip "nullum crimen, nulla poena sine lege". Ústavní soud předpokládá, že tu došlo k nedorozumění, neboť uvedený princip se týká řízení nalézacího a řízení o obnově řízení se přímo nedotýká.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu