ECLI:CZ:US:2008:1.US.1421.07.1
sp. zn. I. ÚS 1421/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 10 To 271/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 6 Tdo 106/2007, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2007, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 10 To 271/2006 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, jímž byl shledán vinným trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 6 Tdo 106/2007 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako jednatel realitní kanceláře uzavřel smlouvu o zprostředkování koupě rodinného domu a současně dohodu o úschově peněz k jeho koupi určených, tyto peníze však na místo jejich uschování použil na provoz realitní kanceláře.
Stěžovatel především zpochybňuje, že by byla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Uvádí, že nebylo jeho úmyslem poškozeného podvést; nevrácení zálohy na kupní cenu bylo důsledkem celé řady okolností, jež negativně ovlivnily jeho podnikání a finanční likviditu. Bezprostředně po jejím inkasu mu byl odňat živnostenský list a byla proti němu nařízena a vedena exekuce prodejem podniku. Dispozice s prostředky realitní kanceláře byly prováděny v rámci exekuce bez jeho součinnosti či souhlasu. I tak se snažil poškozeného uspokojit a uzavřel dohodu o převzetí své realitní kanceláře realitní kanceláří paní R., jež měla jeho závazky hradit z provize z jeho obchodních případů. V tomto směru nebyla jeho obhajoba prověřována, nebyly provedeny důkazy, které navrhoval k prokázání tvrzení, že zálohu nevrátil jen z toho důvodu, že se dostal do špatné finanční situace.
Kromě toho stěžovatel zmiňuje, že řízení provázela řada dalších nesrovnalostí, např. byl vzat do výkonu trestu, ačkoliv si včas podal návrh na jeho odklad a jeho podnět ke stížnosti pro porušení zákona zůstal nevyřízen. Soudy rovněž nešetřily jeho právo na rozhodnutí v přijatelné lhůtě.
V uvedeném stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 38 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadená rozhodnutí navrhuje zrušit.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť má za to, že v trestním řízení proti stěžovateli bylo postupováno plně v souladu se zákonem a jeho ústavně zaručená práva byla respektována.
Krajské státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Nevyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a vyjádřil názor, že v řízení před ním, ani jeho rozhodnutím, nedošlo k porušení zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), ani jiných v České republice účinných norem. Ústavní stížnost navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Nymburce předmětný spis sp. zn. 3 T 447/2004. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelova argumentace ve své podstatě směřuje (jakkoliv stěžovatel zmiňuje okolnosti skutkové) proti hmotněprávním závěrům obecných soudů ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. V tomto směru lze však plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, zejména pak usnesení soudu Nejvyššího (viz jeho str. 6 a následující). Povinností stěžovatele bylo chovat se tak, aby svěřené prostředky byly k dispozici k zamýšlenému obchodu, nebo, sejde-li z něho, k vrácení poškozenému. Trestného činu zpronevěry dle §248 trestního zákona se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena. O přisvojení si věci cizí jde přitom tehdy, když pachatel s takovou věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Závěr o stěžovatelově vině není vyloučen tím, že stěžovatel doufal, že nakonec bude mít předmětné finanční prostředky pro poškozeného k dispozici a nebylo jeho cílem je o ně připravit. Stěžovatel totiž především vůbec nebyl oprávněn tyto prostředky k chodu své realitní kanceláře užít.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené průtahy a další jeho argumentaci, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Námitkám, které neměly vztah k navrhovanému petitu, se tedy věnovat nemohl.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu