ECLI:CZ:US:2008:1.US.130.08.1
sp. zn. I. ÚS 130/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Martinem Círem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň - město ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. SV 6/2005, a usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 22. 11. 2007, čj. 4 KZV 6/2005 - 622, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V zákonné lhůtě podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň - město ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. SV 6/2005, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro trestné činy podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), c) (zneužívání pravomoci veřejného činitele) a podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) (přijímání úplatků) trestního zákona. Požadoval rovněž zrušení usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 22. 11. 2007, čj. 4 KZV 6/2005 - 622, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního státního zastupitelství.
V ústavní stížnosti obsáhle popsal řadu pochybení, kterých se měly dopustit orgány činné v trestním řízení v jeho přípravné fázi a uvedl, že zmíněnými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dále právo zakotvené v čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadeného usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň - město (dále jen OSZ) se podává, že bylo, podle §160 odst. 1, 5 trestního řádu, zahájeno trestní stíhání obviněného P. K. pro předmětné trestné činy a obviněný byl zároveň upozorněn na změnu právní kvalifikace podle §160 odst. 6 trestního řádu. Zmíněné trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit tím, že jako policejní inspektor Policie ČR, Oddělení cizinecké policie Karlovy Vary, v období od 29. 1. 2002 do 10. 11. 2004 v Karlových Varech, v rozporu se svými povinnostmi, uloženými mu zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, zákonem č. 71/1967 Sb., správní řád, a Metodickými pokyny ředitele služby cizinecké a pohraniční policie, povoloval trvalé a dlouhodobé pobyty osobám, které nesplňovaly podmínky pro takové povolení. Neprováděl kontroly cizinců, nevyžadoval jejich osobní účast u jednání, nevyžadoval důsledné předkládání všech materiálů a dalších údajů, které měly být vyžádány. Umožňoval legalizaci pobytů dětí tím způsobem, že jejich jména byla dopisována do karet jiných občanů, kteří již měli pobyt v ČR povolen. V souvislosti s tímto jednáním přijal, za jejich kladné vyřízení, od utajovaného svědka A. N. částku nejméně 190 000,-- Kč a od dalšího utajovaného svědka nejméně 9 000,-- Kč. Za poskytnutí těchto částek stěžovatel povolil pobyty osobám, jejichž výčet je dále v usnesení konkrétně podán, včetně konkrétních údajů o těchto osobách a údajích o jejich vyřízení. Jedná se celkem o 490 osob. V důsledku jednání poklesla autorita a vážnost všech oddělení cizinecké policie, veřejnost ztratila důvěru v činnost orgánů státu. Všechna nezákonná rozhodnutí stěžovatele jsou podrobována revizi a napravována vydáním rozhodnutí nových. Stěžovatel tak svým jednáním narušil řádný průběh vyšetřování, přičemž proces nápravy jeho jednání je dlouhodobého charakteru.
Krajské státní zastupitelství v Plzni stížnost stěžovatele P. K. proti usnesení OSZ Plzeň zamítlo pro nedůvodnost, podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. K námitkám stěžovatele uvedlo, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno dne 23. 2. 2005. V průběhu vyšetřování došlo, s odkazem na vývoj důkazní situace, pouze k upřesnění skutku podle §160 odst. 1, 5 trestního řádu a k upozornění na změnu právní kvalifikace, což nelze zaměňovat s pojmem nově zahájeného trestního stíhání, jak měl obhájce stěžovatele pravděpodobně na mysli, když použil výrazu sdělení obvinění. Spisový materiál obsahuje důkazy, které tvoří dostatečné podklady pro důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil skutku popsaného ve sdělení obvinění. Jde zejména o výslechy svědků, které v kontextu s listinnými důkazy tvoří logicky uzavřený okruh nepřímých důkazů, o které lze obvinění dostatečně opřít. Za stěžejní důkaz lze považovat kontrolní zprávy, které jsou zpracovány v takovém rozsahu, že z nich je možno usuzovat na spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. b), c) trestního zákona. Ve spisovém materiálu je rovněž dostatek podkladů i pro užití kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Stejně tak v případě obvinění z trestného činu úplatkářství podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona byly provedeny důkazy výpověďmi utajovaných svědků, z nichž vyplynula výše předaných úplatků. Změna výše úplatků byla důsledkem změny důkazní situace v průběhu řízení, přičemž při určení výše úplatku, který měl být stěžovateli předán, bylo vycházeno z minimální důkazně podložené částky. S ohledem na důkazní situaci krajské státní zastupitelství považovalo formulaci skutku, jímž měl být trestný čin spáchán, za dostatečnou. Skutek je ve výroku usnesení popsán tak, že vyjadřuje skutkové okolnosti naplňující všechny znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu, včetně dostatečného odůvodnění. V této fázi trestního stíhání stačí dle stanoviska krajského státního zastupitelství vyšší stupeň pravděpodobnosti, nasvědčující tomu, že obviněný skutek byl spáchán způsobem popsaným ve výroku usnesení podle §160 odst. 1, 5 trestního řádu. Obhájce stěžovatele měl po celou dobu vyšetřování možnost nahlédnout do spisu a při té příležitosti by zjistil, že spis obsahuje znalecký posudek z oboru kriminalistika, údaje o skutečném telekomunikačním provozu, i finanční analýzu. Ze záznamu okresního státního zástupce vyplývá, že se obhájce s kompletním spisovým materiálem seznámil dne 19. 9. 2006 a dne 8. 11. 2006 mu byla předložena aktuální část spisu. Od té doby ani jednou nepožádal o nahlédnutí do spisu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel napadá zákonnost a ústavnost postupu orgánů činných v trestním (přípravném) řízení. Uvádí celou řadu procesních pochybení okresního i krajského státního zastupitelství, odůvodnění jejich usnesení označuje za neurčité a nepřezkoumatelné, a proto požaduje jejich zrušení. V ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které již uplatnil ve své stížnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň - město. Krajské státní zastupitelství vyčerpávajícím způsobem vyvrátilo tvrzení stěžovatele o neurčitosti, nedostatku důkazů i nezákonnosti napadených usnesení obou státních zastupitelství.
Ústavní soud již dříve judikoval (viz sp. zn. IV. ÚS 349/99 či I. ÚS 651/2000), že sdělení obvinění samo o sobě není způsobilé k tomu, aby bylo podrobováno přezkumu Ústavním soudem. Pouze za situace, kdy by bylo spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možno odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zadržení, zadržení a otevření zásilek apod.), by ústavní stížnost mohla přicházet v úvahu, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele.
Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude posléze vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Tento proces podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za které je nutno považovat především právo obrátit se na státního zástupce podle §167 trestního řádu. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze zpravidla i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především ze strany samotných obecných soudů. Z tohoto důvodu, se zřetelem na ústavní vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy České republiky, je nutno dovodit, že zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v přípravném trestním řízení akceptovat jen zcela výjimečně. Podmínky pro takový zásah nebyly ve zkoumané věci shledány.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu