ECLI:CZ:US:2008:1.US.1404.08.1
sp. zn. I. ÚS 1404/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. H. B., zastoupené JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2005, čj. 8 C 320/99 - 180, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006, čj. 30 Co 506/2005 - 200, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 3. 2008, čj. 21 Cdo 3037/2007 - 236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byla zamítnuta její žaloba proti žalovaným Ing. R. M. a Ing. M. O., na určení, že k nemovitostem, ve výroku konkretizovaným, není zřízeno zástavní právo. Po odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a usnesením Nejvyššího soudu bylo její dovolání odmítnuto.
Stěžovatelka uvedla, že soudy prvního i druhého stupně rozhodly v rozporu se zákonem, nerozhodly na základě zjištěného skutkového stavu, neboť nezhodnotily povedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédly ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Zástavní smlouva, která byla předmětem řízení, je neplatným právním úkonem, protože při uzavírání této smlouvy jednala v omylu, spočívajícím ve výši poskytnutého úvěru a v účelu jeho poskytnutí. Zástavní smlouvu ve znění, v němž byla podepsána, vůbec neměla v úmyslu uzavřít, proto uvedený právní úkon trpí nedostatkem vůle. Tento projev vůle byl na ní vylákán jejím zetěm J. K. a jeho přítelkyní Ing. J. P., kteří chtěli získat úvěr od Komerční banky, a. s., ve výši 3,5 milionu korun pro podnikání J. K. K získání tohoto úvěru chtěli použít jako zástavu nemovitost stěžovatelky. J. K. stěžovatelce tvrdil, že bude potřebovat úvěr 500.000,-- Kč. S tímto tvrzením vylákal společně s Ing. J. P. na stěžovatelce podpis pod zástavní smlouvou na nemovitost ve vlastnictví stěžovatelky. Ing. J. P. předložila stěžovatelce k podpisu pouze zadní stranu smlouvy, tak, aby se nemohla seznámit s jejím celým obsahem. J. K. takto jednal vůči stěžovatelce v době, kdy její rozpoznávací schopnosti byly výrazně omezeny traumatem z vážné nemoci jejího manžela i její vlastní nemoci a kdy věděl, že nebude schopná rozpoznat jeho úmysly a řádně vnímat okolnosti případu.
Podle stěžovatelky tak bylo napadenými rozhodnutími porušeno její základní právo podle čl. 90 Ústavy ČR, dále základní práva podle čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a připojeného spisu sp. zn. 8 C 320/99 Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též "obvodní soud") Ústavní soud zjistil, že tento obvodní soud, rozsudkem ze dne 31. 5. 2005, čj. 8 C 320/99 - 180, zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že k jejím nemovitostem, konkretizovaným ve výroku rozsudku, není zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky Komerční banky, a. s., z označené úvěrové smlouvy. Obvodní soud neshledal žádné důvody neplatnosti této smlouvy. Vyšel ze zjištění, že dne 12. 9. 1994 podepsala H. K., dcera stěžovatelky, smlouvu o úvěru s Komerční bankou, a. s., na jejímž základě tato banka poskytla H. K. úvěr ve výši 3,500.000,-- Kč s datem splatnosti do 30. 6. 1998. K zajištění této pohledávky podepsala stěžovatelka jako zástavce a H. K. jako vedlejší účastník zástavní smlouvu, kterou bylo zřízeno zástavní právo Komerční banky, a. s., k nemovitostem stěžovatelky. Podpis stěžovatelky byl ověřen u notáře. Dne 25. 6. 1999 postoupila Komerční banka, a. s., pohledávku žalovaným, kteří podali u Obvodního soudu pro Prahu 8 návrh na výkon rozhodnutí prodejem zástavy. Obvodní soud ve věci neshledal naléhavý právní zájem stěžovatelky na určení, že k nemovitostem není zřízeno zástavní právo, neboť ta může všechny své námitky uplatnit v řízení o nepřípustnosti prodeje zástavy.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Na rozdíl od obvodního soudu shledal naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva, neboť bez takového určení nemůže stěžovatelka docílit jeho výmazu z katastru nemovitostí. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1705/2002. S posouzením věci po věcné stránce se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry obvodního soudu v tom, že smlouva o úvěru je platná, neboť byla uzavřena v souladu s ustanoveními obchodního zákoníku a nevykazuje žádné vady. Pokud stěžovatelka tvrdila, že uzavření úvěrové smlouvy bylo v podstatě podvodným vylákáním úvěru zaměstnankyní banky Ing. P. a zetěm stěžovatelky J. K., jsou taková tvrzení ve věci nepodstatná, neboť ani jedna z těchto osob nebyla účastníkem smluvního vztahu. Úvěrovou smlouvu uzavírala dcera stěžovatelky H. K. a ve vztahu k ní stěžovatelka žádné podvodné jednání netvrdila.
Rovněž zástavní smlouvu považoval odvolací soud za platný právní úkon, neboť byla uzavřena v souladu s ustanoveními obchodního zákoníku. K námitkám stěžovatelky ohledně nedostatku vůle a jednání v omylu odvolací soud uvedl, že z tvrzení stěžovatelky i z písemného vyhotovení smlouvy vyplývá, že stěžovatelka učinila ve smyslu ustanovení §34 ObčZ projev vůle k uzavření smlouvy, takové uzavření skutečně zamýšlela a učinila jej vážně. Pokud byla nesprávně informována o výši úvěru, který je zástavní smlouvou zajištěn, pak smlouvu uzavřela v omylu. Odvolací soud poukázal na ustanovení §49a ObčZ, podle něhož pro dovolání se neplatnosti právního úkonu z důvodu omylu je mimo jiné třeba, aby omyl vyvolala osoba, které byl tento právní úkon určen, nebo o něm musela vědět, případně byl touto osobou vyvolán úmyslně. Stěžovatelku však, podle jejího tvrzení, mylně informovala její dcera a zeť. Proto se neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu omylu úspěšně dovolávat nemůže. Navíc neplatnost právního úkonu z důvodu omylu je neplatností relativní, právo dovolat se relativní neplatnosti se promlčuje v tříleté promlčecí době, která, jak správně konstatoval i obvodní soud, marně uplynula a žalovaní námitku promlčení v řízení vznesli.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, čj. 21 Cdo 3037/2007 - 236, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud zde odkázal na právní názor uplatněný v jeho usnesení sp. zn. 21 Cdo 541/2004.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá nesprávnost rozhodnutí soudů obou stupňů, ale její námitky jsou vedeny pouze v obecné rovině. Neuvedla konkrétně, v čem k pochybení soudů došlo. Její ústavní stížnost je pouze nesouhlasem s výsledkem řízení před obecnými soudy, kde neuspěla a pouze v ní zopakovala argumenty, které uvedla již v odvolání. Svou ústavní stížností tak staví Ústavní soud jen do pozice další přezkumné instituce v systému obecných soudů. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, protože jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud tedy není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. V řízení o ústavní stížnosti především zkoumá, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů, jako orgánů veřejné moci, nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky. Na základě její ústavní stížnosti se zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů i dovolacím soudem a uzavírá, že základní práva stěžovatelky, jak je uvádí v ústavní stížnosti, nebyla porušena. Obecné soudy obou stupňů i dovolací soud náležitě zhodnotily všechny provedené důkazy, vyvodily z nich správné právní závěry a všechny námitky stěžovatelky zcela přesvědčivě vyvrátily. Svá odůvodnění opřely o konkrétní ustanovení občanského a obchodního zákoníku. Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal nic, co by jí dalo ústavněprávní rozměr.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu