ECLI:CZ:US:2008:1.US.1307.07.1
sp. zn. I. ÚS 1307/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele B. R., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze 1, Národní 25, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 270/2007 ze dne 14. 3. 2007, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 292/2006 ze dne 3. 10. 2006 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 3 T 186/2005 ze dne 3. 5. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 270/2007 ze dne 14. 3. 2007, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 292/2006 ze dne 3. 10. 2006, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 3 T 186/2005 ze dne 3. 5. 2006. Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin pomluvy podle ustanovení §206 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Napadenými rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že postup soudu I. stupně i odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů byl zjevně schematický, neobjektivní a v důsledku toho byl zjištěn i nesprávně skutkový stav. Orgány činné v trestním řízení se měly především vypořádat s obhajobou osoby obviněné ze spáchání trestného činu. Odmítání této obhajoby, respektive považování jí za nevěrohodnou jen z toho důvodu, že je přednášena obviněným, v podstatě zcela neguje jeho právo na obhajobu v trestním řízení. Obecné soudy odmítly i výpovědi dalších dvou svědků svědčících v jeho prospěch a v důsledku toho pak vycházely výlučně z výpovědí čtyř svědků, pracovníků pojišťovny nebo organizace, která pro pojišťovnu zajišťovala šetření pojistných událostí. Úvaha soudů, že tvrzení stěžovatele jsou nevěrohodná, protože svá sdělení učinil až s určitým časovým odstupem od samotné události, nemají podle jeho názoru žádnou právní relevanci.
Stěžovatel dále tvrdil, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly jeho námitkou, jaký smysl mělo šetření pojišťovny prováděné následně dne 9. 12. 2004. Účelem tohoto šetření bylo prý vytvořit nátlak na něj v souvislosti s údajným porušením pojistné smlouvy a požádat ho o úplatek.
Stěžovatel dodal, že obecné soudy poukazovaly zejména na nutnost ochrany osoby poškozeného před lživým nařčením, opominuly však veřejný zájem na boji proti úplatkářství a na ochraně osob, které na tento negativní jev upozorňují. V této souvislosti kritizoval stanovisko Nejvyššího soudu, že z práva obviněného neplyne, že má právo tvrdit o jiné osobě záměrně nepravdivé údaje, které jsou způsobilé přivodit její trestní stíhání. Tento názor Nejvyššího soudu není prý možné aplikovat na případy, kdy je někdo podezírán či obviněn právě z trestného činu pomluvy či křivého obvinění.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které byly prezentovány v dovolání a s nimiž se při posouzení dovolání zcela vypořádal. Městský soud v Praze ve stručném vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 8 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší státní zastupitelství a Městské státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřily. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 ve stručném vyjádření uvedlo, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou plně v souladu s platnými právními předpisy.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely. Z téhož důvodu tato rozhodnutí ani nezasílal stěžovateli k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 T 186/2005 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 8. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem uvedeného soudu sp. zn. 3 T 186/2005 ze dne 3. 5. 2006 uznán vinným tím, že "dne 15. 2. 2005 v Praze 8, Na Žertvách 29, v budově Pojišťovny Kooperativa, a.s., vědomě uvedl nepravdivý údaj spočívající v tvrzení, že V. H. jakožto zaměstnanec Pojišťovny Kooperativa, a.s., vykonávající práci specialisty v oboru stavebnictví, na něm požadoval v souvislosti s likvidací pojistné události týkající se požáru domu Čejkovice č.p. 108, okr. Benešov, poskytnutí úplatku, jehož výši 300.000,- Kč specifikoval následně dne 14. 4. 2005 na Policii ČR OO Tábor do protokolu o podání vysvětlení, kdy v důsledku sdělení uvedeného nepravdivého údaje byl poškozený V. H. nucen se svému zaměstnavateli k celé věci vyjádřit a předmětná záležitost byla jeho nadřízenými projednávána, tedy: o jiném sdělil nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou poškodit jej v zaměstnání." Za to byl odsouzen pro trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let.
Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 292/2006 ze dne 3. 10. 2006 bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Městský soud uvedl, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí soudu I. stupně, nebyla porušena žádná ustanovení zabezpečující náležité objasnění věci, jakož i právo obhajoby obžalovaného. Soud I. stupně provedl v hlavním líčení řádně všechny potřebné důkazy, které náležitě podle ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu zhodnotil a skutková zjištění, která na základě provedeného dokazování učinil, jsou správná a úplná a mají oporu v provedených důkazech.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 270/2007 ze dne 14. 3. 2007 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Nejvyšší soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí velmi podrobně zabýval námitkou stěžovatele, že součástí relevantních skutkových zjištění bylo protizákonně učiněno jeho jednání, k němuž došlo dne 14. 4. 2005 na Policii ČR OO v Táboře. Dovolací soud uvedl, že z široce vymezených práv obviněného vyplývá, že obviněný má mimo jiné právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Z toho ovšem ještě neplyne, že má právo tvrdit o jiné osobě záměrně nepravdivé údaje, které jsou způsobilé přivodit její trestní stíhání či které jsou způsobilé značnou měrou ohrozit její vážnost u spoluobčanů. Naopak limitem obhajoby vedené v zákonných mezích jsou právě omezení spočívající v tom, že ani obviněný nemůže o jiném úmyslně uvádět skutečnosti významné ve světle skutkových podstat trestných činů křivého obvinění či pomluvy. Takovým jednáním se dostává do kolize s čl. 10 odst. 1 Listiny. Dovolací soud se dále podrobně zabýval konkrétní situací, ze které výše uvedená námitka (která je i stížnostní námitkou) vzešla, zejména úředním záznamem o podaném vysvětlení stěžovatele ze dne 14. 4. 2005 na č.l. 12, 13 trestního spisu. Jeho jednání pak i právně zhodnotil.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a z tohoto hlediska dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud námitkám stěžovatele nemohl přisvědčit. Ze spisu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení se předmětnou věcí zabývaly ve všech souvislostech a provedly všechny důkazy, které byly potřebné pro zjištění skutkového stavu. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že by důkazy hodnotily schematicky a že by nepřihlížely k jeho tvrzením a obhajobě. Při hodnocení důkazů postupovaly obecné soudy v souladu se zásadou stanovenou v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a hodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vypořádaly se dodatečně i s výpověďmi svědků R. (manželky stěžovatele) a P., jež byly vyvráceny výslechem dalších čtyř svědků, kteří k sobě nemají žádné bližší vazby ani v osobním životě ani na pracovišti. Městský soud se rovněž zabýval otázkou následného šetření pojistné události dne 9. 12. 2004, důvody tohoto šetření i postavením poškozeného v něm. Své úvahy a skutkové i právní hodnocení zjištěného skutkového stavu pak obecné soudy řádně uvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto v postupu obecných soudů porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nespatřuje.
Stěžovatel rovněž napadl stanovisko Nejvyššího soudu, že z práva obviněného neplyne, že má právo tvrdit o jiné osobě záměrně nepravdivé údaje, které jsou způsobilé přivodit její trestní stíhání. Tento názor prý není možné aplikovat na případy, kdy je někdo podezírán či obviněn právě z trestného činu pomluvy či křivého obvinění. Ústavní soud ani této námitce stěžovatele nepřisvědčil. Především je nutno uvést, že stěžovatel poukázal jen na část odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu; v napadeném rozhodnutí se totiž Nejvyšší soud touto otázkou podrobně zabývá a pečlivě své stanovisko odůvodňuje, především poukazem na skutkový stav, za kterého došlo k dalším tvrzením stěžovatele (zahrnutým do souzeném skutku) před policejním orgánem (č.l. 12, 13 trestního spisu). Ze spisu dále vyplývá (srov. úřední záznam ze dne 14. 4. 2005), že stěžovatel při jednání před policejním orgánem dne 14. 4. 2005 neměl ještě postavení obviněného, podával pouze vysvětlení a byl také poučen o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů (křivé obvinění, pomluva, poškozování cizích práv a nadržování). V rámci toho byl poučen i o tom, že je "povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčet (s výjimkou podezřelého)". Přitom mu byla objasněna podstata věci, ke které má podat vysvětlení; předmětem vysvětlení byl trestný čin pomluvy. Současně byl stěžovatel rovněž poučen o tom, kdy může vysvětlení odepřít. V této souvislosti lze dodat, že ve skutkové větě výroku napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel uznán vinným primárně za to, že již dne 15.2.2005 v budově Pojišťovny Kooperativy, a.s., vědomě uvedl nepravdivý údaj, že V. H. od něho požadoval úplatek a teprve následně dne 14.4.2005 výši úplatku specifikoval. Proto Ústavní soud ani výše uvedený právní závěr dovolacího soudu za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nepovažuje.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu