ECLI:CZ:US:2008:1.US.1333.08.1
sp. zn. I. ÚS 1333/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti nezletilého J. R., zastoupeného otcem - Ing. J. R., právně zastoupeného JUDr. Milanem Kittelem, advokátem se sídlem Plzeň, nám. Republiky 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 1. 2005, čj. 17 C 121/2002 - 36, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, čj. 39 Co 158/2005 - 55, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2008, čj. 25 Cdo 2181/2006 - 71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včasnou ústavní stížností navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů kterými nevyhověly jeho žalobě na zaplacení 2 730 000,-- Kč podané proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že soudy svými rozhodnutími porušily právo stěžovatele na spravedlivé projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy, právo na zákaz zneužití práva podle čl. 17 Úmluvy, právo na respektování lidských práv podle čl. 1 Úmluvy, právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zvláštní ochranu dětí podle čl. 32 odst. 1 Listiny.
Ke zmíněnému porušení základních práv stěžovatele došlo tím, že jeho záležitost nebyla projednána spravedlivě, neboť i když podal žalobu na náhradu škody na zdraví, byla soudem prvního stupně účelově zamítnuta jako žaloba o náhradě škody za vazbu, i když tomu neodpovídal obsah spisu ani předložené důkazy. Přesto, že bylo odvolacímu soudu předloženo lékařské potvrzení, prokazující evidentní příznaky poškození zdraví stěžovatele, soud zaujal stanovisko, že stěžovateli žádná škoda na zdraví v důsledku uvěznění jeho otce nevznikla, lékařskou zprávou se vůbec nezabýval a neprovedl posouzení znalcem. Dovolací soud pak pochybil v tom, že v odmítnutí provedení důkazu znalcem neshledal vadu řízení. Na základě uvedených skutečností považuje stěžovatel za prokázáno, že postupy soudů nesou znaky nesprávného úředního postupu, jehož důsledkem jsou nespravedlivé rozsudky. Došlo tak k nespravedlivému soudnímu řízení, které bylo zaměřeno na účelové odepření zákonného odškodnění zjevně poškozeného nezletilého dítěte s trvalými následky.
Průtahy v řízení spatřuje stěžovatel v délce soudního řízení. Žalobu podal dne 10. 1. 2002, soud prvního stupně meritorně rozhodl až dne 25. 1. 2005, odvolací soud rozhodl dne 2. 11. 2005, dovolací soud až dne 11. 3. 2008. Podle názoru stěžovatele sedm let a tři měsíce trvající řízení o odškodnění dítěte poškozeného na zdraví nelze považovat za dobu přiměřenou, podle čl. 6 Úmluvy.
Z připojeného spisu sp. zn. 17 C 121/2002 Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem zmíněného soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 2 730 000,-- Kč. Žaloba byla skutkově podložena tím, že otec stěžovatele byl v době od 3. 1. 2001 do 2. 10. 2001 ve vazbě v souvislosti s jeho trestním stíháním. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004 byl otec stěžovatele trestného činu zproštěn a nezletilý stěžovatel vyzval, prostřednictvím svého otce, jako zákonného zástupce, žalovanou k náhradě škody, spočívající ve stresu a trýzni, způsobenými pobytem jeho otce ve vazbě. Soud poukázal na ustanovení §9 odst. 1 a §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ve vazbě byl otec stěžovatele, nikoliv stěžovatel. Není tedy pochyb o tom, že stěžovatel uplatňuje svůj nárok na náhradu škody právě na základě rozhodnutí o vzetí jeho otce do vazby. Tomuto závěru svědčí i fakt, že stěžovatel uplatnil náhradu škody podle §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě zákon přiznává pouze tomu, na němž byla vazba skutečně vykonána. Proto se nemůže této náhrady škody domáhat stěžovatel, ale pouze jeho otec, na němž byla vazba vykonána. Stěžovatel tedy není, podle zákona č. 82/1998 Sb., nositelem takového práva, které by mu umožňovalo účinně se domáhat náhrady škody způsobené rozhodnutím o vazbě, takže není v předmětném sporu věcně aktivně legitimován.
Městský soud v Praze připustil změnu žaloby, která se týkala pouze výše požadovaných úroků z prodlení, ve výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Doplnil dokazování výslechem otce stěžovatele, který uvedl, že stěžovatel sice nebyl v důsledku otcovy vazby léčen, byl však vystaven stresu a psychické zátěži, protože tato skutečnost byla známa všem jeho spolužákům i osobám v místě bydliště. Trýzeň stěžovatele spočívala v tom, že neměl informace o svém otci, přičemž žádná ze sociálních pracovnic nezletilého stěžovatele nenavštívila a situaci mu nevysvětlila. Soud poté poučil stěžovatele, prostřednictvím jeho zákonného zástupce, podle §118a odst. 2 OSŘ, o možnosti posoudit věc po právní stránce jinak než podle stěžovatelova právního názoru. Ten však setrval na svém s tím, že proti žalované byla podána u Městského soudu v Praze samostatná žaloba na ochranu osobnosti podle §11 až §13 ObčZ. Odvolací soud na to uzavřel, že z povahy předmětné věci vyplývá, že stěžovatelem uplatněný nárok lze podřadit pod právo na ochranu osobnosti ve smyslu §11 - §16 ObčZ. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, i když s odlišným právním názorem.
Nejvyšší soud řízení o dovolání proti napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 zastavil a dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze odmítl, protože otázky, které stěžovatel předestřel, nejsou otázkami zásadního právního významu a stěžovatelovy argumenty v dovolání jsou pouze povahy skutkové, nikoliv právní. Dovolací soud konstatoval, že pokud se soudy obou stupňů necítily být vázány tím, jak stěžovatel uplatněný nárok po právní stránce kvalifikoval, nelze v tom spatřovat vadu řízení ani nesprávné právní posouzení věci. Soud není vázán právní kvalifikací uplatněného nároku a je oprávněn i povinen právní posouzení zjištěného skutkového stavu provést bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Prohlášení žalované, že není pochyb o tom, že potomek poškozeného byl pobytem otce ve vazbě bezprostředně dotčen, není podle svého obsahu uznáním opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku. Není pravdou, že odvolací soud omezil své úvahy pouze na nárok na náhradu škody, způsobené rozhodnutím o vazbě podle §9 zákona č. 82/2998 Sb., ale naopak výslovně zvažoval uplatněný nárok i z hlediska §13 citovaného zákona, který upravuje odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ní polemizuje s právními závěry obecných soudů obou stupňů a předkládá svůj vlastní právní názor, na kterém setrval i přes poučení odvolacího soudu. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává totiž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud posoudil všechna tři soudní rozhodnutí z hlediska jejich ústavnosti a dospěl k závěru, že obecné soudy, na základě dostatečných skutkových zjištění, zhodnotily všechny provedené důkazy v souladu s ustanovením §132 OSŘ a učinily právní závěry, které náležitě odůvodnily. Vypořádaly se při tom i se všemi námitkami stěžovatele. Podle právního názoru odvolacího soudu se v daném případě nejedná o nárok na náhradu škody na zdraví, způsobené nesprávným úředním postupem, neboť stěžovatel škodu na svém zdraví věrohodně neprokázal, ale svojí povahou jde o právo na ochranu osobnosti, přičemž žalobu ohledně tohoto nároku již stěžovatel podal. Pokud by stěžovateli byl přiznán nárok na náhradu škody z obou těchto titulů, jednalo by se o porušení zásady ne bis in idem. Jedná se tedy o aplikaci podústavního práva, která je zcela v kompetenci obecných soudů a ve věci nebylo zjištěno nic závažného, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že ve věci došlo k nepřiměřeným průtahům v řízení, ve smyslu ustanovení čl. 6 Úmluvy, pak lze jen poukázat na to, že řízení je již pravomocně skončeno a v řízení o ústavní stížnosti nelze toto pochybení nijak napravit. Bylo na místě zvolit příslušné právní kroky již v době, kdy k průtahům docházelo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu