ECLI:CZ:US:2008:1.US.1294.07.1
sp. zn. I. ÚS 1294/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti JUDr. B. J. a J. J., zast. JUDr. Petrem Vackem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.12.2006, č.j. 21 Co 465/2006-238, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25.7.2006, č.j. 15 C 320/2001-227, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"). V návrhu na zahájení řízení uvedli, že v jejich společném jmění je dům č.p. 2855 v ulici nad Buďánkami III, v Praze 5, v němž je 42 bytů. Teplo pro otop a dodávku teplé užitkové vody se vyrábí ve vlastní domovní kotelně. Malá skupina nájemců bytů jim trvale neplatí potřebnou výši záloh na služby a odmítá uhradit nedoplatky vznikající při ročních zúčtováních záloh na služby, obvodní soud (s jedinou výjimkou) a městský soud jejich žaloby na zaplacení nedoplatků trvale zamítají pro údajné promlčení nároků. Ve věci, jíž se týká tato ústavní stížnost, obecné soudy jejich žalobu zamítly, nikoliv z důvodu promlčení, ale protože vyúčtování služeb v části týkající se nákladů na teplo a teplou užitkovou vod posoudily jako neúplné. Odvolací soud vyslovil právní názor o údajně neoprávněném zahrnutí nákladových položek do vyúčtování, dále i názor, že pronajímatelé byli oprávnění pouze rozúčtovávat náklady, nebyli oprávněni tuto tepelnou energii prodávat, pouze přeúčtovávat věcně usměrňovanou cenu.
Podle stěžovatelů došlo k porušení jejich základních práv, a to tím, že soudy porušily jednal čl. 36 odst. 1 a dále čl. 9 odst. 1 a konečně článek 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na soudní ochranu spatřují především v tom, že nepřesnost vyúčtování nemůže být důvodem k zamítnutí celého nároku, že nebylo přihlédnuto ke sdělení Ministerstva průmyslu a obchodu ČR ani ke zprávě Finančního ředitelství Praha, k porušení zákazu nucených služeb došlo v důsledku přenesení nákladů na vlastníky domů, zásah do majetkových práv byl způsoben omezením nákladů, které jsou oprávněni přeúčtovávat nájemcům.
Vzhledem ke svým tvrzením stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 9 odst. 1:
Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.
Čl. 11 odst. 1:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a v řízení před obecnými soudy žalovaných účastníků.
Městský soud stručně uvedl, že rozhodl o dovolání postupem, který byl zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, neporušil žádné z ústavních práv stěžovatelů a ve věci bylo rozhodnuto v souladu s platným procesním právem i hmotným právem, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Navrhl, aby ústavní stížnosti byla zamítnuta.
Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ing. A. Ch. a J. Ch. se sice k ústavní stížnosti vyjádřili, každý samostatně a s řadou skutkových tvrzení a právních závěrů. Oba se však vzdali postavení vedlejších účastníků, proto Ústavní soud k obsahu jejich vyjádření nepřihlédl.
S přihlédnutím k obsahu a stručnosti vyjádření městského soudu, které neobsahuje žádné nové relevantní skutečnosti, nebylo třeba toto vyjádření zasílat stěžovatelům k případné replice.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 15 C 320/2001 Ústavní soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 27.4.2001 se stěžovatelé domáhali vůči žalovanému (Ing. A. Ch., na jehož straně vystupovala jako vedlejší účastnice J. Ch.), s přihlédnutím k následnému omezení, úhrady nedoplatku za služby spojené s užíváním bytu za rok 1998 ve výši 4 830,- Kč, včetně poplatku z prodlení, jakož i vyčísleného poplatku z prodlení 3 150,- Kč z neuhrazených záloh. Po několika ústních jednáních a provedení dokazování, včetně znaleckých posudků a výslechu znalce obvodní soud žalobu rozsudkem ze dne 25.7.2006, č.j. 15 C 320 2001-227, v celém rozsahu zamítl. Zamítavý výrok zdůvodnil odkazem na provedení vyúčtování služeb v rozporu s platnými právními předpisy, neobsahovalo náležitosti vypočtené v §10 vyhl. č. 245/1995 Sb. a upozornil, že žalobci takto postupovali opakovaně, což jim muselo být známo z jiných sporů vedených před tímto soudem. Rozsudek soudu I. stupně napadli stěžovatelé odvoláním, s polemikou ke skutkovým zjištěním a jejich právním posouzením; včetně toho, že znaleckým posudkem bylo v průběhu řízení provedeno "řádné" vyúčtování. Městský soud odvolání neshledal důvodným a rozsudkem ze dne 12.12.2006, č.j. 21 Co 465/2006-238, prvostupňový rozsudek potvrdil. Ztotožnil se se závěrem, že žalobci neprokázali důvodnost žalobního požadavku, protože vyúčtování tepla a teplé užitkové vody, jakož i vyúčtování ostatních služeb nebylo v souladu s §11 odst. 1 vyhl. č. 176/1993 Sb., neprovedli tak řádné vyúčtování, nemohou se proto důvodně domáhat doplatku služeb. Jestliže žalovaný dosud neobdržel řádné vyúčtování služeb, nemohl se dostat do prodlení, není důvodný ani požadavek na poplatek z prodlení.
III.
Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelů nebylo zjištěno.
Stěžovatelé musí respektovat rozdílnou funkci Ústavního soudu ve vztahu k obecným soudům. Ústavní stížnosti napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tolik hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumání věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne požadavek vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím tvrzení stěžovatelů o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného.
Základem zamítnutí žaloby stěžovatelů obecnými soudy bylo zjištění, že vyúčtování služeb nebylo provedeno řádně, a s tímto zjištěním se Ústavní soud ztotožňuje. Z tohoto důvodu je proto jakákoliv navazující a související polemika stěžovatelů se skutkovými zjištěními a s právními závěry obecných soudů bezpředmětná. Stěžovatelé totiž nehodlají vzít na vědomí, že vyúčtování služeb je jednostranným adresovaným právním úkonem pronajímatele vůči nájemci a teprve jeho řádným doručením (rozumí se doručením správně provedeného vyúčtování) vznikají příslušné právní následky, včetně vzniku subjektivních práv a jim korespondujících povinností. Pokud ke vzniku takových následků nedošlo, nelze se ani s úspěchem domáhat splnění povinností, ani nemůže nastat případné prodlení v důsledku jejich nesplnění.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Ivana Janů , v.r.
předsedkyně senátu