ECLI:CZ:US:2008:1.US.1277.08.1
sp. zn. I. ÚS 1277/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Brno, Kuřimská 42, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 3 Tdo 132/2008, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2007, čj. 2 To 89/2007 - 659, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2007, čj. 1 T 10/2000 - 598, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností L. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Současně požádal, aby Ústavní soud, podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl o odkladu výkonu uloženého trestu do rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Shora označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaný (v bodech 1 a 2) a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu (bod 3) podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2, odst. 4 TrZ, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Skutek spáchal tím (zkráceně popsáno), že na základě falešných dokladů, které měly dosvědčovat údajné obchody s nejrůznějším zbožím, neoprávněně požadoval vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, aniž by přitom došlo k uskutečnění zdanitelného plnění a aniž by měl na odpočet daně nárok. V bodě 1 a 2 výroku rozsudku byl požadovaný nadměrný odpočet ve výši 10 000 000,-- Kč stěžovateli skutečně vyplacen. V bodě 3 k vyplacení požadované částky ve výši cca 5 000 000,-- Kč již nedošlo. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem "obchodní živnost - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej" v trvání čtyř roků.
Stěžovatel argumentoval tím, že jeho konečnému odsouzení předcházelo trojí zproštění obžaloby. Poukázal na skutečnosti, které podle jeho názoru potvrzují správnost předchozích zprošťujících rozsudků (nebyl statutárním zástupcem firmy Galamarket; skutečnost, že jmenovaná firma levně nakoupila a draho prodala bylo věcí šikovnosti, a nikoli trestné činnosti kohokoli; žádný orgán činný v trestním řízení zboží nikdy neviděl; stěžovatel sám byl obětí podvodného jednání pana M.; požadavek na vrácení DPH byl správný; hodnocení svědků G. a M., jako nevěrohodných, je nepodložené; k obchodu došlo v roce 1994 a nebylo na něm nic zvláštního; stěžovatel byl odsouzen jen proto, že byl odsouzen i P. K., s nímž se měl stěžovatel dopustit skutku popsaného pod bodem 3 výroku rozsudku). Teprve poté, co odvolací soud rozhodl, aby věc projednal jiný senát, byl, při nezměněném skutkovém stavu věci, odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody přesto, že upozornil na fakta, která ho zbavují viny. Poukázal zejména na skutečnost, že od skutku, který je mu kladen za vinu, uplynulo více jak třináct let. Má za to, že jeho skutek měl být kvalifikován podle §148 odst. 2, event. 3 písm. c) TrZ. Trest, který mu byl uložen, považuje za zcela nepřiměřený, a to i s ohledem na délku řízení. Nejvyššímu soudu vytkl, že nepřisvědčil těmto jeho námitkám a dovolání odmítl.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádřil Nejvyšší soud, který poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že se dovoláním řádně zabýval a námitky stěžovatele shledal zjevně neopodstatněnými. Ústavní soud k tomuto vyjádření při svém rozhodování nepřihlížel, neboť neobsahovalo žádné nové skutečnosti nebo důkazy.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek. Právo na spravedlivý proces totiž znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo v dané věci, ale toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.
V daném případě je zřejmé, že argumenty stěžovatele postrádají ústavněprávní relevanci. Stěžovatel zopakoval námitky, týkající se hodnocení důkazů, které uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci své obhajoby a opravných prostředků. Pokusil se je neúspěšně podřadit pod jednotlivé principy vážící se k dokazování, které Ústavní soud zformuloval ve své konstantní judikatuře, a předložil vlastní verzi hodnocení důkazů s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy dospěly, čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu, zásadně nepřísluší. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit oprávněnost ústavní stížnosti.
V dané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")], dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k odůvodněnému závěru, následně potvrzenému odvolacím soudem a podrobněji rozvedenému i Nejvyšším soudem, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. V roce 1994 dvakrát neoprávněně vylákal daňové výhody a jednou se o to pokusil. Na základě předložených falešných dokladů, majících dosvědčovat údajné obchody s nejrůznějším zbožím, mu měl vzniknout nárok na vrácení tzv. nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši cca patnáct miliónů korun. Závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Přesvědčivě zhodnotily, v čem spatřují věrohodnost a nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, přičemž respektovaly právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a uvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ). V projednávané věci je mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem patrna logická vazba, a nikoli extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno zmíněná soudní rozhodnutí považovat za protiústavní.
K námitce o nepřiměřenosti trestu, s ohledem na délku řízení, je na místě dodat, že pokud se stěžovatel domníval, že v jeho věci docházelo k průtahům, byl oprávněn domáhat se nápravy jiným procesním způsobem [§157a TrŘ, §170 písm. a), §174 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů], aby bylo možno reagovat a napravit případné průtahy v řízení již v rámci soustavy obecného soudnictví a v okamžiku, kdy jsou aktuální. Navíc má možnost, pokud je přesvědčen o nepřiměřenosti délky řízení, využít kompenzační prostředek nápravy v podobě tzv. zadostiučinění, upraveného v ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006. Teprve po vyčerpání těchto institutů by měl stěžovatel možnost obrátit se na Ústavní soud. Pro úplnost je vhodné dodat, že právě délka řízení, jejíž příčina je i na straně stěžovatele z důvodu jeho dlouhodobého pobytu v zahraničí, našla svůj odraz v uloženém trestu, jak je patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, tzn. při samotné dolní hranici příslušné trestní sazby, neboť byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí od pěti do dvanácti let.
K návrhu stěžovatele o odklad výkonu trestu do rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že k rozhodování o tomto návrhu není příslušný. Podle stěžovatelem uváděného ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, může Ústavní soud rozhodnout o odložení vykonatelnosti celého napadeného rozhodnutí, nikoli však o odkladu výkonu uloženého trestu. K takovému rozhodnutí je příslušný pouze obecný soud podle §322 a násl. trestního řádu. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že ve spojení s ústavní stížností sdílí její osud. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu