ECLI:CZ:US:2008:1.US.1280.07.1
sp. zn. I. ÚS 1280/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složené z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem v Ostravě 1, Bankovní 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 6 To 97/2006-3597 ze dne 15. února 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 48 T 13/2004-3278 ze dne 12. května 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 6 To 97/2006-3597 ze dne 15. února 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 48 T 13/2004-3278 ze dne 12. května 2006.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků nepodmíněně; dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen, a to (částečně) ve výroku o vině a v celém výroku o trestu a stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let. Podle názoru stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 4, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“).
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel obecně tvrdí, že celé trestní řízení probíhalo tak, že „cílem prováděného dokazování nebylo opatřit objektivní skutkový podklad pro rozhodnutí, ale jen nastolit možné zrcadlo skutkového děje tak, že je pachatelem právě on“, bez toho, aby byla respektována jeho zákonná práva a procesní pravidla. Nebylo mu umožněno předkládat důkazy, navrhovat provedení důkazů a vyjadřovat se k nim v celém trestním řízení.
Stěžovatel k průběhu přípravného řízení namítá, že se nikdy nevzdal svého práva na seznámení se spisem při skončení vyšetřování, ale byl seznámen jen s neúplným spisem; na možnost prostudování spisu nebyl ani on, ani jeho právní zástupce v zákonné třídenní lhůtě upozorněn. Není pravda, že by byl prohlásil, že na této lhůtě netrvá. Na záznamu o prostudování spisu není prý jeho podpis. V důsledku této situace byl nucen činit návrhy na doplnění v krátké lhůtě, kdy neměl celý spis prostudovaný.
Stěžovatel dále brojil proti nesprávnému postupu soudu při výslechu svědka M. Š., neboť mu nebylo umožněno klást mu doplňující otázky. Navíc, u hlavního líčení byla čtena výpověď tohoto svědka ze dne 7. 10. 2003, tedy z doby, kdy ještě stěžovateli nebylo sděleno obvinění pro skutek, k němuž se svědek vyjadřoval a nebylo tak zajištěno jeho právo na obhajobu.
Stěžovatel dále namítal, že Krajský soud v Ostravě opřel své rozhodnutí o vině o výpis ze systému BORIS, který měl být čten z č.l. 600 a 601; k tomu však nedošlo a tento listinný důkaz nebyl u hlavního líčení vůbec proveden, čímž došlo ke zjevnému porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti trestního řízení.
Dále prohlásil, že mu Krajským soudem v Ostravě nebylo umožněno nahlédnout do spisu.
Stěžovatel rovněž tvrdil, že porušení zásad trestního řízení spočívá i v tom, že obsahem spisu a podkladem rozhodnutí o vině byly listiny, které nejsou ani originály, ani úředně ověřenými kopiemi. Uvedl též, že soud adekvátně nereagoval na jeho námitku podjatosti znalce, který prováděl oceňování motorových vozidel.
Podle stěžovatele je ve spise založena řada listin v cizích jazycích, jež nebyly přeloženy do českého jazyka, ač o to opakovaně žádal. Tím rovněž došlo k porušení jeho práva seznámit se s obsahem těchto listin. V průběhu hlavního líčení pak Krajský soud v Ostravě prováděl dokazování formou údajného čtení cizojazyčných listin, leč jejich text nebyl v úředním českém jazyce. Stěžovatel přitom tvrdí, že ve skutečnosti v hlavním líčení žádný cizí jazyk nezazněl.
Stěžovatel považuje za zásadní, že nebylo respektováno jeho právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, byť se opakovaně dožadoval svého výslechu. Nebylo mu rovněž umožněno vyjádřit se bezprostředně ke každému důkazu, a to ihned po jeho provedení anebo vůbec. V této souvislosti odmítá tvrzení, že právo vyjádřit se ke všem důkazům je zajištěno i tehdy, když se obžalovaný může vyjádřit k určité skupině důkazů. Soud prvního stupně mu také odepřel právo posledního slova.
Stěžovatel rovněž namítá, že v průběhu hlavního líčení došlo ke změně v obsazení senátu a v hlavním líčení bylo - bez jeho souhlasu s tímto postupem -pokračováno. Dále tvrdí, že oba soudy opomenuly, a to bez jakéhokoliv věcného a přesvědčivého odůvodnění, provést celou řadu jím navrhovaných důkazů, zejména vyslechnout navržené svědky G., B. a další.
Stěžovatel konečně poukazuje na to, že podáními ze dnů 20. 9. 2006 a 27. 11. 2006 žádal Nejvyšší soud o odnětí věci Vrchnímu soudu v Olomouci a o její přikázání Vrchnímu soudu v Praze. Věc však byla pravomocně rozhodnuta Vrchním soudem v Olomouci, aniž by od Nejvyššího soudu obdržel jakékoliv stanovisko k uvedené žádosti.
Proto navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
II.
Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě ve stručných vyjádřeních k ústavní stížnosti plně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvedlo, že jako vedlejší účastník nevyužívá svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě (dále jen „KSZ“) ve svém vyjádření zaujalo stanovisko k jednotlivým stížnostním námitkám. K námitce, že stěžovateli nebylo umožněno prostudování celého spisu a že nebyli ani on ani jeho obhájce v zákonné lhůtě vyrozuměni o možnosti seznámení se spisem, uvedlo, že stěžovateli byla poskytnuta přiměřená lhůta k prostudování spisu. Ze záznamu policejního komisaře ze dne 12. 7. 2004 vyplývá, že tohoto dne osobně vyrozuměl obhájce stěžovatele, že dne 19. 7. 2004 od 12.30 hod. bude jak obviněnému tak obhájci umožněno prostudování spisu, což obhájce vzal na vědomí. Z úředního záznamu dále vyplývá, že dne 19. 7. 2004 ve 12.30 policejní komisař osobně vyrozuměl stěžovatele, že vyšetřování pokládá za skončené a umožní mu prostudovat spis. Stěžovatel po poučení o třídenní zákonné lhůtě pro vyrozumění o procesním úkonu prohlásil, že na dodržení této lhůty netrvá. K námitce týkající se nemožnosti stěžovatele klást otázky svědku M. Š. poukázalo KSZ na protokol o hlavním líčení ze dne 8. 8. 2005; uvedlo, že sice byla u hlavního líčení čtena i výpověď tohoto svědka ze dne 7. 10. 2003 (z doby, kdy stěžovateli ještě nebylo sděleno obvinění), avšak soud prvního stupně při posouzení jednání stěžovatele vycházel pouze z výpovědi tohoto svědka (Š.) ze dne 8. 2. 2004, o jejíž „procesnosti“ nebylo pochyb. K námitce, že se krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí opíral mimo jiné o výpis ze systému BORIS, který u hlavního líčení nebyl čten, poukázalo KSZ na to, že uvedené pochybení bylo napraveno odvolacím soudem ve veřejném zasedání. Podle názoru KSZ nebylo stěžovateli v řízení upíráno ani právo vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu; z protokolů o hlavním líčení totiž vyplývá, že byl řádně poučen a že uvedl, že k věci nemá co dodat nebo doplnit. K námitce, že mu bylo odepřeno právo vlastní výpovědi, KSZ uvedlo, že se svého výslechu domáhal až poté, kdy již bylo dokazování ukončeno. Stejně tak podle jeho názoru nebylo stěžovateli upřeno právo posledního slova, což rovněž vyplývá z protokolu o hlavním líčení. Pokud jde o námitku změny v obsazení senátu, poukázalo KSZ rovněž na protokol o hlavním líčení s tím, že sice ke změně došlo, avšak teprve až před změněným senátem byla přednesena obžaloba a bylo započato dokazování; tento senát se účastnil i dalšího hlavního líčení a následně i ve věci rozhodl. Konečně k námitce, že soud prvního stupně i odvolací soudy opomenuly provést řadu stěžovatelem navrhovaných důkazů, odkázalo KSZ na odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž vyplynulo, že návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty, neboť by nemohly vést k bližšímu objasnění věci. KSZ uzavřelo, že žádné základní právo či svoboda stěžovatele tedy porušeny nebyly.
Výše uvedená vyjádření obecných soudů i státních zastupitelství byla zaslána cestou právního zástupce stěžovateli k případné replice. Na to stěžovatel reagoval doplněním ústavní stížnosti ze dne 25. 2. 2008; uvedl, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i při určování výše škody, kterou měl svým jednání způsobit, protože obecný soud vycházel ze zmatečného znaleckého posudku. Namítal rovněž, že jednání popsané pod bodem 2 výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona; podle jeho názoru soudy obou stupňů neuvedly dostatečný popis skutku tak, aby mohl být kvalifikován jako trestný čin. Stěžovatel setrval na svém návrhu, aby byly rozsudky Krajského soudu v Ostravě i Vrchního soudu v Olomouci zrušeny.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 48 T 13/2004 vedený u Krajského soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 48 T 13/2004-3278 ze dne 12. května 2006 byl stěžovatel uznán vinným, že
• sám počátkem měsíce března 2000 v Ostravě od P. S. osobní automobil Škoda Octavia SPZ OVY 20-38, VIN:TMBZZZ1U4W2126765 pod záminkou, že si vozidlo půjčí na jeden den, vyvezl dne 8. 3. 2000 za účelem prodeje přes hraniční přechod Vyšné Nemecké na Ukrajinu, kde jej nabízel ve městě Užhorod zájemcům k prodeji, avšak vzhledem k tomu, že žádný kupec neměl o toto vozidlo zájem a P. S. telefonicky žádal o vrácení vozidla, s vozidlem se dne 12. 3. 2000 vrátil zpět do České republiky a vrátil ho P. S., přičemž jako spolujezdec cestoval M. Š., čímž způsobil leasingové společnosti ŠkoFIN, s. r. o., škodu ve výši nejméně 247.200,- Kč.
• spolu s další dosud neustanovenou osobou společně v podvodném úmyslu obohatit sebe a jiného, po zajištění zájemce o koupi vozidla na Ukrajině stěžovatelem a po vzájemné dohodě s další neustanovenou osobou, za použití padělaných dokladů na jméno J. Č., najala neustanovená osoba u prodejce vozidel Auto Tichý v Ostravě na základě smlouvy o nájmu č. 20030346 ze dne 18. 3. 2003 osobní automobil zn. Peugeot Boxer, VIN VF3ZBPMNC17047816 SPZ OSC 53-82, automobil převezl M. Š. přes hraniční přechod Mosty u Jablunkova na Slovensko a dále ze Slovenska do Maďarska přes hraniční přechod Milhosť, kde jej předal stěžovateli, který automobil převezl dne 20. 3. 2003 přes hraniční přechod Čop – Tisa na Ukrajinu, kde vozidlo prodali osobě H. a P., čímž způsobil společnosti Auto Tichý, s. r. o., se sídlem v Ostravě, ul. Rudná č. 32 škodu nejméně ve výši 725.400,- Kč.
Těmito skutky se ke škodě na cizím majetku obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, čímž spáchal trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků nepodmíněně. K výkonu trestu byl zařazen do věznice s ostrahou a současně mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu 2 let. Dále byl stěžovatel tímto rozsudkem zproštěn obžaloby v bodech 2, 3, 4, 5, 6, 8 a 9, protože nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal (sám případně s další osobou). Poškození byli se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 6 To 97/2006-3597 ze dne 15. února 2007 částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod body 1 a 2 a v celém rozsahu výroku o trestu. Podle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu ve věci nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným, že
• sám počátkem měsíce března 2000 v Ostravě vylákal od P. S. osobní automobil Škoda Octavie SPZ OVY 20-38, VIN TMBZZZ1U4W2126765, v hodnotě nejméně 247.200,- Kč pod nepravdivou záminkou, že si vozidlo půjčí na jeden den, vozidlo dne 8. 3. 2000 vyvezl za účelem prodeje přes hraniční přechod Vyšné Nemecké na Ukrajinu, přičemž jako spolujezdec cestoval M. Š., kde vozidlo nabízel ve městě Užhorod zájemcům k prodeji, avšak vzhledem k tomu, že žádný kupec neměl o vozidlo zájem a P. S. telefonicky žádal o jeho vrácení, s vozidlem se dne 12. 3. 2000 vrátil do České republiky a vrátil ho zpět P. S., čímž ke vzniku škody leasingové společnosti ŠkoFIN, s. r. o., nedošlo, tedy dopustil se jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo;
• spolu s další dosud neustanovenou osobou společně v podvodném úmyslu obohatit sebe a jiného, po zajištění zájemce o koupi vozidla na Ukrajině stěžovatelem a po vzájemné dohodě s další neustanovenou osobou, za použití padělaných dokladů na jméno J. Č., najala neustanovená osoba u prodejce vozidel Auto Tichý v Ostravě na základě smlouvy o nájmu č. 20030346 ze dne 18. 3. 2003 osobní automobil zn. Peugeot Boxer, VIN VF3ZBPMNC17047816 SPZ OSC 53-82, automobil převezl M. Š. přes hraniční přechod Mosty u Jablunkova na Slovensko a dále ze Slovenska do Maďarska přes hraniční přechod Milhosť, kde jej předal stěžovateli, který automobil převezl dne 20. 3. 2003 přes hraniční přechod Čop – Tisa na Ukrajinu, kde vozidlo prodali osobě H. a P., čímž způsobil společnosti Auto Tichý, s. r. o., se sídlem v Ostravě, ul. Rudná č. 32, škodu nejméně ve výši 725.400,- Kč, tedy ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.
Jednáním uvedeným v prvním bodě spáchal stěžovatel trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona ve stádiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona, jednáním uvedeným ve druhém bodě spáchal trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona ve formě spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 1 T 159/2000-153 ze dne 8. ledna 2004, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. K výkonu trestu byl zařazen do věznice s ostrahou a současně mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu 2 let. Současně by zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 1 T 159/2000-153 ze dne 8. ledna 2004. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 697/2007 ze dne 27. června 2007 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se podrobně zabýval dovolacími námitkami stěžovatele směřujícími výlučně proti skutku popsanému pod bodem 2. výroku o vině rozsudku vrchního soudu; rovněž dovodil, že stěžovatel spáchal uvedený skutek ve spolupachatelství a že je naplněna jak objektivní, tak i subjektivní stránka obžalovaného trestného činu. Usnesení dovolacího soudu však není ústavní stížností ke zrušení navrženo.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany řady svých základní práv či svobod, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především obecně brojil proti procesnímu postupu obecných soudů. Tyto námitky však uplatnil i v průběhu řízení před obecnými soudy, které se s nimi dostatečně vypořádaly. Ani Ústavní soud v jejich postupu neshledává nic, co by porušení základních práv stěžovatele znamenalo.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele je třeba uvést zejména následující.
Stěžovatel vytýká obecným soudům nedostatečně zjištěný skutkový základ, nesprávné hodnocení provedených důkazů a neprovedení důkazů jím navrhovaných. Ústavní soud přezkoumal uplatněné námitky a považuje je za nedůvodné. Především ze spisu i z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy prováděly dokazování v souladu s příslušnými procesními předpisy v dostatečném rozsahu tak, aby byl bezpečně zjištěn skutkový stav věci. Při hodnocení důkazů se řídily zásadou zakotvenou v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a hodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. V odůvodnění napadených rozhodnutí pak jasně uvedly, o jaké důkazy své závěry opřely. Současně je třeba připomenout, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny důkazy, které účastníci řízení navrhnout, jsou však povinny se s těmito návrhy vypořádat. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje zejména na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (č. l. 17-20 odůvodnění rozsudku), který se velmi podrobně vyrovnává s námitkami uplatněnými v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu; uvedené odvolací námitky korespondují i námitkám, obsaženým v ústavní stížnosti. V postupu odvolacího soudu Ústavní soud žádné porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces neshledal.
Další námitka stěžovatele se týká toho, že neměl možnost se dostatečně seznámit se spisem při skončení vyšetřování a že vůči němu i jeho obhájci nebyla dodržena zákonná 3denní lhůta, v níž měli být upozorněni na možnost seznámení se se spisem. Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel se opakovaně s vyšetřovacím spisem seznamoval. Rovněž odvolací soud podrobně zkoumal tuto námitku a při reakci na ni detailně popsal dobu (č.l. 14 a 15 rozsudku odvolacího soudu), v níž měl stěžovatel možnost se se spisem seznámit. Ústavní soud v řešení námitky odvolacím soudem neshledal protiústavní pochybení. Stejně tak nepřisvědčil námitce o nedodržení 3 denní lhůty k upozornění na možnost seznámit se se spisem při skončení vyšetřování. Ze spisu vyplývá (č.l. 2227), že dne 12. 7. 2004 policejní komisař osobně vyrozuměl obhájce stěžovatele, že dne 19. 7. 2004 od 12:30 hod. bude jemu i stěžovateli umožněno seznámit se se spisem, což obhájce vzal na vědomí. Pokud jde o stěžovatele samotného, ze spisu (č. l. 2228) vyplývá, že dne 19. 7. 2004 byl vyrozuměn o možnosti studovat spis a byl poučen o 3 denní lhůtě, na jejímž dodržení netrval. Pokud jde o tvrzení, že na záznamu o prostudování spisu ze dne 15. 9. 2004 není podpis stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že tato námitka byla poprvé uplatněna až v ústavní stížnosti, a proto se jí – v souladu s ustálenou judikaturou - nezabýval.
Další námitka stěžovatele směřovala k důkazu výslechem svědka Š. Především mu nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že neměl možnost klást svědkovi doplňující otázky a že mu tak nebylo umožněno prověřit jeho pravdomluvnost. Ústavní soud poukazuje na protokol z hlavního líčení ze dne 8. 8. 2005 (č.l. 2652), z něhož vyplývá, že se stěžovatel obsáhle vyjádřil k výpovědi tohoto svědka a dále, že svědkovi byly obhájcem stěžovatele kladeny otázky. Po konstatování předsedy senátu, že další otázky nejsou, měl stěžovatel možnost se rovněž vyjádřit. Pokud jde o námitku, že byla čtena výpověď tohoto svědka z doby, kdy ještě nebylo vzneseno obvinění, lze této námitce přisvědčit; s poukazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu je však zřejmé, že nalézací soud z této výpovědi ve svém rozhodování nevycházel. Ústavní soud proto ani tuto námitku nepovažuje za důvodnou.
Ústavní soud odkazuje - ve vztahu k dalším námitkám stěžovatele - na veřejné zasedání odvolacího soudu a na odůvodnění jeho rozhodnutí, z nichž vyplývá, že vrchní soud především na tomto veřejném zasedání odstranil pochybení nalézacího soudu (nepřečtení výpisu ze systému BORIS); dále se podrobně zabýval námitkami týkajícími se znaleckého posudku, originálů listin založených ve spise i listin cizojazyčných (č.l. 19-20, 24-25, 33-34) odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud v postupu soudu odvolacího neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stejně tak Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že mu předseda senátu krajského soudu neumožnil nahlédnout v průběhu hlavního líčení do spisu. Stěžovatel měl možnost v dostatečném rozsahu se seznámit s vyšetřovacím spisem, jak je z něho patrno; u hlavního líčení byl pak přítomen spolu se svým právním zástupcem.
Námitkou týkající se změny v obsazení senátu nalézacího soudu se podrobně zabýval již soud odvolací a jeho závěry odpovídají obsahu spisu. Ani v tomto směru právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo porušeno.
Co se týče tvrzení stěžovatele, že mu bylo upřeno právo posledního slova a současně, že obecné soudy opomenuly provést jím navrhované důkazy, poukazuje Ústavní soud rovněž na protokol z hlavního líčení ze dne 10. 3. 2006; z něho plyne, že nalézací soud usnesením zamítl návrhy stěžovatele na další dokazování, prohlásil dokazování za skončené a pak byly předneseny závěrečné řeči. Z tohoto protokolu rovněž plyne, že stěžovatel právo závěrečné řeči i právo posledního slova využil. Nelze tedy přisvědčit jeho námitce o upření tohoto práva při „druhém skončeném dokazování“; hlavní líčení bylo odročeno na den 12. 5. 2006, kdy však byl pouze vyhlášen rozsudek nalézacího soudu a nebyl proto důvod udělovat stěžovateli znovu (opakovaně) poslední slovo. Rovněž ani zde nemohl Ústavní soud porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dovozovat.
Pokud jde o námitku, že stěžovatel žádal Nejvyšší soud o odnětí své věci (rozhodnutí o odvolání) Vrchnímu soudu v Olomouci a o přikázání této věci Vrchnímu soudu v Praze, Ústavní soud konstatuje, že tato námitka nebyla uplatněna v rámci dovolání (č.l. 3671 a násl.) jako zákonného prostředku, kterého stěžovatel využil, a byla poprvé uplatněna až v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto k této námitce – v souladu se svou ustálenou judikaturou - nepřihlížel.
K námitce stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že nebyl vyslechnut, poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že opakovaně při zahájení každého hlavního líčení byla stěžovateli dána možnost k věci vypovídat. Při hlavním líčení dne 21. 4. 2005 stěžovatel využil svého práva nevypovídat (č.l. 2463); při dalších pokračováních hlavního líčení stěžovatel vždy po poučení uvedl, že nemá co by k věci dodal (č.l. 2501, 2568, 2653, 2691, 2728, 2803, 3001, 3105). Při hlavním líčení dne 3. 3. 2006 nejdříve stěžovatel uvedl, že nemá, co by k věci dodal (č.l. 3049); dále mu však bylo umožněno u téhož hlavního líčení přednést své vyjádření (č.l. 3050); písemná podoba jeho přednesu je rovněž založena ve spise. Teprve při posledním hlavním líčení, kdy se soud prvního stupně již chystal vynést rozsudek, byla usnesením senátu zamítnuta jeho žádost o výslech (č.l. 3204). Ústavní soud na základě uvedených zjištění dospěl k závěru, že postupem soudu prvního stupně nebylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu, neboť mu byl dán dostatečný prostor k vyjádření a k uvedení svých stanovisek. Nelze přičítat obecnému soudu k tíži to, že stěžovatel daných možností vždy nevyužil.
V doplnění ústavní stížnosti (viz bod II) stěžovatel tvrdil, že jednání popsané pod bodem 2 výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Uvedená námitka byla uplatněna i v dovolání stěžovatele a Nejvyšší soud se jí podrobně zabýval. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sice není ústavní stížností napadeno, leč Ústavní soud však argumentaci Nejvyššího soudu reflektoval; dovodil, že ten se touto námitkou velmi pozorně zabýval, své závěry řádně a přesvědčivě odůvodnil, a proto na ně Ústavní soud plně odkazuje.
Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti opětovně poukázal na nesrovnalosti ohledně znaleckého posudku u bodu 2. výroku o vině, leč – jak již bylo uvedeno – touto námitkou se podrobně zabýval již soud odvolací (zejména na str. 32-34 svého rozsudku); ten s poukazem na dva prakticky shodné znalecké posudky znalců Š. a T. dovodil, že výchozí cena vozidla činila 845.000,- Kč a obecná cena činí 725.400,- Kč. Podle odvolacího soudu není tedy rozhodné, že podle smlouvy o finančním leasingu činí (toliko) předběžná kupní cena vozidla 690.226,- Kč. Ostatně, stěžovatel byl pod bodem 2. výroku o vině odsouzen podle §250 odst. 1, 3b trestního zákona, neboť způsobil značnou škodu, jíž se podle §89 odst. 11 trestního zákona rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč, což plně pokrývá i výši „předběžné kupní ceny vozidla“.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí (zejména rozhodnutí odvolacího soudu) jsou jasná, logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že – jak již bylo uvedeno – ani k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, ani k porušení dalších základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu