ECLI:CZ:US:2008:1.US.1167.08.1
sp. zn. I. ÚS 1167/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů, se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla 1800/2, zastoupené Mgr. Petrem Jahodou, advokátem v Praze 10, Boloňská 310, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 24/2008-114 ze dne 12. února 2008 ve výroku, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 16 C 178/2006-87 ze dne 10. května 2007, a ve výroku o nákladech řízení před odvolacím soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 24/2008-114 ze dne 12. února 2008 ve výroku, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 16 C 178/2006-87 ze dne 10. května 2007, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku o nákladech řízení před odvolacím soudem. Napadeným rozhodnutím byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka je přesvědčena, že jí obecné soudy přiznaly mnohem nižší náhradu nákladů řízení, než na jakou měla právo, čímž porušily její základní právo zaručené ve výše uvedených ustanoveních Listiny.
Stěžovatelka uvedla, že předmětem žaloby, která byla proti ní podána vedlejším účastníkem - obchodní společností FINPROF, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Národní 25 (dále jen "vedlejší účastník"), bylo uložení povinnosti uzavřít s ním kupní smlouvu na specifikované nemovitosti za kupní cenu ve výši 55.535.000,- Kč. Podle jejího názoru se podle navrhovaného petitu jednalo u žalobu na plnění ("..uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu...") a stanovení nákladů řízení mělo být posouzeno podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."); jednalo se totiž o věc, jejímž předmětem bylo plnění penězi ocenitelné. Jestliže obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovaly podle ustanovení §7 písm. e) citované vyhlášky s tím, že předmětem řízení nebyla věc ocenitelná v penězích, a přiznaly jí podstatně nižší náhradu nákladů řízení, než by byla stanovena podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6, porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces zásadním způsobem. To proto, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí s právem na právní pomoc.
Stěžovatelka na podporu svého stanoviska argumentuje odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. července 2001 a na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 33 Odo 238/2001-111 ze dne 31. března 2003.
Stěžovatelka podpůrně uvádí skutečnosti, z nichž vyplývá, že ani pro vedlejšího účastníka nemůže být přiznání plné výše náhrady nákladů (podle jejího výpočtu) tvrdé, protože svým jednáním soudní spor zcela vyvolal a dále v řízení nekonal. Současně navrhla vlastní způsob výpočtu výše náhrady nákladů řízení s použitím ustanovení §3 odst. 1 bod 6 citované vyhlášky a dospěla k závěru, že celková výše náhrady nákladů jejího právního zastoupení měla činit 589.407,- Kč a nikoli 18.504,50 Kč, jak dovodily obecné soudy.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze v napadeném rozsahu zrušil.
II.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost neobsahuje ústavně právní argumentaci, z níž by vyplývalo porušení práva na spravedlivý proces; stěžovatelka pouze předkládá svou verzi výkladu příslušných ustanovení podústavního, tj. obyčejného práva. K věci samé pak prohlásil, že pro určení sazby odměny advokáta aplikoval ustanovení §7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť předmětem řízení bylo nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy, byť petit zněl na povinnost uzavřít smlouvu. Z teoretického hlediska jde i zde o žalobu na splnění povinnosti ve smyslu §80 písm. b) o. s. ř. , avšak případné vyhovující rozhodnutí ve věci samé se již nevykonává. Argumentace stěžovatelky, že se v daném případě jednalo o předmět řízení penězi ocenitelný, a že měla být sazba stanovena podle §3 až 6 citované vyhlášky není správná, neboť tento předmět nelze pod žádné z těchto ustanovení podřadit. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadenému rozhodnutí - nepřinášelo. Z tohoto důvodu je také stěžovatelce ani nezasílal k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 16 C 178/2006 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 3. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba o určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu na v navrhovaném petitu uvedené nemovitosti za kupní cenu 55.535.000,- Kč.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 16 C 178/2006-87 ze dne 10. května 2007 byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta a stěžovatelce jako žalované, která měla ve věci úspěch, byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 8.270,50 Kč, spočívajících v nákladech právního zastoupení ve výši 6.960,- Kč, sestávajících z paušální odměny advokáta ve výši 6.200,- Kč dle §7 písm. e) vyhl. č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 750,- Kč za čtyři úkony právní pomoci po 2x 75,- Kč za úkon (příprava a převzetí zastoupení, písemné podání soudu týkající se věci samé) a 2x 300,- Kč za úkon (účast při új. dne 12. 12. 2006 a dne 10. 5. 2006) dle §13 vyhl. č. 177/1996 Sb., a z DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.) z odměny advokáta a náhrad ve výši 19 %, tj. 1.320,50 Kč.)
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal v plném rozsahu odvolání pouze žalobce FINPROF, s. r. o. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 24/2008-114 ze dne 12. února 2008 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 10.234,- Kč. K předmětu ústavní stížnosti z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud se zabýval přezkoumáním výroku o nákladech řízení a tento výrok jako věcně správný s odkazem na §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 484/2000 Sb., v účinném znění, potvrdil. Teprve při odvolacím jednání (č.l. 112 p.v.) stěžovatelka cestou svého právního zástupce na závěr uvedla, že nepovažuje za správné rozhodnutí o výši nákladů řízení, neboť se jedná o určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu a je možné hodnotu nemovitosti vyčíslit. Odvolání do výše nákladů řízení však nepodala a tuto otázku i ve svém vyjádření k odvolání žalobce ignorovala. Odvolací soud pak uvedené tvrzení stěžovatelky blíže nereflektoval.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Proto Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná a z toho důvodu ji odmítl (§43 odst. 1 písm. e/ citovaného zákona).
K tomu je namístě dodat, že opomenutí stěžovatelky podat proti výroku o nákladech řízení odvolání nelze napravit až ústavní stížností, tedy ex post. Tu lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž má ústavní stížnost povahu po výtce jen subsidiární.
V.
Ústavní soud - již jen jako obiter dictum - připomíná, že i kdyby šlo o ústavní stížnost přípustnou, stěží by bylo možné jí vyhovět.
Ústavní soud konstatuje, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy v zásadě podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Ve své předchozí judikatuře se opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, str. 307).
Ústavní soud by stěží mohl přisvědčit úvaze stěžovatelky, že se obecné soudy (a Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti) měly zabývat stěžovatelkou tvrzeným hrubým nepoměrem mezi (v souzené věci) stanovenou sazbou odměny advokáta podle §7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb. a (stěžovatelkou) požadovanou sazbou odměny podle předmětu řízení (částku uvedenou ve smlouvě) dle §3 odst. 1 bod 6 citované vyhlášky. Ústavní soud musí za této situace připomenout - i s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 271/08 ze dne 9. července 2008 - že žaloba jasně zněla na nahrazení chybějícího projevu vůle (povinnost uzavřít kupní smlouvu) ze strany žalovaného [čemuž odpovídá stanovení sazby odměny podle §7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a nikoli na plnění ze smlouvy (vyjádřené v penězích), jež by mělo pro stanovení odměny advokáta význam až ve sporu o její zaplacení; takový spor však předmětem řízení nebyl. Ústavní soud nemá důvod na této argumentaci cokoli měnit.
Pokud se stěžovatelka, tvrdící, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, dovolávala rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. července 2001, Ústavní soud dovozuje, že v souzené věci nelze doslovně z uvedeného názoru vycházet, neboť vyhláškou č. 484/2000 Sb. se změnily podmínky pro výpočet odměny advokáta v řízení prováděném podle části třetí občanského soudního řádu ve srovnání s vyhláškou č. 177/1996 Sb., podle níž musel postupovat Ústavní soud ve věci, která byla ve zmíněném rozhodnutí řešena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2008
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj