ECLI:CZ:US:2008:1.US.1402.07.1
sp. zn. I. ÚS 1402/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. V., zastoupeného JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, Loutkářská 2e, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2007, čj. 9 Cmo 435/2006 - 43, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2006, čj. 54 Cm 149/2006 - 29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo částečně potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze. Zároveň navrhl zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2006, čj. 54 Cm 149/2006 - 29, kterým bylo zastaveno řízení, v rozsahu 6 % úroku ročně z částky 1 620 000,-- Kč do zaplacení a směnečný platební rozkaz ze dne 13. 9. 2006, čj. 54 Sm 226/2006 - 145, v tomto rozsahu zrušen (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 1 620 000,-- Kč a v rozsahu odměny ve výši 5 400,-- Kč je neúčinné. Výrok III. se týkal nákladů řízení a výrokem IV. byl zamítnut návrh žalobce (stěžovatel v řízení před Ústavním soudem) na vrácení soudního poplatku.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutími obou soudů, zejména usnesením Vrchního soudu v Praze, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jako žalobce v řízení o směnečné žalobě, ještě před nařízením ústního jednání, vzal směnečnou žalobu zpět v plném rozsahu a navrhl zastavení řízení z důvodu dobrovolné úhrady žalované částky žalovaným. Obsahem zpětvzetí žaloby byla mimo jiné dohoda stěžovatele se žalovaným, že spolu uzavřou dohodu o narovnání. Podle této dohody žalovaný zaplatí stěžovateli dlužnou částku, každý z účastníků ponese své náklady řízení a vzdává se svého práva na náhradu nákladů vůči druhému účastníku. Poté stěžovatel vzal svoji žalobu zpět a oba účastníci sporu se vzdali práva na náhradu nákladů řízení. Po zpětvzetí žaloby vydal Městský soud v Praze zmíněné usnesení, proti kterému se stěžovatel odvolal, protože soud nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a navrženým důkazům. Soud tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z obsahu spisu sp. zn. 54 Cm 149/2006 Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2006 bylo, pod bodem I. výroku, řízení zastaveno v rozsahu 6% úroku ročně z částky 1 620 000,-- Kč od 16. 8. 2005 do zaplacení zastaveno a směnečný platební rozkaz čj. 54 Sm 226/2006 - 14, ze dne 13. 9. 2006, byl v tomto rozsahu zrušen. V bodě II. soud prohlásil zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 1 620 000,-- Kč a v rozsahu odměny ve výši 5 400,-- Kč za neúčinné. Pod bodem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení a pod bodem IV. zamítl návrh stěžovatele na vrácení soudního poplatku ve výši 65 020,-- Kč. V odůvodnění usnesení uvedl, že směnečným platebním rozkazem ze dne 13. 9. 2006, čj. 54 Sm 226/2006 - 14, bylo vyhověno návrhu stěžovatele, který se domáhal zaplacení směnečné pohledávky ve výši 1 620 000,-- Kč s příslušenstvím. Žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu včas námitky, které, jak výslovně uvedl, směřovaly proti směnečnému platebnímu rozkazu v rozsahu 6 % úroku ročně z částky 1 620 000,-- Kč od 16. 8. 2005 do zaplacení. V rozsahu žalované částky a částky 5 400,-Kč, odpovídající směnečné odměně, na niž byla směnka vystavena, směnečný platební rozkaz nabyl právní moci dne 30. 9. 2006, neboť v tomto rozsahu nebyl námitkami žalovaného napaden.
Podáním ze dne 14. 11. 2006 vzal stěžovatel žalobu v celém rozsahu zpět s tím, že téhož dne uzavřel se žalovaným dohodu o narovnání.Vzhledem k výše uvedenému soud postupoval podle §96 odst. 2 OSŘ a řízení zastavil v rozsahu 6 % úroku ročně z částky 1 620 000,-- Kč od 16. 8. 2005 do zaplacení, neboť v tomto rozsahu směnečný platební rozkaz dosud nenabyl právní moci. Současně ve stejném rozsahu rozhodl o jeho zrušení podle téhož ustanovení, neboť ke zpětvzetí žaloby v uvedeném rozsahu došlo poté, co již soud o věci rozhodl směnečným platebním rozkazem. Pokud jde o zpětvzetí žaloby ve zbývajícím rozsahu, k jejímu zpětvzetí došlo až poté, co směnečný platební rozkaz nabyl, ohledně zmíněných nároků, právní moci. Proto soud postupoval podle §96 odst. 5 OSŘ, rozhodl, že zpětvzetí žaloby je v rozsahu těchto nároků neúčinné. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení §146 odst. 1 písm. c) OSŘ. Žádosti stěžovatele o vrácení soudního poplatku ve výši 65 020,-- Kč nebylo možno vyhovět, neboť byl zaplacen ze směnečného peníze a z odměny, tedy z nároků, ohledně kterých bylo již řízení pravomocně skončeno. Ustanovení §10 odst. 4 zákona o soudních poplatcích tak na daný případ aplikovat nelze.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesení městského soudu v odvoláním napadeném rozsahu (pod bodem II. a IV. výroku) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze závěru, že námitky žalovaného směřovaly proti směnečnému platebnímu rozkazu, nikoliv v plném rozsahu, ale pouze v rozsahu požadovaného úroku. Proto směnečný platební rozkaz, v rozsahu směnečné sumy a směnečné odměny, nabyl právní moci ještě před zpětvzetím žaloby. Žalovaný totiž ve svých námitkách výslovně uvedl, že se týkají úroků, nesouhlasil s tou částí výroku, ukládající mu povinnost zaplatit 6 % úroku ročně z žalované částky od 16. 8. 2005 do zaplacení. Navrhl, "aby odvolací soud vyhověl jeho odvolání v části týkající se zaplacení úroků z prodlení" (viz č. l. 18 spisu).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je tvrzení stěžovatele, že námitky žalovaného byly podány nejen v rozsahu směnečných úroků, ale proti celé směnečné sumě, včetně směnečné odměny. Stěžovatel tak uvedl v ústavní stížnosti nepravdivé údaje. Ze shora označeného spisu Městského soudu v Praze bylo zcela jednoznačně zjištěno, že námitky žalovaného byly výslovně směřovány jen proti 6 % úroku z prodlení. Stěžovatel tak usnesení soudu prvního i druhého stupně napadá zcela neoprávněně.
Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, tvrzených v ústavní stížnosti. Jsou tedy splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro odmítnutí ústavní stížnosti, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu